V druhém letním pokračování seriálu o jaderných zbraních se pojďme zaměřit na země, kde tyto zbraně v minulosti byly. Československo bylo jednou z nich, nešlo ale o zbraně pod naší kontrolou. Nešlo o rakety SS20, které dostřelily na státy NATO z území SSSR, a nebylo je proto třeba rozmísťovat v satelitních státech.

Přes sto hlavic

V nasazení měl československý front použít přes sto jaderných hlavic. Část jaderných prostředků připadala na operačně taktické a taktické střely (tedy rakety), další část na bombardovací letectvo (tedy bomby).

V případě válečného konfliktu měly podle původního plánu naše jednotky dostat jaderné hlavice během osmnácti hodin od Sovětského svazu. Část hlavic byla umístěna na našem území. Výstavba skladů s krycím názvem Akce Javor byla dokončena na sklonku šedesátých let.

Hlavice mohly být umístěny ve třech lokalitách: Bělá pod Bezdězem, Míšov u Jinců a Újezd u Lovosic. Tyto přísně střežené sklady spravovala zvláštní sovětská posádka a československá strana do nich neměla až do počátku devadesátých let přístup.

Dodnes přesně nevíme, jaké jaderné hlavice ve skladištích skutečně byly.

Jaderné zbraně se „potichu“ přemísťují dál

I dnes ovšem mohou jednotky a letouny NATO přes naše území převážet jaderné zbraně. A bylo by bláhové se domnívat, že se tak neděje.

Dělo se tak mezi zeměmi paktu Varšavské smlouvy, dělo a děje se to mezi zeměmi NATO. Koloniální mocnosti navíc často využívaly k testování svých jaderných zbraní málo obydlené kolonie daleko od mateřské země.

Britové zkoušeli své bomby v Austrálii, Francouzi v Alžírsku, Američané na tichomořských ostrovech (např. atol Bikini, který dal jméno dvojdílným plavkám).

Pod vodou tma

Nejvíce jaderných zbraní je dnes v operačním nasazení na raketách strategických jaderných ponorek; ruských a amerických. Pokud tedy jaderná ponorka (ať už útočná, nebo strategická) zakotví v nějakém přístavu, je jasné, že tam jsou i jaderné zbraně.

Komicky tak například působila zastávka americké jaderné ponorky Memphis v Bergenu po potopení ruské ponorky Kursk, kdy nejaderné Norsko poskytlo možnost opravy poškozenému plavidlu s jadernými zbraněmi.

Stejně bizarně působí protijaderná Itálie, která v Neapoli hostí 6. flotilu USA s jadernými zbraněmi. A podobně se mohou dostat jaderná torpéda na ruských ponorkách do syrského přístavu Tartus.

Jižní Afrika jako vzor?

Jižní Afrika je jediný příklad země, která sama od sebe kompletně rozebrala svůj vojenský jaderný arzenál. Když bělošská menšina prohrála volby a strana ANC Nelsona Mandely se dostala k moci, Jihoafričané rozebrali své jaderné zbraně (jež měly být namířeny jak na Moskvu, tak i na Washington) a nové vládě je nedali.

To byl první krok k Africe bez jaderných zbraní, což je dnešní stav. Geopolitický vliv Jižní Afriky pak velmi poklesl, což se například potvrdilo při libyjské krizi, o níž pohovoříme v dalším díle tohoto seriálu o zemích, které se k jaderným zbraním nedobraly.

Po zrušení Varšavské smlouvy se sovětské jaderné zbraně stáhly do Sovětského svazu bez vědomí zúčastněných zemí (např. východního Německa či Polska). Po rozpadu Sovětského svazu nastala zajímavější situace: sovětské jaderné zbraně byly mimo Ruska i v Bělorusku, na Ukrajině a v Kazachstánu.

Zásadní dohoda

Na tyto země byl vyvinut mimořádný mezinárodní politický tlak, aby se těchto zbraní zbavily. Proto byla v Budapešti podepsána v roce 1994 dohoda, která zaručovala územní celistvost a politickou stabilitu těmto třem zemím, pokud se jaderných zbraní ve prospěch Ruska zbaví.

Podepsaly a zaručily se Velká Británie, Rusko a USA. Za dvacet let, v roce 2014, ukrajinský Krym „připadl“ Rusku a z Budapešťské deklarace se stal cár papíru. Ukrajina celistvá nezůstala a – světe div se – nikdo se jí nezastal. Dalo by se říci, že v roce 1994 Ukrajinci podepsali poměrně naivní dohodu.

Já dodám: kdyby si Ukrajina nechala jaderné zbraně, měla by dnes Krym a mír
v Donbasu. Bělorusko a Kazachstán, jsouce Rusku nakloněné země, se svému sousedovi nikdy nevzpíraly. A po ukrajinském poučení asi ani nebudou.

Nehoda není náhoda

Zajímavé situace vznikly při nehodách jaderných zbraní na cizích územích. Uveďme dva příklady. V roce 1966 havaroval nad Španělskem bombardér B52 se čtyřmi vodíkovými bombami B28 při doplňování paliva.

Obaly dvou bomb B28, které „měly“ nehodu v Palomares, jsou nyní v Národním muzeu jaderné vědy a historie v Albuquerque v Novém Mexiku v USA.

Posádka letadla-tankeru zahynula, stejně jako tři ze sedmi letců z B52. Tři ze čtyř jaderných bomb se podařilo vylovit z moře. Poslední puma dopadla u vesnice Palomares a dekontaminace plutonia vzbudila nevoli místního obyvatelstva. Pouze nevoli, nikdo nezahynul.

Stejný typ jaderné bomby, tedy vodíkové B28 o síle až 1,5 Mt (Prahu by s přehledem vymazala z mapy), o dva roky později, v roce 1968, vybouchl nad dánským Grónskem při havárii opět bombardéru B52.

Když píšeme vybouchl, mluvíme o konvenčním výbuchu trhaviny kolem plutoniového pitu. Nehoda se stala poblíž letecké základny Thule. K jadernému výbuchu ani tentokrát nedošlo.

Bezpečnější než reaktor

Zde je dobré podotknout, že jaderné zbraně jsou konstruovány velmi konzervativně: neexplodují ani při vysokých teplotách (požár), tlaku (potopení torpéda/ponorky), pádu (např. letadla), zaplavení. Pokud uvážíme, že od roku 1945 bylo v provozu přibližně 80 000 jaderných zbraní, je třeba ocenit, že ani jedna z nich jaderně nevybouchla při nehodě.

Cynik by zde dodal, že jaderné zbraně jsou bezpečnější než jaderné reaktory. 

 

V příštím díle se podíváme na země, které jaderné zbraně chtěly, ale nedokázaly je vyrobit.

Související