O velikonoční neděli se emeritní papež Benedikt dožil 90. let. 

V médiích se můžete dočíst, že od odchodu z funkce zkřehl, poslední rok hraje méně na klavír a rozhodně nehodlá jakkoli korigovat činnost papeže Františka.

Jako určitou poctu vůči jeho dílu a jeho jubileu jsem raději přeložil jeho níže uvedený projev.

Tváří v tvář německému parlamentu se v něm vlastně zabývá otázkou: „Co je skutečné právo?“

Otázka je nesnadná. Profesní vtip praví, že přijdou-li právníci někam pozdě, pak to bude tím, že se ještě stále neshodli na významu slova právo.

Ani proslulý teolog, občanským jménem Joseph Ratzinger, zde lidské dohady definitivně nevyřešil. Poskytuje však výklad klasického průvodce po historii a způsobu myšlení naší civilizace i některých úskalí, kterými si prošla. Spíše než odpověď tak zpřesňuje prostor otázky, jejíž podrobnosti si dle něj ale budeme muset klást stále znovu. I proto si řeč z vrcholu jeho papežského působení můžete přečíst, jako by byla včerejší.


»
Řeč papeže Benedikta XVI. v německém Bundestagu dne 22. září 2011

Vyslovené slovo platí

Velmi vážený pane spolkový prezidente!
Paní spolková kancléřko!
Pane prezidente spolkové rady!
Mé dámy a pánové poslanci!

Je mi ctí a potěšením promluvit před touto vysokou sněmovnou – před parlamentem mé německé vlasti, který se zde schází jako demokraticky zvolené zastoupení lidu, aby pracovalo k blahu Spolkové republiky Německo. Panu spolkovému prezidentovi bych rád poděkoval za jeho pozvání k této řeči, stejně jako za vřelá slova pozdravu a uznání, se kterými mne přijal. V této hodině se obracím na vás, vážené dámy a pánové – jistě též jako krajan, který je celý život vědomě spojen se svým původem i se podílel na poměrech své německé domoviny. Pozvání k této řeči mi ale platí jako papežovi, biskupovi z Říma, který nese nejvyšší odpovědnost za katolické křesťanstvo. Přijímáte tím roli, která náleží svatému stolci jako partnerovi v mezinárodním a státním společenství. Při vědomí této mé mezinárodní odpovědnosti bych Vám rád předložil několik úvah nad základy svobodného právního státu.

-

Dovolte mi zahájit své úvahy o základech práva malou historkou z Písma svatého. V první knize královské se vypráví, že Bůh mladému králi Šalamounovi při jeho korunovaci dal na výběr jedno přání. O co bude mladý vládce v tomto důležitém okamžiku prosit? O úspěch – bohatství – dlouhý život – smrt nepřátel? O nic z toho nežádal. Prosil: „Dej svému služebníku chápavé srdce, aby dokázal vládnout* tvému lidu a uměl rozlišovat dobro od zla.“ (1 Král 3,9).

Bible nám tímto vyprávěním říká, o co v posledku musí politik usilovat. Konečným měřítkem a základem pro jeho práci jako politika nesmí být úspěch a již vůbec ne materiální zisk. Politika musí zápolit o spravedlnost a tím vytvořit základní předpoklad míru.

Pochopitelně, že politik bude vyhledávat úspěch, který mu vůbec otvírá možnost politické činnosti. Úspěch je ale podřízen měřítku spravedlnosti, vůli k právu a porozumění pro právo. Úspěch může též být svodem, cestou vedoucí ke zfalšování práva, ke zničení spravedlnosti.

„Odeberte právo – a ze státu nezbude nic, než jedna velká raubířská banda“, řekl jednou svatý Augustin. Jak my Němci víme z vlastní zkušenosti, tato slova nejsou prázdnou pohrůžkou. Zažili jsme, že se moc oddělila od práva, že moc stála proti právu, že právo rozšlapala a stát se stal nástrojem zničení práva – pro jednu dobře organizovanou raubířskou bandu, která ohrožovala celý svět a mohla ho přivést k okraji zkázy. Sloužit právu a chránit před panstvím bezpráví je a zůstává základním úkolem politiků.

