Vcelku 19 měst usilovalo o EMA a 8 o EBA. Volební systém, na základě kterého byla zvolena budoucí hostitelská města, byl poněkud komplexní – s tříkolovým výběrem vítěze, kde v každém kole hlasovalo všech 27 členských států EU. Ani Bratislava, která soutěžila o EMA, ani pražská nabídka pro EBA, neuspěly, neskrývajíc své zklamání. Co teda stojí za jejich selháním?

V případě Slovenska můžeme argumentovat, že by vůbec nemělo byt natolik překvapené tím, že mu nebylo důvěřováno ve věci přidělení tak důležité organizace, jakou Evropská agentura pro léčivé přípravky nepochybně je. V podstatě každý si na Slovensku velmi dobře uvědomuje rozšířenou a hluboko zakořeněnou přítomnost korupce a rodinkářství ve sféře tamějšího veřejného zdravotnictví. I

když se Slovensko v poslední době zdá být mezi ostatními zeměmi Visegrádské čtyřky nejnadějnějším partnerem pro západní členské státy EU, pořád v nich neevokuje dostatečnou důvěru. Ostatní členské státy Evropské unie jednoduše nevnímají Slovensko jako stát odpovídající perspektivě evropských hodnot.

Jako příklad poslouží aféra kontroverzního rozdělování eurofondů pod záštitou slovenského Ministerstva školství ze srpna tohoto roku, kdy bylo málem přerozděleno necelých 600 miliónů eur určených pro vědu a výzkum mezi různé projekty, a to lidmi, kteří se odborně neorientovali v oblastech, o kterých rozhodovali.

Slovenský ministr zdravotnictví, Tomáš Drucker, nedokázal skrýt svoje zklamání nad tím, že Slovensko skončilo na čtvrté příčce. Tvrdil, že Bratislava nedostala možnost hostovat svoji první evropskou agenturu, přesto, že by tyto agentury měli být férově rozmístěné napříč celou Unií. Dokonce se přiznal, že poté, co bylo Slovensko eliminováno, se zdržel hlasování v druhém a třetím kole – neoblomně a neúnavně si stojíc za svým geografickým kritériem pro redistribuci agentur. Takovéto infantilní chování slovenské reputaci rozhodně nijak nenapomáhá. 

Každopádně je důležité pochopit, že příchod takové agentury je doprovázen také příchodem jejich stávajících zaměstnanců. Je tedy absolutně nezbytné, aby jejich novým hostitelem byla země, ve které tito zaměstnanci budou chtít žít. V případě Slovenska nedostatky sahali od nevyhovující infrastruktury až po zákonné přehlížení homosexuálních manželství.

Ve skutečnosti podle průzkumu, který EMA uskutečnila na svých zaměstnancích, až 70 % nebo víc z nich by raději podalo výpověď, než kdyby se měli spolu s EMA stěhovat do Bratislavy. Naneštěstí ani Slovensko, ani Česká republika ve všeobecnosti nejsou místa vhodná na přivítání multikulturní společnosti, která by přišla ruka v ruce s těmito agenturami. Je plně pochopitelné, že z pohledu zaměstnanců těchto agentur bude například odmítání unijního kvótního systému pro redistribuci uprchlíků krokem, který bude nadlouho vrytý do paměti EU (i když Slovensko vypočítavě přijmulo několik z nich, aby se vyhlo pokutám, část těchto lidí se po pár měsících beztak raději vrátila do svých domovů). Navíc i „drobnější“ akce, jako komentáře slovenského premiéra Roberta Fica z roku 2015 o tom, jak jsou slovenskými bezpečnostními agenturami monitorováni všichni muslimové v krajině jako součást místních protiteroristických opatření; nebo negativní reakce českých občanů na prosincovou kontroverzní kampaň Člověka v tísni[1] ukazují, že se česká a slovenská společnost neubírá žádoucí cestou.

EMA vydala svoje vlastní hodnocení návrhů kandidátských zemí. Technické posouzení ukázalo, že Bratislava dosáhla stejně dobrého skóre jako ostatní tři města, která ji nakonec předběhla v druhém kole volby. Podstatné rozdíly se ukázaly při jiných kritériích: Amsterdam, Milano a Kodaň obdržela všeobecně dobré hodnocení, zatím co Bratislava za nimi zaostávala s příliš malou možností letového spojení (spoléhala se spíš na zahraniční letiště ve Vídni a Budapešti nežli na svoje vlastní), značnou vzdáleností nové kancelářské budovy EMA od možnosti kvalitního ubytování v centru města, nedostatečným přístupem rodin zaměstnanců EMA k zdravotní péči a sociálnímu zabezpečení, či se všeobecně netolerantním socio-kulturním prostředím (například kvůli tomu, že národní zákoník nepovoluje homosexuální manželství).

