Vláda těsně před koncem svého mandátu rozhodla o navýšení minimální mzdy od začátku ledna 2018 na 12 200 korun. Za období vládnutí kabinetu premiéra Bohuslava Sobotky se minimální mzda zvýšila ve čtyřech fázích v souhrnu o 3700 korun. Oblastí, kde však vláda tolik aktivity neprojevila, je redukce zdanění práce. Mezi 35 zeměmi OECD má Česká republika se 43 procenty osmé nejvyšší zdanění práce, což není úplně lichotivé. Je pozoruhodné, že při takto vysokých odvodech je česká nezaměstnanost na nejnižší úrovni ve své historii.

Neoklasická ekonomie přisuzuje minimální mzdě obdobné negativní efekty, jako mají další typy cenové regulace. V případě, že vláda nastaví minimální mzdu nad rovnovážnou cenu práce, dochází k poklesu poptávaného množství pracovní síly, což vede k vytlačování nejohroženější skupiny nízkopříjmových zaměstnanců do pasti nedobrovolné nezaměstnanosti. Tento model je s různou mírou intenzity průběžně podrobován kritice, která z velké části poukazuje na jeho nefunkčnost v podmínkách "tržního selhání". Nesmíme však zapomínat, že ono "tržní selhání" ve většině případů způsobuje svými zásahy do ekonomiky právě sama vláda. Je zajímavé, že institut minimální mzdy není v Evropské unii univerzálně rozšířený. Regulaci dna odměny nenajdeme například v Itálii, Rakousku, Dánsku, Finsku nebo ve Švédsku. Německo, největší evropská ekonomika, zavedlo minimální mzdu až od ledna 2015.

Česká vláda používá k obhájení existence minimální mzdy a jejího zvyšování několik vratkých argumentů. Jedním z hlavních je ten, že zvyšováním nákladů na pracovní sílu údajně dochází k retenci části zisků vytvářených zahraničním kapitálem v České republice. To je přinejmenším sporné z důvodu, že firmy nejen kvůli rostoucí ceně práce, ale i kvůli nedostatečné nabídce pracovní síly stále častěji nahrazují lidskou práci stroji a přiklánějí se k automatizaci výroby. Tento trend negativně dopadá zejména na nízkopříjmové skupiny, které nemají vzdělání či pracovní zkušenosti pro uplatnění v technologicky dokonalejších provozech. To, že navýšení minimální mzdy dopadá i na podniky s českým kapitálem, je často přehlíženo.

Dalším z důvodů pro politické zásahy do ceny práce je sbližování úrovně mezd v rámci Evropské unie. Vytyčí-li si politici, tak jako například na nedávno proběhlé salcburské schůzce, že budou konat "dobro" sbližováním mezd na základě politického přání a bez ekonomické opory, mějme se na pozoru. Pouze růst produktivity práce zabezpečuje zdravý a vyvážený růst mezd. Přirozenou rolí odborů by pak v situaci hospodářského růstu a zvyšování produktivity práce mělo být racionální vyjednávání se zaměstnavateli k dosažení kompromisní dohody, nikoli volání po stále aktivističtějším postoji státu při regulaci výše mezd.

Vláda svým rozhodnutím dala podnikatelskému sektoru signál, že podnikatelé tu jsou pro stát, nikoli stát pro ně. Koncept minimální mzdy je přinejmenším sporný a vládní zásahy do ceny práce (stejně jako v jiných oblastech) nevedou k pozitivním výsledkům. Českému hospodářství by naopak prospělo snížení rekordní míry zdanění práce.