Německo, Španělsko, Itálie, Rusko − tam všude se Pavel dostal na služebních cestách. Cestování měnilo v jeho očích průměrný "job" v práci snů. Jenže pak se mladý muž oženil, narodil se mu dcera a trávit celé týdny na cestách se mu už nechce. Ale má štěstí, podle právníků může cestování odmítnout, aniž by se musel bát, že přijde o práci.

Zákoník práce říká, že firma může vyslat zaměstnance na pracovní cestu pouze s jeho souhlasem. To však neznamená, že je potřeba potvrzovat každou cestu zvlášť. Obecná dohoda na cestování může být zakotvena v pracovní smlouvě. Takové ustanovení v ní má i Pavel. Existují však výjimky, kdy si šéf musí jít pro souhlas znovu. Jde o situace, kdy zaměstnanec pečuje o dítě mladší osmi let anebo se dlouhodobě a soustavně stará o nemocného. Stejná pravidla pak platí i pro těhotné pracovnice. "Pokud se jedná o takový případ, potom je nutný individuální souhlas zaměstnance s každým vysláním mimo obec, pracoviště nebo bydliště," upřesňuje advokát z kanceláře PwC Legal Petr Glogar.

Ani to ale neznamená, že by o vyslání na služební cestu museli šéfové se svými lidmi složitě "papírovat". Souhlas s vysláním nemusí mít písemnou formu. V praxi to dokonce obvykle funguje tak, že pokud zaměstnanec na služební cestu bez řečí nastoupil, má se za to, že s ní souhlasil.

Naopak písemně stanovit musí zaměstnavatel podmínky pracovní cesty, které mají vliv na poskytnutí a výši cestovních náhrad. Specifikovat by měl zejména místo nástupu a ukončení cesty, její délku, místo plnění pracovních úkolů, způsob dopravy a ubytování. Musí přitom přihlížet k oprávněným zájmům zaměstnance. "Například když má pracovník strach z létání, pak by jej do něj neměl nutit," uvádí Aleš Terš z PwC Legal.

Při stanovování podmínek služební cesty může firma rozhodnout i o tom, že pracovník pojede vlastním autem a sveze kolegy. To už ale bude muset dotčený zaměstnanec odsouhlasit. "Jednostranně takovou povinnost zaměstnavatel nařídit nemůže," dodává Terš.

Podniky často chybují také ve stanovení pracovní doby pro služební cesty. Komplikací je hlavně pružná pracovní doba. Ta se při vysílání na cesty nevyužije, ačkoliv ji zaměstnanec má ve své pracovní smlouvě. "Pokud mám pružnou pracovní dobu, ale v práci stejně musím strávit osm hodin, nicméně je jedno, kdy do práce přijdu, a jedu na služební cestu, musí mi zaměstnavatel určit osmihodinovou fiktivní směnu," popisuje správný postup Glogar.

Pracovník by měl také vědět, že pokud má stanovenou pevnou pracovní dobu od pondělí do pátku od 8:00 a na pracovní cestu z organizačních důvodů vyjede už v neděli odpoledne, avšak v neděli fakticky nepracuje, cestuje až do pondělní osmé hodiny ranní ve svém volnu. A za to mu nepřísluší mzda ani příplatek za práci o víkendu. Jinak je tomu ale s cestovními náhradami − například se stravným. Ty se počítají od začátku do konce pracovní cesty, a budou tedy v tomto případě vyslanému náležet i za neděli.

Podle zákoníku práce musí firma pracovníkovi na služební cestě zaplatit jízdné, výdaje na ubytování a stravné. Zatímco první dvě náhrady se vyplácejí podle skutečných účtů, minimální limit stravného předepisuje zákon. Odvíjí se od doby strávené mimo domov a může vyšplhat až na 171 korun za den, trvá-li pracovní cesta v rámci České republiky déle než osmnáct hodin. Pro cesty do ciziny pak v závislosti na zemi, do které zaměstnanec míří, stanovuje sazby stravného vyhláška ministerstva financí.

Seriál Ekonomu

Nástrahy první práce aneb Je dobré vědět

3. 8. Práce na švarcsystém
17. 8. Daňová optimalizace
24. 8. Neplacené volno

31. 8. První služební cesty
7. 9. Šmírování uchazečů
14. 9. Osobní finance

Stravné se však krátí v případě, že zaměstnanec na služební cestě dostane snídani, oběd nebo večeři, které neplatí. Je přitom jedno, zda je poskytne firma, nebo třeba obchodní partner. Za jídlo, kvůli němuž firma předepsané stravné sníží, se naopak nepovažuje občerstvení na palubě letadla nebo na konferenci.

Ze zákona má zaměstnanec nárok také na náhradu nutných vedlejších výdajů. "Patří mezi ně nejčastěji výdaje za telefonní hovory, poplatek za parkování, úhrada dálničního poplatku, pojištění léčebných výloh či připojištění zavazadel," vysvětluje manažerka společnosti Contract Admi­nistration Ivana Brancuzká. Když tráví zaměstnanec na cestách delší dobu, musí mu firma uhradit i náklady vynaložené na cestu k návštěvě rodiny. Při tuzemské pracovní cestě vzniká zaměstnanci nárok na tuto náhradu v případě, že je mimo domov déle než sedm kalendářních dní. Když cestuje do ciziny, počítá zákon s limitem jeden měsíc a k tomu přidává další podmínky. "Náhradu jízdních výdajů k návštěvě člena rodiny musí zaměstnavatel poskytnout jen tehdy, pokud byla návštěva sjednána před vysláním na zahraniční pracovní cestu nebo byla zaměstnavatelem určena," dodává Brancuzká.

Nepovinně může firma dávat zaměstnancům vysílaným do ciziny také kapesné, z nějž pracovníci platí své soukromé výdaje. Jeho výši zákon nestanovuje. Avšak když kapesné překročí 40 procent zahraničního stravného, strhne se z něj daň z příjmu a sociální a zdravotní pojištění.

Související