Jak již bylo zmíněno, Praha byla jedním z osmi měst soutěžících o Evropský orgán pro bankovnictví. Nakonec byl ale vybrán Paříž. Posuzovány byly opětovně podobné podmínky v návrzích a jejich hodnocení: dopravní spojení, kvalita ubytování, vícejazyčné vzdělávací zařízení, přístup k sociálnímu zabezpečení a zdravotní péči, a zda je možné přesídlení agentury stihnout včas.

Praha ve svém návrhu ujišťovala orgány EBA, že dokáže všechny výše zmíněné body zabezpečit. Česká republika taky použila argument o principu geografické rovnováhy a navíc podporovala svou kandidaturu svými pětiletými zkušenostmi s hostováním Agentury pro evropský globální navigační družicový systém. Tak proč nebyla úspěšná?

Individuální hodnocení pražské kandidatury, které EBA poskytla, jasně uvedlo, že přístupnost ubytování pro personál a též budova kanceláře splňovaly její požadavky. Naproti tomu v nabídce České republiky chybělo několik dalších věcí, zejména detailnější informace o vícejazyčných vzdělávacích zařízeních (Česko neposkytlo žádné informace o jejich aktuálním počtu, nabídce jazyků, ani konkrétní nabídku univerzitních studijních programů), nebo informace o přístupu k sociálnímu zabezpečení a zdravotní péči pro rodiny zaměstnanců EBA. Navíc nebyla garantována kontinuita byznysu, jelikož Praha neposkytla informace ohledně pravděpodobnosti, se kterou by v ní EBA mohla přilákat kvalifikované pracovníky. A v neposlední řadě se český návrh odvolával na fakt, že Česká republika sice není součástí Eurozóny, ale plánuje se do ní v budoucnosti připojit. Aktuální politická vůle přičlenit se k Eurozóně se každopádně zdá být mezi českou politickou špičkou na velmi nízké úrovni. Podle Barometru z května 2017 se až 70% Čechů staví proti přijetí eura.

Český státní tajemník pro evropské záležitosti Aleš Chmelař, ve svém komentáři k výsledkům volby poznamenal, že Praha a Bratislava by měli být spokojené s faktem, že se obě dvě téměř dostaly do druhého kola volby, jelikož se k němu dostaly nejblíž ze skupiny nových členských států. Považuje to tedy za dobrý výsledek.

Tento druh neúspěchu, kdy se nám nepovedlo stát se hostující zemí ani jedné z agentur, by Čechy a Slováky opravdu neměl urazit. Právě naopak, Bratislava a Praha by to měly považovat za impulz pro jejich vnitřní zamýšlení se a vyhodnocení způsobu, jakým by se mohly stát důvěryhodnými partnery pro své protějšky z EU.

Lamentování o tom, že jsme prohlížení a podceňováni, je chování hodné spíše dítěte na hřišti. Je pravdou, že rozmístění agentur by mělo brát do úvahy, nebo i do určité míry upřednostnit ty členské státy, které prozatím žádnou z nich nemají, ale nemůžeme očekávat, že takové kritérium převáží jiné a důležitější kritéria. Nejdřív je potřeba vytvořit přívětivé a otevřené prostředí, a až potom můžeme očekávat, že budeme atraktivní pro tak důležité instituce a jejich zaměstnance. Bratislavě a Praze nebyla daná možnost stát se zdravotnickým a finančním centrem Evropy, protože obě mají ještě prostor se zlepšovat a růst. To se musí stát předtím, než si tuto možnost zaslouženě získají v budoucnosti- přesně tak jako například město Kodaň. Hodnocení Aleše Chmelaře je tedy správné. 

 

[1] Ve třech českých městech vylepila několik billboardů s nápisy v arabském nebo podobně vypadajících jazycích, přičemž později bylo objasněno, že tyto nápisy reprezentovali děkovné poznámky od lidí, kterým se dostalo pomoci právě od Čechů participujících s touto neziskovou organizací.

Související