V sobotu 25. března uplyne 60 let od podpisu Římských smluv, zakládajících smluv Evropských společenství. Sedmadvacet evropských lídrů se u příležitosti výročí sejde v Římě, aby slavnostně představili svou vizi dalšího vývoje Evropské unie.

Významná výročí k bilancování vybízí a 60. narozeniny zastihly evropský integrační proces ve stavu, který zdaleka nevolá po velkých oslavách.  Britská premiérka plánuje příští týden oficiálně zahájit proces odchodu své země z EU, nástup populismu a pravicového extremismu naznačuje, že permisivní konsenzus ohledně evropské integrace je ohrožen. Tradiční poválečný narativ evropského společenství jako symbolu spolupráce a garanta míru je ohrožován měnícími se podobami hrozeb a stíráním rozdílu mezi vnější a vnitřní bezpečností. Druhý úspěšný příběh, evropská ekonomická spolupráce, zase ztratil na síle po ekonomické a finanční krizi, ze které se Evropa vzpamatovává jen pomalu. Evropská unie musí zároveň čelit na jedné straně nařčení z neefektivity, způsobené snahou o dosažení co nejširšího konsenzu, na straně druhé bývá kritizována pro demokratický deficit, tedy nedostatečné propojení evropské úrovně rozhodování s občany. Je proto zjevné, že britské referendum bylo jen příslovečnou poslední kapkou a volání po nové vizi, která by z Evropské unie udělala projekt obecně přijímaný občany v 21. století, není nijak překvapivé.

Představitelé 27 států se v nové, poprvé užší sestavě sešli již v září 2016 v Bratislavě. Výsledkem jednání o dalším směřování Unie byla Bratislavská deklarace, definující hlavní body obrody projektu tak, aby se zaměřil na rostoucí rozkol mezi občany a evropskou politikou, mezi ideály a realitou. Tzv. bratislavský proces by měl vyvrcholit právě nyní, v Římě. Jenže, dá se od půlročního kolektivního brainstormingu očekávat, že představí onu vytouženou novou vizi pro Evropu?

Velmi pravděpodobně ne. Samotná Bratislavská deklarace počítá s posílením spolupráce v klíčových oblastech, jako je bezpečnost a ekonomická spolupráce, volá tedy po hlubší spolupráci v době krize, přesně v souladu s evropskou tradicí. V rámci příprav na Římský summit pak Evropská komise představila Bílou knihu o budoucnosti EU, pět možných scénářů směřování EU do roku 2025. Tři z nich (pokračovat jako doteď, vícerychlostní Evropa, dělat mnohem více společně) nepředstavují žádnou novou změnu kurzu. Vícerychlostní Evropa je dlouhodobě realitou, nikoli teoretickým scénářem vývoje a posílení k spolupráce v klíčových oblastech dochází během let průběžně.

Scénář „dělat méně, zato efektivněji“ je poněkud nepřesvědčivý zejména proto, že neuvádí žádné oblasti, které by měly být ze seznamu kompetencí EU vyškrtnuty. Neschopnost jasně identifikovat témata, kterým by se EU již nadále nezabývala, podkopává nohy i poslednímu scénáři, který by počítal s největším krokem zpět – zaměření pouze na jednotný trh.

Pravděpodobnost, že by se představitelé EU přiklonili k jiné variantě, než „pokračovat jako do teď, jen lépe a radostněji“ je malá i proto, že dva největší hráče letos čekají zásadní volby a od dosluhujících lídrů se nedá čekat zásadní změna kurzu. Hlasitým odpůrcem představené deklarace bude jistě polská premiérka Beata Szydło, jejíž kabinet již předem avizoval, že možná připravovaný text nepodpoří, ale velmi pravděpodobně zůstane osamocena – očekává se, že ostatní lídři deklaraci podpoří.

Tím se však dostávám k jádru problému. Přes všechny problémy, které přijímaní rozhodnutí na evropské úrovni provází a přes stále očividnější neochotu některých politiků (a států) se procesu účastnit, není největším problémem evropské integrace neschopnost stanovit pravidla nebo vydávat prohlášení o vizi budoucího vývoje. Příčinou nedůvěry občanů v evropský projekt není samotné nastavení Evropské unie a jejích rozhodovacích procesů a zklamaná očekávání nejsou důsledkem toho, že by EU nedělala dost. Jednoduše proto, že EU sama o sobě je jen platformou, prázdnou nádobou. Nadnárodní prvek v její struktuře samozřejmě existuje, ale klíčovou roli stále hrají členské státy a jejich představitelé. A řada z těch, kteří budou v Římě volat po nové vizi pro Evropu, pak v dílčích otázkách svede vlastní neúspěchy právě na EU a „zlý Brusel“.

Pro politiky je snazší hrát dvojí hry, pravidla ohýbat a porušovat, solidaritu vnímat flexibilně a společná řešení akceptovat pouze tehdy, když odpovídají jejich představám. Přijímaní a implementace klíčových rozhodnutí tak často vázne, důvěra občanů klesá.

Přitom dluhová krize eurozóny byla jen málo o nastavení evropských pravidel, zato značně vypovídala o historii jejich porušování – od Francie a Německa po Řecko. Evropské řešení migrační krize zase neztroskotalo ani tak na nedostatku vize, jako spíše neochotě některých států se společných řešení účastnit.

A v takové situaci je poněkud naivní předpokládat, že někdo přijde s novou vizí a zachrání rozpadající se evropskou jednotu. Taková představa sice kopíruje populární populistické nabídky rychlých řešení, nicméně realita bývá složitější.  Evropská unie nepotřebuje novou vizi, ta původní je bohužel stále bolestivě aktuální – potřeba čelit společně novým výzvám a minimalizovat rizika vycházející z nacionalismu. Co však dost zásadně chybí, jsou lidé, kteří by tuto myšlenku byli ochotni nadřadit osobním cílům.  Ať už bude text Římské deklarace jakýkoli, doufejme, že výzvy k efektivnější spolupráci nezůstanou jen na papíře. Samotná prohlášení obraz Evropské unie v očích občanů nezachrání, pokud nebudou mít co nejdříve viditelné výsledky a těch nelze dosáhnout bez upřímné snahy všech zúčastněných.

Související