Průkopník literárního hororu Lovecraft na výstavě v Plzni drnká na emoční struny mladých umělců

V adventním čase byla v Galerii města Plzně otevřena výstava, která v té chvíli působila jako odvrácená strana vánočních svátků. Tvorba deseti vybraných umělců se někdy blíží až k vizuálnímu extremismu, mohla však posloužit jako útočiště před přeplněnými obchody a světélkující, rádoby vánoční výzdobou ulic.

Název expozice mladších českých a slovenských umělců ovlivněných četbou příběhů Howarda Phillipse Lovecrafta, amerického průkopníka hororu z první poloviny minulého století, zní příznačně: Život je bolestný a přináší zklamání. Nakladatelství Plus vydalo v minulých letech spisovatelovu kompletní beletristickou tvorbu ilustrovanou Františkem Štormem, jehož dílo přirozeně nechybí ani na plzeňské výstavě.

Málokdo byl k její přípravě povolanější než kurátor Otto M. Urban, znalec temných vrstev výtvarného umění, což doložil velkými výstavami V barvách chorobných a Decadence Now!.

Lovecraftovský řez soudobým tuzemským uměním je poněkud problematičtější a méně ostrý než uvedené počiny. Spíš než aby expozice vyzobávala to nejlepší, předkládá veškeré známé snahy odkazující na Lovecrafta.

Vybraná tvorba je pochmurná, byť často prolnutá ironickým vtipem. Jenže právě tento pohled na Lovecrafta značně zužuje jeho dílo, které sice vzešlo z klasičtějších hororových poloh, ale postupně se vyvinulo v žánr, který by se spíš dal označit za posthumánní science fiction. Člověka neohrožují zlí duchové, ale reálné entity z jiných dimenzí, jimž se můžeme jevit leda jako nezajímavý hmyz.

Průkopník literárního hororu Lovecraft drnká v Plzni na emoční struny mladých umělců

Dalších 5
fotografií

Lovecraft pracoval raději s náznakem než s přímým pohledem. Byl přísným racionalistou. Z jeho odkazu však dnes přežívá především monstróznost jakožto něco buď nechtěně vtipného, nebo jako záruka děsu monumentálních rozměrů.

Výstava Život je bolestný a přináší zklamání, což je mimochodem citát Michela Houellebecqa z česky zatím nevydané studie o Lovecraftovi, se příliš nepokouší spisovatelovo dílo dešifrovat jinak.

Prezentovaná díla trpí značnou popisností a nevyváženou kvalitou. Kupříkladu Marek Škubal prohlašuje velmi lovecraftovsky, že svět lidských hodnot jej jako autora "nechává chladným", nicméně estetika jeho kreseb tištěných na kov či "mimozemská" broukovitá plastika jsou rázu spíše fanouškovského. O kolik silněji pak vedle něj vyzní plátna Josefa Bolfa, kterého na Lovecraftovi zajímají spíš běžné reálie, pusté periferní ulice a zchátralé objekty, u kterých jen tušíme, že je tu něco bolestně jinak.

Mnohými díly prostupuje jakási neurčitá "pohanskost z jiného časoprostoru", ať už se jedná o cyklus Odporné totemy Martina Mulače, krvavý folklor Jana Vytisky či ponuré obrazy Jakuba Gajdošíka. Nečekaným objevem je tvorba introvertní kreslířky Evy Macekové, která se zde představuje i ukázkami komiksu podle Lovecraftovy povídky a dokáže na diváka přenést pocit nelidského.

Odmyslíme-li si souvztažnost k literární předloze, nemůžeme přehlédnout, že určitá syrovost a temnota je poměrně typickým rysem výtvarníků mladší generace obecně. V případě tohoto vzorku se dá dokonce hovořit o morbiditě jako šifře vlastní existence. Tušíme trochu, že pro vybrané citlivé duše je temnota útulkem a opěrným bodem, často čerpajícím z emocí dětství.