Kancelář koučky Ivy Pondělíkové připomíná galerii kříženou se šamanským doupětem. V rohu stojí kus tiskařského lisu a na něm dřevěná busta s názvem Vrány v hlavě. Hned vedle má své místo vúdú panenka s nápisem exlover, tedy bývalý milenec. Celou scenerii doplňuje zelené sezení posprejované slovy "psycho křeslo". "Žádné čarování ode mě ale nečekejte. Snažím se naopak dělat koučování co nejcivilnější," říká Pondělíková.

Třiapadesátiletá jednatelka firmy ČNP Consulting a bývalá spolumajitelka obchodní sítě Manufaktura pomáhá lidem řešit složité životní situace. "Často jsme svazováni egem, které nám říká musíš nebo nesmíš. Ptáme se, co na naše rozhodnutí řeknou ostatní, ale zapomínáme na to, co opravdu chceme my. A to lidem pomáhám najít," popisuje Pondělíková.

Vašimi klienty jsou hlavně manažeři. Vy jste v Manufaktuře řešila podobné problémy jako oni. S čím jste bojovala nejvíc?

V roce 1991 jsme s mým tehdejším partnerem Karlem Němečkem založili firmu Manufaktura, která je dnes známá hlavně jako výrobce kosmetiky. Začínali jsme ale s tradičními řemeslnými výrobky. První obchod jsme otevřeli v centru Prahy. Po roce a čtvrt už jsme měli 12 prodejen a za pár let i obchod v Japonsku. Pracovalo pro nás asi 100 lidí a já měla na starosti jejich řízení. Jenže jsem nevěděla, jak na to, a nevěřila jsem si. Výsledkem bylo, že jsem na ně pořád křičela. Jen jsem kritizovala a byla jsem opravdu hnusná, přitom jsem se bála, že mě neposlechnou. Byl to důsledek malého sebevědomí. Chovala jsem se přísně, ale nejradši bych někam utekla.

Iva Pondělíková

◼ Iva Pondělíková působí jako koučka a jednatelka poradenské společnosti ČNP Consulting.
◼ Vede také projekt Psychotéky, který nabízí rozvojové kurzy pro veřejnost, výtěžek z nichž putuje na dobročinné účely.
◼ V minulosti spoluzakládala obchodní síť Manufaktura.
◼ Vystudovala Vysokou školu zemědělskou v Praze. Ráda běhá, a to i maratony. Zkušenosti z trénování a závodů využívá také ve své práci.

Iva Pondělíková, koučka a jednatelka poradenské společnosti ČNP Consulting.
Foto: HN – Milan Bureš

Kdy jste si uvědomila, že děláte něco špatně?

Začala jsem chodit na různá školení, jak vést lidi. Všechno to bylo víceméně k ničemu, až jsem se jednou dostala na výcvik koučů, a to mě nadchlo. Zjistila jsem, že alternativou k mému křičení je partnerský dialog, který má mnohem větší efekt. A že mi to překvapivě jde. Tehdy ve mně začala zrát myšlenka založit divizi rozvoje. A tak uvnitř Českého národního podniku, pod který Manufaktura spadá, vznikla samostatná firma ČNP Consulting.

Tehdy jste se tedy naplno začala věnovat koučování?

Právě že ne. Založila jsem poměrně velkou poradenskou firmu se 30 lidmi. Místo abych koučovala, jsem vedla konzultanty a hledala zákazníky. A když už jsem si našla chvíli na sezení s klienty, což mě opravdu bavilo, tak mi zase nezbýval čas na organizační věci. Bylo to hodně frustrující období a do toho se mi narodila dcera. Odešla jsem na mateřskou a najala si šéfa, který ale vedení firmy nezvládal. Kolegové mi proto neustále volali, ať se vrátím. Takže když bylo dceři devět měsíců, začala jsem znovu pracovat na plný úvazek. Bytí s ní jsem tak obětovala firmě. V době, kdy jí byl asi rok, jsem byla na pokraji vyhoření. Zpětně lituji, že jsem s ní nestrávila víc času, když byla malá. Tehdy jsem ale nevěděla, co vím teď. Že pokud se chci věnovat koučování, musím mít menší firmu nebo dobrého šéfa. A neuměla jsem si říct: Ivo, děláš maximum, víc už nestihneš. S tím se u manažerů setkávám velmi často. Pracují na dvě stě procent, aby firma šlapala, ale pořád to není dost dobré. A nikdy nebude, dokud si sami neřeknou, že to musí stačit.

