„Prosím, jděte přesto volit.“ Krátký tweet mladé německé voličky dobře vystihl pocit mnoha lidí, kteří v neděli večer sledovali první (a jediný) televizní duel mezi německou kancléřkou Angelou Merkelovou (CDU/CSU) a jejím vyzyvatelem, sociálním demokratem Martinem Schulzem. Kombinace čtyř neprůrazných moderátorů, dvou výřečných politiků a pouhých 90 minut by byla smrtící sama o sobě. Poslední ránu zasadilo pořadu – i Martinu Schulzovi – jednoznačné zaměření na otázky spojené s migrací a integrací.

Ne že by to nebylo důležité téma, které mnoho Němců pálí. V posledních třech letech si v zemi zažádalo o azyl 1,3 milionu lidí a smysluplné začlenění takového počtu přistěhovalců do společnosti je velkou výzvou pro pracovní trh, školství a sociální i zdravotní systém. O kulturních bariérách a nebezpečí terorismu, které představují stovky radikálů, nemluvě. Jedná se ale o oblast, v níž se postoje CDU a SPD, které doposud společně vládly, téměř neliší (bavorskou CSU ponechme stranou) a v níž má navíc velká koalice většinovou podporu veřejnosti. Podle lednového průzkumu Politbarometer si 57 procent Němců myslí, že Německo nápor uprchlíků zvládne. Proč věnovat takovému tématu polovinu vzácného času?

Moderátoři se zřejmě báli, aby nebyli osočeni, že nekladli nepříjemné otázky. Výsledkem byl dojem, který německý mediální analytik Stefan Niggemeier popsal slovy „AfD (Alternativa pro Německo) se ptá, velká koalice odpovídá“. Tedy – vládní tým obhajuje svoji politiku před pravicově populistickou opozicí. Co méně si Martin Schulz, který se od jara marně snaží vštípit voličům, že SPD není to samé co CDU/CSU, mohl přát?

Dobrá, dozvěděli jsme se, že Schulz bude chtít prosadit, aby EU přerušila přístupové rozhovory s Tureckem. To bylo překvapení. Ale ruku na srdce – kolik voličů to skutečně zajímá natolik, aby mu dali svůj hlas? Běžné občany pálí zcela jiné věci. Chtějí vědět, jak si udrží pracovní místo navzdory postupující digitalizaci. Kdy půjdou do důchodu a kdo penze ve stárnoucí společnosti zaplatí. Co stát udělá proti rostoucím nájmům a nízkým platům, zejména v sociálních službách. Jak zajistí místa ve školkách a férové šance pro děti z méně privilegovaných poměrů. Jak se vyrovná s nedostatkem policistů a udrží veřejný pořádek. Jak zajistí přístup k rychlému internetu i v malých obcích. A spousta dalších běžných, každodenních věcí.

Kdo získá bronz?

Naštěstí se na tato témata zaměřila alespoň pondělní debata lídrů pěti menších stran, které se podařilo vyvrátit dojem, že německá politická scéna nenabízí vedle „jen tak dál“ Angely Merkelové žádné jiné možnosti. Trochu prkenně působil jen bavorský ministr vnitra Joachim Herrmann, zástupce vládní CSU. Jeho mladší kolegové z liberální FDP (Christian Lindner), Levice (Sahra Wagenknechtová), AfD (Alice Weidelová) a ze strany Zelených (Cem Özdemir) rozproudili debatu skutečně ve svižném tempu.

Po strnulé, nesmyslně vážné kancléřce a Schulzovi, který neumí jednoduše říci ani to, nakolik chtějí sociální demokraté ulevit běžné německé rodině, to byla příjemná změna. A hlavně – namísto státnických proslovů a sáhodlouhé kvadratury uprchlického kruhu došlo na konkrétní nápady a návrhy. S mnohými mohli diváci souhlasit, polemizovat, odmítat je. Znovu se potvrdilo, že skutečně zajímavý bude v letošním předvolebním klání zřejmě jen boj o třetí místo.

Koncept televizní debaty byl díky pondělku pro Německo i protentokrát zachráněn. Ne díky velkým stranám, jež si vylámaly zuby na nudném formátu, který prosadil kancléřský úřad, aby před volbami předešel nevítaným překvapením. Díky těm malým, které ukázaly, že tu pro voliče je alternativa. A nejen ta s velkým A.

Zuzana Lizcová

Autorka je analytičkou Výzkumného centra AMO

Text vznikl v rámci projektu 2017 Elections in Europe – Rise or Fall of Populism?, který realizujeme ve spolupráci s Heinrich-Böll-Stiftung, kanceláři v Praze, a který je spolufinancován v rámci programu Evropské unie „Evropa pro občany“. Text vznikl také díky podpoře Česko-německého fondu budoucnosti.