Kdo cestuje, asi to zná. Když necháte v koupelně v hotelu ráno ručník na podlaze, uklízečka vám ho do večera vymění za nový. Když ho pověsíte nebo třeba hodíte přes dveře sprchového koutu, najdete ho v pokoji i večer. Nic složitého. Ani důležitého. Mít každý den čistý voňavý ručník je příjemné, ale není to nic, co host v hotelu považuje za podstatné. Doma ručníky taky neměníme každý den. Byť to hotel nezruinuje. Někde jsem četl, že náklady na vyprání a výměnu jedné sady ručníků činí kolem jednoho dolaru.

Ale ono je to jako se vším. Když se všechny ty jednodolarovky dají na jednu hromadu, může to být slušná suma. Jestliže provozujete síť hotelů s řádově tisíci lůžek, pak jsou to miliony dolarů ročně. Což může být třeba investice do dalšího hotelu.

Takže cíl je jasný. Přesvědčit co nejvíc hostů, aby si při pobytu delším než jednu noc nechali použité ručníky. Je to doslova klasická úloha umění zvaného "přesvědčování lidí". Než budete číst dál, schválně se zkuste zamyslet a říct si, jak byste na to šli vy.

Klasickou motivaci "podělit se o zisk" použít nelze. Jak bylo řečeno, jde o příliš malou sumu. Což je z druhé strany argument pro to, aby tenhle nákladově zanedbatelný "luxus" hoteliéři hostům ponechali. Proč kvůli jednomu dolaru riskovat, že se budou cítit ošizeni? Takže je třeba jít na to "po dobrém".

Jako nejméně účinné se ukazuje hosty o pravidle pouze informovat. Když to hotel udělá, ručník na zemi nechá dokonce víc lidí než předtím. Ne zas tak překvapivě. Proč vycházet vstříc někomu, kdo si za plechovku piva v minibaru účtuje pětkrát víc než obchod dole na ulici?

Lepší je zahrát lidem na city, v tomto případě apelovat na ekologické cítění. Praní ručníků saponáty zatěžuje zbytečně životní prostředí, navíc se přitom plýtvá vodou. Pro řadu lidí je to dostatečná motivace. Odměnou je dobrý pocit. Počet hostů, kteří se spokojí s použitým ručníkem, stoupl podle jednoho průzkumu asi o 20 procentních bodů.

Bylo to víc, než když týž hotel v rámci experimentu nabídl lidem "neplýtvajícím" ručníky drink v hotelovém baru zdarma. Tady hotel jako kompenzaci nabídl dokonce víc, než činí jeho náklady. Ale zároveň spojil potenciální úsporu s marketingem, tedy snahou dostat hosty do baru. Přijdou na drink zdarma, další si už koupí sami. Ale tuhle nabídku využilo velmi malé procento hostů.

Nejúčinnější je vyhecovat lidi srovnáním s ostatními. Taková je totiž naše mentalita. Velmi obtížně se rozhodujeme na základě pouhých dat. Když se nás někdo zeptá, co znamená být bohatý, nemáme jednoznačnou odpověď. Znamená to mít milion korun na účtě? Nebo milion dolarů? Nebo vlastnit auto? Musí to auto být luxusní? Je opravdu bohatý jen ten, kdo má soukromé letadlo?

Nevíme. Ale víme, že se cítíme bohatí, když máme víc peněz než náš soused nebo kolega. Víc než naše potřeby rozhoduje srovnání s ostatními. Nejchudší dolarový miliardář v Česku se může cítit paradoxně méně bohatý než obyvatel paneláku na sídlišti, který má před domem zaparkované nejdražší auto. Převedeno zpět do hotelové koupelny, pro většinu lidí není příliš zřejmé, jak moc pomohou životnímu prostředí, když si nenechají vyprat dva ručníky. Roztaje o centimetr méně ledu z polárních ledovců? A kolik nevypraných ručníků zachrání například takového ledního medvěda? Tisíc? Milion? Miliarda?

Ale když hotel napíše: "72 procent hostů našich hotelů šetří životní prostředí tím, že používají celý pobyt jednu sadu ručníků", pro mnoho lidí je to najednou něco velmi snadno představitelného. A nechtějí být mezi onou menšinou hostů, kteří se k přírodě chovají bezohledně a neurvale. Panebože, vždyť jde jen o pitomý ručník, to je tak těžké chovat se odpovědně?

Je legrační vidět, jak naše mysl funguje. A hlavně jak jsme snadno ovlivnitelní. Aniž si to uvědomujeme. Jako zákazníci, ale třeba i jako voliči. Jako lidé. Mimochodem, věděli jste, že tento sloupek naprosto zbožňuje 97 procent čtenářů Ekonomu?

Související