Česká národní banka držela ke konci loňského roku devizové rezervy ve výši, která po přepočtu na domácí měnu činila téměř 2,2 bilionu korun. Přidejme k tomu skutečnost, že podle všeobecného očekávání ČNB letos skrze devizové intervence ještě další rezervy přikoupí, nicméně že také ukončí svůj kurzový závazek, načež koruna k euru více či méně posílí. Dopad této třaskavé směsi? Pokud česká měna ještě v rámci roku 2017 zhodnotí řekněme na úroveň kolem 26,30 koruny za euro, jak očekává prognóza České spořitelny, ČNB jako mávnutím proutku zaznamená za rok 2017 ztrátu z přecenění svých devizových rezerv, která bude zřetelně přesahovat 50 miliard korun.
Kapitál naší centrální banky tím klesne přinejmenším do blízkosti nuly, pravděpodobně ale pod nulu. ČNB tím účetně jaksi „zemře“. V podobném posmrtném stavu, tedy se záporným kapitálem, ale centrální banka ve skutečnosti bez problémů přežila celé období 2001 až 2013. A rád se s kýmkoli vsadím, že přežije takovou účetní smrt i v budoucnu. Jak je ale možné, že ČNB přežije úder, který by jakoukoli firmu ihned položil?
Záporný kapitál firmy znamená, že její závazky jsou vyšší než její pohledávky. Nejpozději v den, kdy je třeba závazky – dejme tomu úvěry nebo dluhopisy – splatit, se při záporném kapitálu ukáže, že na to firma zkrátka nemá, a skončí v insolvenci. Jedinou záchranou může v takové situaci být vyhlídka skvělých budoucích zisků. Taková naděje může věřitele obměkčit a vést k tomu, že firma dostane šanci v podobě reorganizace a překlenovacích úvěrů namísto okamžité likvidace.
Ve prospěch ČNB svědčí právě vyhlídka budoucích zisků. Národní banka jako každá standardní banka vydělává na úrokové marži. Úroky, které získává ze svých eur, dolarů a dalších měn uložených v zahraničí, jsou obvykle vyšší než úroky, které platí českým privátním bankám za vklady držené u ní. Tomuto výdělku centrálních bank se říká ražebné. Vzniká proto, že centrální banka jako dlužník nemůže zkrachovat, takže ostatní banky si u ní rády uloží peníze i za velmi nízký úrok.
V letech 2001 až 2013 koruna převážně posilovala, takže docházelo k tomu, co nejspíš nastane i letos: hodnota cizích měn v držení ČNB po přepočtu na koruny klesala. Tím vznikaly v rozpočtu centrální banky účetní ztráty, a to tak masivní, že výrazně převýšily její každoroční zisk z ražebného.
Trend posilování koruny se po dobu poslední finanční krize vytratil. Nejspíš se opět probudí, ale už nebude tak silný jako třeba před patnácti lety a bude pozvolna dále slábnout. Lze tedy předpokládat, že i hospodářský výsledek ČNB se po opuštění kurzového závazku postupně, třeba v horizontu jedné nebo dvou dekád, vrátí na kladnou úroveň odpovídající ražebnému.
Z pohledu standardní bankrotové logiky tedy lze říci, že záporný kapitál ČNB není důvodem k likvidaci naší centrální banky, a dokonce ani k její „reorganizaci“. Stačí prostě jen trpělivost: nechme naši centrální banku bez nějakých revolučních zásahů fungovat jako doposud, a měli bychom se dříve nebo později dočkat doby, kdy se její kapitál díky ražebnému opět vyhoupne nad nulu.
Pečlivější úvaha navíc ukáže, že bankrot v případě ČNB – bez ohledu na ražebné nebo jiné faktory zisku a ztráty – vlastně nehrozí v žádném případě. Základním předpokladem úvah o bankrotu ve smyslu insolvence firmy je totiž jasně daný termín splatnosti jejích závazků. Vždy nakonec přijde den, kdy firma musí své dluhy podle příslušných smluv splatit svým věřitelům. I tady se ale ČNB liší. Její závazky mají podobu především vydané hotovosti a vkladů privátních bank. Pokud tedy bude například některá privátní banka chtít, aby jí byl její vklad vyplacen, ČNB je oprávněna to provést vystavením zbrusu nového vkladu. Pokud bude občan chtít vrátit hotovost, ČNB je oprávněna mu za ni zaplatit zbrusu novou hotovostí. Souhrn hotovosti a vkladů bank u ČNB tedy má de facto nekonečný termín splatnosti.
Vše výše uvedené však neznamená, že centrální banku nemůžou potkat vážné obtíže. Ty nastanou zejména v případě, že se ve společnosti rozhostí strach z insolvence ČNB – jakkoli už jsme si vysvětlili, že taková insolvence není možná. Takovýto strach z bankrotu centrální banky, vyvolaný například právě pohledem na její ztráty nebo záporný kapitál, může vést politiky k zásahům do fungování centrální banky. Veškerá odborná literatura se totiž sice shoduje, že centrální banka nemůže padnout, ale otázka je, jak velká část politické scény je s touto literaturou seznámena. A i kdyby tuto literaturu četli politici nebo aspoň jejich poradci, určitě ji nečte běžná veřejnost. Pravděpodobnou mnohamiliardovou ztrátu ČNB tedy může například některý kandidát v letošních volbách do parlamentu zneužít jako záminku pro "nezbytné" návrhy na "zlepšení" hospodaření ČNB. A teprve tím začnou skutečné problémy: z historie víme, že měnová politika v područí politiků končí špatně.