V naší historické hodině, v níž člověku připadla moc, která dosud byla nepředstavitelná, bude tato úloha obzvláště tíživá. Člověk může svět zničit. Může sebou samým manipulovat. Může takříkajíc člověka udělat a oddělit člověka od lidství. Jak poznáme, co je správné? Jak můžeme rozlišovat mezi dobrým a zlým, mezi právem pravým a právem zdánlivým? Šalamounská prosba zůstává rozhodující otázkou, která stojí před politiky a politikou i dnes.

-

Ve větším díle případů právně regulované materie může být většina dostačujícím principem. Že ale v základních otázkách práva, při kterých se jedná o důstojnost člověka a lidství, většinový princip nedostačuje, je očividné. Každý odpovědný musí při tvorbě práva hledat kritéria své orientace. Ve 3. století odůvodnil velký teolog Origenes odpor křesťanů proti jistým platným právním řádům takto: „Pokud se někdo nechází u Skythů, kteří mají bezbožné zákony, a je nucen podle nich žít ..., pak by jednal dobře rozumně, pokud ve jménu zákona pravdy, která je u Skythů právě protizákonností, by společně se stejně smýšlejícími vytvořil sdružení proti řádu, který se u nich se nachází…“

-

Na základě tohoto přesvědčení jednali odbojáři proti nacistickému režimu a proti jiným totalitním režimům, čímž právu i lidstvu jako celku prokázali službu. Pro tyto lidi bylo nepopiratelné, že platné právo je ve skutečnosti neprávem.

Při rozhodování demokratických politiků nejsou otázky, zda zákon odpovídá pravdě, co je skutečným právem a co se může stát zákonem, stejně evidentní. Co ve vztahu k podkladovým antropologickým otázkám je právem a co se může stát platným právem, nevychází dnes jednoduše vůbec najevo. Otázka, jak se poznává skutečné právo, které může sloužit v zákonodárství pro spravedlnost, nebyla nikdy jednoduše zodpověditelná a dnes se stala při mnohosti našich vědomostí a možností ještě mnohem obtížnější.

Jak se pozná, co je správné? V historii byly právní řády téměř neustále nábožensky založeny: s pohledem na božství bylo rozhodnuto co je správné mezi lidmi.

Křesťanství, v protikladu k jiným velkým náboženstvím, nikdy státu a společnosti nestanovilo zjevené právo, tj. právní řád ze zjevení. Namísto toho odkazovalo na přírodu a na rozum, jako na pravé zdroje práva – na vzájemný souzvuk objektivního a subjektivního rozumu, který ovšem předpokládá založení obou sfér v tvůrčím rozumu Boha.

Křesťanští teologové přitom navázali na filosofické a právní hnutí, která se vytvořila před 2. století před Kristem. V první polovině 2. století před Kristem došlo ke střetu mezi stoickou filosofií rozvinutého sociálního přirozeného práva a zodpovědnost vyžadující naukou římského práva. V tomto styku se zrodila západní právní kultura, která měla a má pro právní kulturu lidství rozhodující význam. Z tohoto předkristovského spojení práva a filosofie vede cesta přes křesťanský středověk k rozvíjení práva doby osvícenství až k vyhlášení lidských práv, až k našemu německému základnímu zákonu [ústavě], se kterou se náš lid roku 1949 stal znám pro „neporušitelná a nezcizitelná lidská práva, jako základ jakékoli lidské společnosti, míru a spravedlnosti světa“.

-

Pro rozvoj práva a pro rozvoj humanity bylo rozhodující, že se křesťanští teologové, ve střetu s náboženským právem vyžadovaným vírou v bohy, postavili na stranu filosofie, a za pro všechny platné zdroje práva uznali rozum a přírodu v jejich vzájemnosti.

Toto rozhodnutí provedl již Pavel v dopise Římanům, když řekl: „Pokud pohané, kteří nemají zákon (Tóru Israele), z přirozenosti sami činí, co zákon požaduje, tak oni sami ... jsou zákonem. Vyjevují tím, že požadavky zákona mají vepsány v srdci; jejich svědomí o tom podává důkaz“. (Římanům 2,14f).

