Smrt Zygmunta Baumana je příležitostí zbrzdit koloběh nutného zapomínání

Se smrtí myslitele je to podobné jako se smrtí slavného herce. Chvíli se o něm mluví, prolétne médii, dočká se řady nekrologů a − nic. Zmizí kdesi v proudu času a jen výjimečně se z hlubin minulosti vrací jako připomínka významnosti.

Totéž se teď děje sociologovi Zygmuntu Baumanovi. Jeho smrt je ale také příležitostí tento koloběh nutného zapomínání ještě zbrzdit. Bauman totiž patří k těm myslitelům, kteří sice zmizí, ale základní rámec jejich myšlení nějak zůstane v nás, aniž bychom si to uvědomovali, aniž bychom to chtěli.

Baumanovo dílo je přelomové. Ne snad že by nebylo originálnějšího či pronikavějšího myslitele, Bauman měl ale vzácnou schopnost kumulovat proudy současných proměn, takže mapa světa, kterou po sobě zanechal, poskytuje nám, kteří tu ještě zůstáváme, jisté vodítko.

Bauman mapuje dobu zlomu, kterou prožívá velmi podrobně a hutně, přesto lze u něho vysledovat tři základní body, které nám mohou zůstat jako pomocné ukazatele do blízké i vzdálenější budoucnosti (těžko říct, jak vzdálená bude).

Prvním bodem se jeví kniha Modernita a holocaust, v níž Bauman ukazuje systematickou likvidaci Židů jako projev sebedestruktivní modernity, která má v jiných konotacích pozitivní rozměr pokroku lidstva. Nejenom tedy že se holokaust může v principu opakovat, ale děje se prakticky neustále, i když nám to nepřipadá. Modernita rozkládá samu sebe, a pokud se o její budoucnost nebudeme starat, rozloží se úplně.

S tím souvisí i druhý ukazatel, který po sobě slavný sociolog zanechal. Baumana fascinovala teze italského marxisty Antonia Gramsciho, který ve 20. letech minulého století ve vězení napsal: "Krize přesně spočívá ve skutečnosti, že staré umírá a nové se nemůže zrodit, a toto mezivládí (interregnum) zjevuje ohromnou rozmanitost morbidních symptomů."

Bauman přijal za svůj úkol tyto morbidní symptomy, které vidíme každý den v bezedné propasti mediálního vesmíru, nejen sbírat, ale také analyzovat a dávat do souvislostí moderních hnutí. V době mezivládí se rozkládají staré formy, hroutí se řád starého, všechno se rozpíjí a rozmlžuje. Přesně odtud také vychází Baumanův nejslavnější pojem či metafora "tekutá modernita".

Bauman se stal nelítostným svědkem rozpíjení světa, ale nedělal to z nějaké masochistické slasti, nýbrž proto, aby pochopil vnitřní logiku tohoto procesu, jehož jsme součástí, a to nejen jako samostatná i vzájemně propojená individua, ale i jako určitá antropologická konstanta světa. Člověk se Baumanovi zdál být limitou a přehradou tekutosti, která jediná, je-li dostatečně bráněna, může přivést svět k novému řádu. Rozpustí-li se i "člověk", jak naznačují některé teorie subjektu, které nejsou žádným science fiction, jak ukazuje skutečnost vnímaná a produkovaná jako reality show, nemůže se nové paradigma, na něž Bauman neustále myslel, vůbec zrodit.

A nakonec slíbený třetí bod. Bauman jako myslitel tekuté modernosti neměl žádné řešení, nekonstruoval nový řád, protože ho neznal. Dokonce nechával i nietzscheovsky otevřené, jak dlouho bude doba mezivládí, doba hledání nového řádu trvat (Nietzsche mluví o době nihilismu, což přesně koresponduje s morbidními symptomy Gramsciho, které Bauman převzal jako fakt).

Při pohledu do budoucnosti vlastně věděl Bauman pevně jen jedno jediné: nový řád nevznikne na půdorysu starého! K novému se nedostaneme tím, že začneme bránit staré pevné formy (nacionalismus, etnicita, státní uzavřenost apod.), protože jejich restaurace není možná a je nebezpečné myslet si a dělat opak. Globální svět, má-li přežít svou transformaci, musí následovat jednosměrnou šipku času!

Tři bodové ukazatele v morbidním světě tekuté modernity se zdají být na velkého myslitele možná málo. Při vědomí toho, že se v tomto osudovém trojúhelníku budeme bolestně motat další desítky let, to zase tak málo není. Víc jistého toho tak jako tak nemáme − a potom: Bauman bude takto reálně žít a nebude se na něj jako na jiné prášit v knihovně a v informační černé díře.