Povídáte svým klientům o této zkušenosti?

Koučové nepracují se zkušeností, tím bychom klienty ovlivňovali. Když za mnou přijde žena, která řeší, jak skloubit rodinu s kariérou, nemohu jí vyprávět svůj příběh. Tím bych jí ukazovala jen jednu cestu. Pokud se mi svěří, že jí všichni říkají, ať zůstane doma s dítětem, ptám se: A co chcete vy? Jdeme mimo ego, které nám našeptává: měla bych, neměla bych, musím, nesmím. Postupně třeba dojdeme k tomu, že pro ni bude nejlepší, když se vrátí do práce. Bavíme se samozřejmě i o tom, jak to udělat tak, aby i její dítě bylo šťastné. Rozhodně však nepracujeme jen s jednou možností, kterou si přeje okolí.

O vysvobození ze spárů ega jste napsala i knížku Egootroctví. Jak vůbec ego funguje?

S egem je to trochu "jako u blbejch". Vytváří nám v hlavě lživé konstrukce a dělá z nás bezmocné otroky. Začíná to už v dětství, kdy nám říkají, že dospělým se neskáče do řeči nebo že o koláč si nesmíme říct sami, ale musíme počkat, až nám ho nabídnou. A nikdy nevíte, která z těchto situací zakoření v dítěti strach, který si přenese i do dospělosti. A pak se třeba bojí říct svůj názor na poradě nebo požádat šéfa o zvýšení platu.

S čím se na vás lidé nejčastěji obracejí?

Kouče vyhledáte, když nevíte. Obvykle jste ve strachu, úzkosti nebo toho jen máte moc. Nejčastěji ale lidé řeší nespokojenost v práci. Není přitom výjimkou, že dají výpověď a stejná situace nastane i v dalším zaměstnání. Mnohdy za tím je nějaký hlubší problém. A frajeřina je přijít na to, že si pocit nespokojenosti vytvářím sám, a najít způsob, jak se s tím poprat. Řadě lidí se také v práci nelíbí, ale mají vysokou mzdu, která jim umožňuje splácet hypotéku. Když na to ale budou nadávat, tak si tu práci ještě víc znechutí. Řešením může být situaci přijmout, smířit se s ní a alespoň se snažit dělat si pobyt v zaměstnání co nejpříjemnější. Ovšem cestou může být i odchod a odprodej domu s hypotékou. Těch variant je strašně moc, jen je potřeba jim otevřít svou mysl.

Co dalšího s vámi vaši klienti řeší?

Často se na mě obracejí manažeři, kteří neumějí vést lidi. Volné pracovní síly na trhu je málo, zaměstnanci rychle povyšují a pak se trápí. Neumí zavelet tak, aby přitom nebyli hysteričtí nebo směšní. Velké téma jsou také vztahy nadřízených a podřízených. Řada lidí například neumí říct svému šéfovi ne. Jenže když pro něj plní úkoly v noci či o víkendu, tak mu to vlastně dovolují. V takových případech se ptám: Řekl jsi mu jasně, že to nechceš? Jen jsi to naznačil? To ale nestačí. Z osobních problémů pak klienty často trápí partnerské vztahy. Ty ale mnohdy ovlivňují i pracovní výkon. Nezřídka se stává, že stejné chyby dělá člověk ve vztahu i v práci.

Jak obvykle vypadá výsledek koučování?

Buď klienti odcházejí s pocitem lehkosti, že o nic tak hrozného nejde. Nebo si uvědomí, že mají hrozně moc možností, které předtím jen neviděli. Dojde jim, že se mohou vzdát hypotéky nebo odmítnout skvělé místo. Příkladem je manažer korporátu, který má pocit, že mu chybí svoboda a nemůže nic měnit. Pak si s ním ale chvíli povídáte a on zjišťuje, že ve skutečnosti by toho mohl dělat mnohem víc. A loučí se netrpělivý, protože se už těší, až některý ze svých nápadů uskuteční. Nebo si mně klient stěžoval na kolegu, který ho pomlouvá. Ptala jsem se, jestli na tom nemůže být něco pravdy. Výsledkem bylo, že se můj klient začal víc zajímat o své kolegy a poslouchat, co potřebují. Od té doby s nimi chodí na pivo či kafe a vztahy se výrazně zlepšily.

Kdo nejčastěji vyhledává pomoc kouče?

