Některé domy postavené za socialistické éry přitahují, jiné zase odpuzují. Jsou takové, kvůli nimž si podvědomě vybíráte cestu, protože se s nimi chcete potkat, prohlížet si je a čerpat z nich pozitivní dojmy. To se mi stává na pražském Můstku, spodní části Václavského náměstí, kde stojí budova od Aleny Šrámkové a Jana Šrámka. Pokaždé zpomalím, sleduji její čistou formu. Kdykoliv jsem v Liberci, pokaždé jedu do hor, abych zkontroloval hotel a vysílač na Ještědu, který vymyslel Karel Hubáček tak, že prodloužil horu.

A jsou zase domy, které chcete mít co nejrychleji za sebou: míjíte je, aniž byste na ně pohlédli, a jenom vnímáte, jak vám berou náladu a elán. Zažívám to cestou do Českého rozhlasu, když jdu kolem Transgasu, který byl na konci 70.  let − tedy ve stejné době jako dům na Můstku − postaven, aby v něm mohl sídlit Ústřední dispečink tranzitního plynovodu. Přidávám do kroku. Z fasády opatřené dlažebními kostkami na mě padá tíseň, stejně jako z ostrých hran vybetonovaného veřejného prostoru k přilehlým "věžákům", jež byly současně vztyčeny v Římské ulici pro federální ministerstvo paliv a energetiky. Kašnu jsem neviděl naplněnou vodou. Člověk se ztrácí v chátrající betonové džungli. Proluka byla sice zaplněna, ale nikdy plnohodnotně nefungovala, protože ji lidé nepřijali za svou.

Zbývá vám ještě 70 % článku
První 2 měsíce předplatného za 40 Kč
  • První 2 měsíce za 40 Kč/měsíc, poté za 199 Kč měsíčně
  • Možnost kdykoliv zrušit
  • Odemykejte obsah pro přátele
  • Nově všechny články v audioverzi
Máte již předplatné?
Přihlásit se