Zde se objevují oba hlavní pojmy přírody a svědomí, kde svědomí není nic jiného, než chápavé srdce Šalamouna, rozum otevřený řeči bytí. Kdo by se zabýval objasněním otázky základu zákonodárství až do času osvícenství, ale i vyhlášení lidských práv po druhé světové válce a tvorby našeho základního zákona, ten by zjistil, že během posledního půlstoletí došlo k dramatické změně situace.

Myšlenka přirozeného práva dnes platí jako zvláštní katolická nauka, která nikomu mimo katolický prostor nestojí za to diskutovat, už jen při uvažování o pojmu dochází téměř ke studu.

Rád bych krátce vysvětlil, jak k této situaci došlo. Počáteční příčinou je teze, že mezi bytím [Sein, ~ něco je] a mětím [Sollen, ~ něco má být] leží nepřekonatelný příkop. Z bytí nemá vyplývat žádné mětí, protože se má jednat o dvě zcela rozdílné oblasti.

Důvodem toho je mezitím téměř všeobecně přijaté pozitivistické porozumění přírodě a rozumu.

Pokud se příroda nahlíží, slovy H. Kelsena – jako „soustrojí příčin a následků navzájem propojených věcí stavů bytí [miteinander verbundenen Seinstatsachen]“, pak vám nemůže ze skutku nijak vzejít příhodný etický návod. Pozitivistický pojem přírody, který přírodu chápe ryze funkcionalisticky, tak jak ji přírodní věda vysvětluje, nevytváří žádné mosty k etosu nebo k právu, nýbrž pouze dokola poskytuje funkcionální odpovědi.

To samé ale platí pro rozum v chápání pozitivistickém, hlavně vědecky nahlíženém. Co není ověřitelné nebo vyvratitelné, nenáleží již do oblasti rozumu v úzkém smyslu. Proto musí etos a náboženství být přiřazeny prostoru subjektivity a všechny vypadávají z oblasti rozumu v úzkém smyslu slova.

Kde platí samotné panství pozitivistického rozumu – a to je v našem veřejném povědomí velká část – tam jsou klasické zdroje poznání pro etos a právo vyřazeny z použití. Je to dramatická situace, která se týká všeho a o které je potřebná veřejná diskuse. Podstatným smyslem této řeči je k ní naléhavě vyzvat.

-

Pozitivistický koncept přírody a rozumu, pozitivistický světový názor jako celek, je ohromný díl lidského poznání a lidských možností, který v žádném případě nechceme umenšit.

Ale není sám veškerostí, která kultuře lidství odpovídá a dostačuje.

Kde pozitivistický rozum pokládá sebe sama za dostatečnou kulturu a všechny jiné kulturní reality vykazuje do stavu subkultury, tam lidi zmenšuje, nebo až ohrožuje jejich lidství. Říkám to s přímým ohledem na Evropu, v níž se široké kruhy snaží, aby jako společná kultura a společný základ tvorby práva byl uznán pouze pozitivismus a všechna jiná porozumění a hodnoty naší kultury byly odkázány do stavu subkultury a tím, ve srovnání s jinými kulturami světa, by se Evropa posunula do stavu ztráty kultury a současného vyvolání extrémistických a radikálních proudů.

-

Sám sebe výlučně pozitivisticky chápající rozum, který si fungování mimo sebe není vědom, je stejný jako betonová stavba bez oken, ve které si sami sobě dáváme vzduch i světlo, jakoby se obojí již více nechtělo vztahovat k širšímu světu Boha.

Přitom sami sobě nemůžeme tajit, že v tomto námi samými vytvořeném světě se v tichosti vyčerpávají zásoby Boha, které přetváříme v naše produkty. Okna musí být opět proražena, musíme znovu spatřit šíři světa, nebe i země, a toto vše se naučit správně používat.

Jak to ale půjde? Jak budeme nalézat v šíři, ve veškerosti? Jak může rozum znovu nalézt svou velikost, aniž by zabloudil do iracionálna? Jak se může příroda znovu ve své pravé hloubce, ve svých požadavcích a ve svých pokynech projevovat?

