Politickým trendem současnosti je sázet na izolacionismus. Nejprve se musíme postarat o naše vlastní domácí problémy, teprve pak se budeme případně zabývat světem kolem a naší zodpovědností za něj, hlásají mnozí politici v často dost šovinisticky a nenávistně zabarvených projevech.

speciál HN: francie určí osud evropy

Amerika vpřed, tedy jako jediná, Británie pryč, tedy z EU, Česko obehnat vojenskými divizemi, tedy coby barikádou před lidmi v nouzi, a tak dále, však to znáte. Leč čím izolacionističtější politická volání − zvlášť v době předvolební − jsou, tím internacionálnější mají pak samotná hlasování dopad. Pokud teď ve Francii v prezidentských volbách zvítězí Marine Le Penová, vlajkonoška nacionalistického a hlavně protiunijního zapouzdření, bude to nepochybně důsledkem Trumpova triumfu v USA a předtím vítězství zastánců brexitu v Británii. Bude se říkat, že stejně jako oni mluví za všechny, jimž se příčí partajní a mediální establishment. A že proto jí jsou voliči ochotni prominout i třeba její nedávné trapné řeči popírající podíl Francie na holokaustu za druhé světové války.

Dvoukolové prezidentské volby mají ovšem pro favority tu nevýhodu, že v kole druhém se mohou vypadnuvší kandidáti spojit proti vám. Což lze očekávat právě v zemi galského kohouta. Pokud zkrátka kromě Le Penové z prvního kola postoupí středolevicový konsenzuální prounijní Emmanuel Macron, lze očekávat, že právě jej, nikoli ji ostatní adepti v kole druhém podpoří.

To by pak zněla jiná muzika. Macronův úspěch bychom hodnotili jako vzpouru proti populistickému rozbíjení Evropy a také jako facku Vladimiru Putinovi, u nějž byla nedávno Le Penová na návštěvě a dala při té příležitosti najevo, jak by se obratem zasadila o zrušení protiruských sankcí. Macronův nástup bychom interpretovali jako vzkaz, že dosavadní západní politický systém sice v lecčems pokulhává, a zprotivil se tak spoustě lidí, ale Francouzi si uvědomili, že nic lepšího nikdo nevymyslel. A že tedy nechtějí hazardovat s jeho likvidací a jít za hlasem lepenovské, ba putinovské sirény. Prostě že se zachovali podobně jako nizozemští a před nimi rakouští voliči, kteří se také otočili zády k protiunijním křiklounům.

Důležité je, že takový výsledek by mohl mít také globální dominový efekt. Znamenal by vzpruhu pro německou kancléřku Angelu Merkelovou, kterou čekají v září parlamentní volby, jakož třeba i pro všechny v Česku, kteří mají obavy ze zdejších protiunijních, proruských a pročínských tendencí. Je klišé říkat o nějakých volbách, že jsou přelomové. Ale o těch ve Francii to platí.