Už nějaký čas dělá maďarský premiér Viktor Orbán svou politikou "neliberální demokracie" starosti řadě členských států Evropské unie. Podřízením médií veřejné služby vládě, omezováním opozičních či nezávislých médií či označením podpory žadatelům o azyl za trestný čin napíná do krajnosti zvláště své lidovecké kolegy, s nimiž poslanci z jeho strany Fidesz tvoří nejsilnější frakci Evropského parlamentu.
Až dosud byla křídla křesťanských demokratů dostatečně široká. Důvody byly dva. Zaprvé obava, že by se opakovala historie jako s britskými toryi, kteří nejdříve lidoveckou frakci opustili, aby nakonec pod vedením Davida Camerona vyhlásili referendum o členství v Evropské unii. Byly tu také ryze pragmatické počty, podle nichž má i díky europoslancům z Fideszu Evropská lidová strana v Bruselu nejsilnější frakci. A také fakt, že ruský prezident Vladimir Putin je sice v Budapešti vítán, ale Maďarsko dosud vždy podpořilo prodloužení sankcí vyhlášených kvůli anexi Krymu a ruskému podílu na válce na východní Ukrajině.
Taktické tance se daly provozovat nějaký čas. Ale dnes musí Evropský parlament rozhodnout, zda proti Maďarsku kvůli porušení základních evropských hodnot zahájí stejnou proceduru jako proti Polsku. V obojím případě je výjimečná sankce, zbavení hlasovacích práv, předem vyloučena, protože Varšava s Budapeští vzkázaly, že v takovém případě uplatní své právo veta. Připálené mléko by bylo přesto cítit.
Výsledek středečního hlasování je sice nejistý, ale mezi europoslanci se šíří názor, že čas taktizování vypršel. Takto však může uvažovat i premiér Orbán, který včera osobně hájil svou politiku ve Štrasburku. Na rozdíl od britských toryů má k dispozici jinou kartu: příští rok se při volbách do Evropského parlamentu může spolčit se stranami, jako je například sílící Liga italského premiéra Salviniho. Střet s bývalými spojenci by byl nevyhnutelný a místo varianty brexitu by byla na světě ještě škodlivější perspektiva roztržky ne mezi stranami, ale mezi vládami členských zemí unie.
