Své náctileté sny na plátně rád oživuje italský režisér Luca Guadagnino. Film mu slouží jako citlivý společník a spolehlivý stroj času. V oscarovém snímku Dej mi své jméno, který od včerejška promítají kina, se vrací do slunné letní Itálie 80. let minulého století, do rodného městečka Cremona. A kus tehdejší doby přenáší do dnešního světa plného shonu, na filmové plátno otiskuje cosi zázračného.

"Přestanou ty zázraky někdy?" táže se v refrénu titulní písně filmu Mystery of Love jeden z nejtalentovanějších amerických folkařů Sufjan Stevens. Jeho love song jako podobně křehký film potvrzuje, že není mnoho těžších věcí než zpívat či točit o lásce. A že když se to povede, slovo jako zázrak je namístě. Tohle je říše emocí, nikoli slov, a kdo je umí předat bez patosu či kýče, má v rukou klíč k lidskému srdci.

Ten klíč ve filmu hledá i sedmnáctiletý mladík Elio, který tráví prázdniny ve společnosti čtyřiadvacetiletého amerického postgraduálního studenta Olivera. Eliovu otci pomáhá s výzkumem zaměřeným na antické památky.

V uhrančivé letní romanci je neustále přítomna nejistota, snímek podle stejnojmenného románu Andrého Acimana a scénáře Jamese Ivoryho však nikdy nesklouzne k vyhroceným situacím pramenícím z faktu, že jde o lásku mezi dvěma mladíky.

Z dobové Itálie na plátno zavál také kus oné evropské vzdělanosti a osvícenství, skoro jako z děl režisérových slavných kolegů typu již nežijícího Luchina Viscontiho.

Uprostřed antických fresek, které Eliův otec s Oliverem zkoumají, mezi tóny klavíru a plnými knihovnami se odvíjí univerzálně srozumitelný příběh o hledání vztahu k druhému člověku. Záběrem překračuje téma homosexuální orientace, neboť hovoří o dospívání jako takovém − bez ohledu na sexuální orientaci.

Film

Dej mi své jméno
Režie: Luca Guadagnino
Falcon, česká distribuční premiéra 22. března

Především se však snímek Dej mi své jméno dotýká mezilidských vztahů na obecné úrovni. V jedné scéně Elio s Oliverem navrhnou, že si budou říkat jménem toho druhého. Režisér Guadagnino dokáže z prosté konverzační situace vytvořit nezvykle intimní okamžik, který má moc obzvlášť hovořit k dnešnímu světu plnému individualismu a cynismu.

"Lidské umění nevynalézá něco originálního, ale snaží se najít nový úhel pohledu," poznamenal režisér v rozhovoru pro britský list Guardian, jehož kritici označili Dej mi své jméno za nejlepší snímek loňského roku. A dále filmař podotýká, že jeho dílo je i reakcí na svět, v němž "lenivě preferujeme být konfrontační, rozzuření a odpojení od vlastních emocí".

Guadagninův snímek naopak jemně promlouvá o schopnosti otevřít se druhému nejen v lásce. "Vystavěl jsem kolem sebe tvé zdi," zpívá v Mystery of Love Sufjan Stevens. Ten verš dobře odráží povahu filmu, v němž zdi jsou křehké i pevné a mají moc chránit, obejmout i izolovat.

Hovoří-li se o tom, že film Dej mi své jméno měl získat víc cen Oscar než jen tu za scénář, vedle skvělého herce Timothéeho Chalameta v roli Elia či režiséra byl jednoznačným kandidátem právě Stevens. Mystery of Love je jednou z nejkrásnějších písní nejen loňského roku.

Mnohá dramata týkající se menšinové sexuální orientace a coming-outu směřují k drsným situacím, neboť odrážejí reakce rodičů, společnosti a okolí. Guadagninův film se vymyká už v tom, že se obejde bez konfrontací. A nepotřebuje ani explicitní erotické scény. I bez toho všeho, a vlastně tím spíš dovede být vzrušující, radostný, atmosférický, dramatický a ke konci i skutečně dojemný a smutný. Nemusí ukázat reakce nechápavého okolí, aby na diváky přenesl paradoxy lásky i tíhu vnitřních hnutí, s nimiž se Elio pere.

Luca Guadagnino nyní chystá odlišný návrat do svého mládí. Chce natočit novou verzi jednoho z nejslavnějších italských hororů žánru zvaného giallo. Snímek Suspiria režiséra Daria Argenta z roku 1977 měl k jemnosti a decentnosti daleko, naopak překypoval opulentními orgiemi barev i zvuků.

"Viděl jsem ten film, když mi bylo 14, a zasáhl mě opravdu silně. Ihned jsem začal uvažovat, že natočím jeho remake," vysvětluje Guadagnino. Už nyní mu fanoušci pochopitelně spílají, jak jen se odvažuje sáhnout na tuto italskou klasiku.

Ve skutečnosti ale více pochyb než tento žánrový úkrok vzbuzuje režisérova touha natočit další osudy svých mladých hrdinů z filmu Dej mi své jméno. Dokonce neuvažuje jen o jednom pokračování − vzpomíná na autobiograficky laděný cyklus režiséra francouzské nové vlny Francoise Truffauta o Antoinu Doinelovi. Ten také pojednával především o lásce a slavný tvůrce se k němu vracel napříč celou svou kariérou.

Film Dej mi své jméno opravdu končí až bolestivě otevřeně, ale v té nedořečenosti je zároveň jeho největší síla. Vypráví o křehkých věcech. A bylo by škoda nechat je rozmělnit. Aby z nich pak nezbyl jen prach. V ten by se mohly proměnit stejně snadno jako ona torza antických soch, která hrdinové zkoumají.