Začalo to už v srpnu, když Česká národní banka zvýšila téměř po deseti letech úrokové sazby z 0,2 procenta na 0,25 procenta. Ale první standardní poskok o "čtvrtku" jsme si odbyli až nyní v listopadu, kdy ČNB zvýšila úroky na 0,5 procenta.

Důsledky si můžeme přečíst v kde­jaké učebnici. Dojde k postupnému zdražení hypoték a dalších úvěrů. Časem se možná dostane i na spořicí či termínované účty, na kterých nyní nelze nic vydělat. Zpomalí se asi i brutální boom růstu cen nemovitostí. Inflace se sníží…

Jenže tady něco nehraje. Česká ekonomika se skutečně rozehřála. Spotřebitelské ceny rostou o 2,7 procenta, sama banka odhaduje rovnovážné sazby až někde ke třem pro­centům. Tak proč jsme ustrnuli na 0,5 procenta a do budoucna se čeká sice další zvyšování, ale nijak radikální?

ČNB musí brát ohled na Evropskou centrální banku. Ta ještě pořád dlí v politice superlevných peněz. Kvantitativní uvolňování skončí až později příští rok, na zvyšování sazeb dojde asi až někdy v roce 2019. ČNB je už nyní na úrokovém maximu vůči ECB od roku 2004. Česko prostě není učebnicový ekonomický ostrov, musí brát ohled na mnohem rame­natějšího spoluobyvatele v Evropě, který by si při vysokých sazbách ČNB mohl chtít nechat u nás zhodnotit příliš mnoho peněz.

To by sice posílilo korunu, ale ne tak, jak je vhodné. Nechme naši měnu, aby po intervenční hibernaci sama pozvolna nahnala, co za minulé roky zanedbala, a našla svůj kurz někde výš, než je nyní. Toto posilování je ve výsledku také vlastně ekvivalentem růstu sazeb, a ČNB tak ubírá nepříjemnou povinnost oznamovat hypotečníkům, že jim zase o něco zdraží náklady na bydlení.

Určitě jsme tak ve standardnější situaci, než jsme roky prožívali s kurzovým závazkem. Ale rozhodně se centrální bankéři nemohou chovat jen podle obecných pouček z ekonomických učebnic. Místo toho musí sazby jemně kalibrovat, aby české peníze byly trochu levné i trochu drahé zároveň.

Související