Avšak počet členů klesá a v soukromém sektoru je členů hlavní norské odborové organizace Landsorganisasjonen (v Norsku známější pod zkratkouLO) již jen třetina zaměstnanců. Proto již není samozřejmostí, že má hrát první housle ve všech záležitostech, jež se týkají práce, pracovních poměrů a zaměstnanosti.

Současná vláda slibovala v předchozím období méně moci LO. Zatím se nic nesplnilo. Podle norského listu Verdens Gang LO, podobně jako Dělnická strana, není zvlášť liberální a demokracie je pro ni spíše prostředkem ke schvalování a uskutečňování již ustanovených programů, založených na jasně vydefinovaných zájmech.

Údajně hraje nešťastnou politickou úlohu a má příliš mnoho výsad. LO a Dělnická strana prý žijí v symbióze, což je hloupé, neboť tehdy, kdy vládne Dělnická strana, sedí jak ona, tak LO na stejné straně jednacího stolu. LO je svými předáky silně zastoupena v ústředním výboru Dělnické strany. Je to velkým demokratickým problémem, jenž je členy organizace vnímán ne zcela kladně, poněvadž již nežijeme v r. 1930.

LO není na rozdíl od jiných nejen evropských zemí bojovnou a protestní organizací, nýbrž výsledkem dlouhodobého srůstání, symbiózy, kde jeden kryje druhého a kde se to předstírá jako že tím mají větší vliv, kde panuje větší spravedlnost, pospolitost a solidarita. Takto promluvil podle norských médií bývalý norský premiér Jens Stoltenberg.

Jakožto člen největší odborové organizace je jeden nucen finančně přispívat Dělnické straně a v menší míře pár dalším menším stranám levice, resp. politického středu. LO dává miliony na podporu volebního zápasu a kupuje si a mobilizuje za údajně elitářskou stranu, jež nemá podporu většiny členů, jež takřka z jedné poloviny volí pracici,přičemž zákon o pracovním prostředí není dost kvalitní, což zase vede k tomu, želidé cítí na sebe tlak vstoupit do odborů a tím nedobrovolně podporovat politickou stranu, jež odpovídá za to, že se s nimi takhle zachází.

Prý není fér, že členský poplatek putující do LO je osvobozen od daní, když členský poplatek jiných odborových organizací není. Buď budou zproštěny povinnosti odvádět daně všichni nebo nikdo! Rovné zacházení a spravedlnost jsou základem demokracie! Myslet, že má jedna organizace monopol na správné postoje, může být zhoubné.

A tak se šíří informace o tom, jak jsou osoby umísťovány do řídících funkcí organizace stranou a berou za to statisíce norských korun, aniž jsou na schůzích přítomné. Chodí k prostřenému stolu a nemusí za někoho bojovat. Norové do velké míry akceptují takové poměry proto, že jsou vesměs na tom velice dobře, nebo alespoň jsou dle vlastního názoru uspokojivě placení a neobtěžují se moc angažovat. Kdyby se tomu věnovalo více času a prostý lid o tom více věděl, za co se utrácí ze „společné pokladny“, tak by asi členové i nečlenové demonstrovali za změnu.

Gerd Kristiansenová, předsedkyně LO podle norských médií před třemi lety tvrdila v projevu 1. května, že se dějiny dělnického hnutí točí kolem boje za svobodu a že organizace chce dobýt zpět pojem svobodu. Paradoxem je pro mnohé to, že zatímco hovoří o svobodě, tak se jí v pracovním životě aktivně brání.

Podle serveru www.dagensperspektiv.no by měl poskytovat svobodu ten, kdo si ji zároveň i přeje. Dnes jsou to totiž jen dvě kategorie zaměstnanců, jež se mohou od pravidel pracovní doby odchýlit. Jsou to osoby ve vedoucích pozicích a osoby v zvlášť nezávislých pozicích. Tvoří tedy malou elitu, jež dnes může praktikovat flexibilní každodenní život, pokud jde o práci. Podíváme-li se na průzkumy mezi zaměstnanci, jež se zabývají tím, co si nejvíce přejí, tak jako nejčastější věc vychází flexibilita. LO si nepřejí upravit pravidla ustanovující pracovní dobu tak, aby měli všichni zaměstnanci stejnou možnost. A tak může ředitel dejme tomu v 14 hod. odejít na školní představení svých dětí a vynahradit za přerušenou práci tím, že pracuje třeba po 21. hod. Není to společensky nefér? Kdy se stala LO zájmovou organizací vedoucích pracovníků?

Třeba zdravotníci a dozorci věznicí, jež odvádějí turnusovou práci, si přejí delší směny tak, aby mohli flexibilněji vyřizovat i jiné záležitosti. Lze žádat o výjimky, ovšem v tom okamžiku vstoupí do hry odbory, je-li instituce, či firma členem odborové organizace. Je to moc, již se bojí, že o ni příjde? Je vlastní moc důležitější, než zájmy pracujících?

LO shání nové členy, někdo by řekl, všemi prostředky. Stává se, že jménem menšiny, třeba i nepatrné menšiny svých členů vyžádá tarifní smlouvu pro všechny zaměstnance určité firmy i přes silnou nevoli zbytku, tedy té neorganizované většiny. Malý počet členů se pro LO rovná branži plné nepřístojností, tzv. kovbojské branži. Aby LO zdůrazňovala své požadavky, vnucují se tedy stávky i přesto, že jistá firma či instituce má pouhou hrstku členů. A tomu říkají svoboda.

Hodně se tedy vměšuje do toho, jak a zdá si kdo přeje být organizován v odborovém svazu. Pracovní den zítřka bude v ještě menší míře o tom, že bude někdo stát u pásu, nýbrž založen na vědomostech a flexibilitě.         

LO, podobně jako další odborové organizace, nejsou voleny lidem – voliči na ně jako takové nemají žádný vliv. Největší finanční podpora největší straně, té sociálně demokratické, neustále posouvá tuto stranu na úkor ostatních do mocenské pozice, kde může jedna z odborových organizací diktovat politiku největší strany, a co je politikou strany, to bylo a je zároveň ve větší části poválečného období politikou Norska.

Soukromá zájmová organizace vykonávající tak velkou moc v zásadě odporuje svrchovanosti lidu, podle níž má veškerá legitimní státní moc pocházet ze samotného lidu. Dále situace s orgánem jako LO, jenž není volena lidmi a nemůže jí být vyslovena nedůvěra přímo, podkopává parlamentarismus, podle něhož může být nucena odstoupit vláda, a tím pádem i Dělnická strana, vysloví-li většina parlamentu nedůvěru vládě.

Žádná jiná odborová či živnostenská organizace nesponzoruje politickou stranu, nýbrž podporuje je jen nepřímo. Předáci ostatních norských odborových svazů jako např. YS a Unios mají podle deníku Aftenposten dojem, že LO a Dělnická strana si jsou zajedno ještě před tím, než jsou ostatní pozváni ke spolupráci (ta se hodí jen tehdy, hodí-li se LO) a tak jsou oprávněné zájmy ostatních omezovány.

Související