Vzpomenu na průběh nedávné politické historie, v naději, že nebudu příliš nepochopen, nebo že nevyvolám příliš jednostranné polemiky. Řekl bych, že vzestup ekologických hnutí v německé politice od 70. let sice nevyrazil okna, ale je a zůstává voláním po čerstvém vzduchu, které nelze přehlížet ani odsunout stranou, že se v něm nachází příliš mnoho iracionality. Mladí lidé si uvědomili, že někde něco v našem zacházení s přírodou neodpovídá. Hmota není pouze materiálem pro naši moc, nýbrž země sama nese svou vážnost v sobě a její pokyny musíme sledovat. Je zcela jasné, že zde nevedu propagaci pro žádnou určitou politickou stranu, nic mi není vzdálenější než toto.

Pokud v našem zacházení se skutečností něco neodpovídá, pak my všichni musíme vážně přemýšlet o veškerosti, nám všem je vlastně postoupena otázka o základech naší kultury.

Dovolte mi prosím, že u tohoto bodu ještě chvíli zůstanu. Význam ekologie se mezitím stal nesporný. Musíme řeči přírody naslouchat a náležitě odpovídat.

Rád bych ale důrazně začal mluvit ještě o jednom bodu, který byl dosud dalekosáhle vyloučen: Existuje také ekologie lidí.

Také člověk má přirozenost, kterou musíme sledovat a kterou nelze libovolně manipulovat. Člověk není jen sobě samému vytvořenou svobodou. Člověk nedělá nic sám. Je duch a vůle, je ale také příroda a jeho vůle je správná tehdy, když přírodě naslouchá, dbá na ni a bere ji, jaká je a jakou ji sám neudělal. Přesně tak a jen tak se uskutečňuje pravá lidská svoboda.

-

Obraťme se zpět k základním pojmům přírody a rozumu, ze kterých jsme vycházeli. Velký teoretik právního pozitivismu, Kelsen, ve věku svých 84 let (roku 1965) dualismus bytí [Sein] a mětí [Sollen] opustil. Řekl, že normy mohou pocházet jen z vůle. Příroda následně mohla obsahovat normy pouze tehdy, když do ní vůle takové normy vloží.

To by znovu předpokládalo Tvůrce, jehož vůlí je příroda prostoupená. „Diskutovat o pravdivosti této myšlenky je zcela beznadějné“, podotkl ale k tomu. Skutečně? – chtěl bych se zeptat. Je skutečně nesmyslné uvažovat, že objektivní rozum, který se ukazuje v přírodě, není tvůrčím rozumem, který předpokládá tvůrčího ducha?

V tomto místě nám musí přijít na pomoc kulturní dědictví Evropy. Z přesvědčení o Tvůrci se rozvinula idea lidských práv, idea rovnosti všech lidí před právem, poznání nedotknutelnosti lidské důstojnosti v každém jednotlivém člověku a vědomí odpovědnosti lidí za své jednání. Tato poznání našeho rozumu tvoří naší kulturní paměť. Toto ignorovat nebo považovat za holou minulost by celkově vzato znamenalo amputaci naší kultury, zbavení jí její celistvosti. Kultura Evropy povstala ze setkání Jeruzaléma, Atén a Říma – ze setkání mezi izraelskou vírou v Boha, filosofickým rozumem Řeků a právním myšlením Říma. Toto trojité setkání tvoří vnitřní identitu Evropy.

Zahrnuje vědomí o odpovědnosti člověka vůči Bohu, uznání nedotknutelných důstojností člověka, které všem lidem stanoví měřítka práva, které je nám v naší historické hodině uloženo bránit.

Mladému králi Šalamounovi bylo v hodině jeho převzetí úřadu nabídnuto přání. Jak by to dopadlo dnes, kdyby nám, zákonodárcům dneška, bylo nabídnuto jedno přání? O co bychom prosili? Myslím, že i dnes bychom si nemohli nakonec přát nic jiného než chápavé srdce – schopnost rozlišovat dobré a zlé, tak přijímat skutečné právo, které slouží spravedlnosti a míru.

Děkuji velmi za vaši pozornost!«


Přeloženo podle: 

Rede Papst Benedikts XVI. im Deutschen Bundestag am 22. September 2011

* V německém originálu řeči i Bible se používá „regieren“ (tj. vládnout), zatímco v českých biblických překladech převažuje „soudit.“ Ačkoli Šalamoun je biblicky znám spíše pro svá soudní rozhodnutí, byl předně králem.

 

Související