A jestli neumřeli, žijí tam dodnes. Tak nějak si dnes možná někteří Češi představují závěr pohádky o Českém království, po jehož proměně v republiku před sto lety zůstal "zlý král s královnou" jednoduše odstavený ve Vídni a tím to celé skončilo.

Jenže nešlo o pohádku a ani nic neskončilo. Naopak, teprve po rozpadu monarchie se předáci nově vzniklých nástupnických států − mezi nimi i Československa − osmělili a začali se svým bývalým panovnickým rodem Habsburků tvrdě účtovat.

Mraky nad "občanem z Eckartsau"

Samotný rozchod Čechů s císařem a králem Karlem I. proběhl ještě kultivovaně. Václav Klofáč, vůdce národních socialistů, poslanec říšské rady a místopředseda Národního výboru, byl posledním českým politikem, který se s panovníkem osobně setkal. Na Karlovo zprostředkované pozvání nastoupil 22. října 1918 v Döblingu u Vídně do dvorního vlaku. "Prosí mne velice, aby co se stane dál, dálo se bez krve," popsal později Klofáč zvláštní otevřený dialog, který by se dal nazvat rozlučkovým. "Měl jsem snad právo prohlásiti, že i my si krve nepřejeme… Řekl jsem přímo, že český národ nemůže zapomenout na persekuci, které byl po celou dobu války vydán všanc. Císař na to: Tato politická persekuce byla největším nesmyslem!" reprodukoval Klofáč první nalévání "čistého vína".

Po 28. říjnu už s Karlem komunikovali z českých zemí jen čeští Němci. Moravan Josef Redlich byl až do císařovy rezignace na výkon vládní moci 11. listopadu 1918 posledním předlitavským ministrem financí. A hrabě František Karel Walderdorff ze Staré Boleslavi přispěchal z dávného kamarádství Karlovi na pomoc, když zůstal s císařovnou Zitou a dětmi naprosto opuštěn v schönbrunnském zámku.

Po rezignaci Karel s rodinou a se zbytkem dvora Schönbrunn opustil − rezidence se stala majetkem nové Německé republiky Rakousko − a uchýlil se na svůj soukromý lovecký zámeček Eckartsau východně od Vídně. To už se ale v Praze začaly dít věci. Nejenže byl rod Habsburků 14. listopadu sesazen z českého trůnu, ale už 8. listopadu byl přijat zákon o obstavení šlechtických velkostatků, aby nemohly být zcizovány. A 2. prosince došlo k restrikci prvního habsburského majetku. Arcivévoda Bedřich, nejstarší z Habsburků, přišel zavedením nucené správy o kontrolu nad komplexem latifundií zvaným Těšínská komora a nad velkostatkem Židlochovice. Celkem šlo o 64 332 hektarů půdy.

Důvod byl zástupný. Arcivévoda se stal státním příslušníkem nového Maďarska a převzaté císařské nařízení z roku 1916 umožňovalo zavést v době války (mírová konference v Paříži začala až 18. ledna 1919) nucenou správu proti cizincům.

Nežádoucí azylant

Materiální, bezpečnostní i zdravotní situace císařské rodiny izolované v Eckartsau byla na přelomu let 1918 a 1919 kritická. Císařovnin bratr Sixtus Bourbonský se proto přes prostředníky obrátil o pomoc na československé politiky. Premiér Karel Kramář i ministr zahraničí Edvard Beneš obdrželi dotaz, jak by reagovala pražská vláda, kdyby bývalý císař s rodinou utekli na československé území, a zda by se za něj přimluvili u amerického prezidenta Woodrowa Wilsona.

Karel totiž v říjnu 1917 koupil zámek a panství v Brandýse nad Labem a teď tam asi chtěl najít azyl. Strach, že by Habsburky mohl v Eckartsau, obklopeném řádícími rudými gardami, potkat osud popravené ruské carské rodiny, byl velký. Jenže reakce byla jak ledová sprcha. "Kdyby se Karel uchýlil na československou půdu, byl by jeho pobyt strpěn jen v případě krajní nouze a největšího nebezpečí a musel by být co nejkratší. Intervenci u Wilsona čeští politici odmítli," popisuje Kramářovu a Benešovu odpověď historik Jan Galandauer v biografii Karel I., poslední český král.

V březnu 1919 dalo Německé Rakousko Karlovi nůž na krk: buď úplná abdikace, internace, nebo odchod ze země. Pomoc nakonec obstaral zvláštní zmocněnec anglického krále Jiřího V., plukovník Edward Lisle Strutt, který excísaři s rodinou vyjednal exil ve Švýcarsku. Při odjezdu 24. března 1919 Karel na hranicích podepsal Feldkirchenský manifest, v němž odmítl změny a vznesl nárok na trůn.

Jakmile však odjel, věci se daly do pohybu. Rakouský parlament schválil 3. dubna tzv. habsburský zákon, který Habsburky vypovídal ze země a vyvlastňoval veškerý jejich majetek včetně soukromého. Československou obdobou byl záborový zákon, přijatý sněmovnou 16. dubna 1919 v rámci rozsáhlé pozemkové reformy. Šlechtě a jiným vlastníkům půdy o rozloze větší než 250 hektarů se zabíralo za náhradu, ale u Habsburků proběhla konfiskace beznáhradová.

Zbývá vám ještě 50 % článku

Co se dočtete dál

  • V článku se dále dočtete
  • O jak velký majetek Habsburkové v Československu přišli.
  • Co Karlu I. nabídla delegace z nástupnických států za to, že se vzdá nároku na trůn pro sebe a své potomky.
  • Jak se dál vyvíjely vztahy mezi excísařem a nově vzniklými republikami.
První 2 měsíce předplatného za 40 Kč
  • První 2 měsíce za 40 Kč/měsíc, poté za 199 Kč měsíčně
  • Možnost kdykoliv zrušit
  • Odemykejte obsah pro přátele
  • Nově všechny články v audioverzi
Máte již předplatné?
Přihlásit se