Většinou k nám klienty posílají firmy a obvykle jde o manažery. Je to dáno i tím, že naše služby nejsou nejlevnější. Přibývají ale i lidé, kteří přicházejí sami od sebe. Když do koučování investují sami, snaží se z toho vytěžit co nejvíc, hodně se tím může zvýšit efektivita. Tihle lidé pak často pokračují ve výcviku koučů. Na výcviky ale chodí třeba i rodiče, kteří chtějí navázat lepší spojení se svými dětmi.

Kolik sezení je potřeba, aby "to" mělo smysl?

Někdy stačí jen jedno. Byl tady jeden šéf firmy a najednou během našeho sezení řekl, že děkuje, a odešel. Byla jsem trochu nervózní, co se vlastně stalo. Večer mi přišel e-mail: Dostal jsem přesně, co jsem potřeboval. Myslím, že i když koučování platí klientovi firma, tak by nemělo být bez limitu. Jinak mají lidé tendenci povídat si o počasí nebo včerejším zápase. Klient by měl vědět, že má určitý čas na to si svůj problém vyřešit. Malý tlak není špatný.

Dokáže kouč pomoci každému?

Klient tomu musí být otevřený. Když nechce, je to zbytečné. Ale stane se třeba, že přijde zaměstnanec s tím, že ho poslal jeho vedoucí. Řekne, že přišel jen kvůli tomu, že se bojí šéfovi odporovat. A už máme téma, o němž se můžeme bavit.

jarvis_5c867686498ec245709211d9.jpeg
"Já jsem příznivcem toho, aby koučování bylo co nejcivilnější. Kdybych tady chodila v batikovaných hábitech, budu klienty akorát děsit."
Foto: HN – Milan Bureš

Jak vlastně poznat dobrého kouče?

Koučování bohužel není vázaná živnost, takže když si natisknete na vizitku, že jste kouč, tak jím jste. V České asociaci koučů jsme se to snažili změnit, ale zatím se nám to nepodařilo. Nicméně při výběru se lidé mohou řídit různými akreditačními systémy, v rámci nichž získávají koučové certifikáty pro různé stupně tohoto řemesla.

Může špatný kouč člověku uškodit?

Ano. Většinou k nám přicházejí lidé, kteří jsou v úzkosti, nouzi nebo mají nízké sebevědomí. Takový člověk je oslabený a kouče může vnímat jako autoritu. Jenže kouč musí být partner a nesmí klienta převyšovat. Jestliže klient říká, že se mu nic nedaří, tak mu pomůže vidět, že už jen že to desetkrát zkusil, je obrovský úspěch. Špatný kouč ale místo toho může klientovi radit, co má dělat, a ten to může přijmout jako pomoc od autority. Udělá to, a když to nevyjde, tak mu bude ještě hůř. Proto je potřeba, aby si správnou cestu našel klient sám.

Jaké metody při sezeních používáte?

Vedle dialogu je spousta dalších pomůcek. Ráda využívám vnímání těla, kdy vedu pozornost od myšlenek k prožívání. Příkladem je zaměstnanec, který celý ztuhne, když za ním přijde šéf. V takovém případě ho požádám, ať si zkusí ten pocit vybavit. Tím, že tu situaci znovu prožívá a nevyhýbá se tomu, se dobere například k tomu, že potřebuje, aby mu šéf dal víc prostoru. Většinou to není žádné drama, to z toho jen udělala hlava. Proto nechám promluvit tělo. Zní to jako fantasmagorie, ale funguje to.

Říkáte fantasmagorie. Jak to vysvětlujete klientům?

Já jsem příznivcem toho, aby koučování bylo co nejcivilnější. Kdybych tady chodila v batikovaných hábitech, budu klienty akorát děsit. Koučování není žádné čarování, ale je postaveno na znalostech fungování těla a mysli. Moji klienti jsou většinou topmanažeři, kteří mají velmi racionální smýšlení. Když už se tedy uchýlím třeba ke zmíněné práci s tělem, tak se jich dovolím. Vysvětlím jim, o co jde, a zeptám se, jestli to chtějí zkusit. Často jsou pak mile překvapeni, do jaké hloubky jsme se dostali.

A co ta vúdú panenka v rohu, tu nepoužíváte?

Koupila jsem ji kdysi v galerii ve Vídni a použít jsem ji chtěla jen jednou, když se se mnou někdo rozešel. Jenže jsem se zarazila a nakonec jsem ji jen malinko píchla do paty. Od té doby jsem ji nepoužila. Ale vztahy jsou další oblast, která mě zajímá. Na vydání čeká má druhá knížka, jež se právě tomuto tématu věnuje. Ráda bych ji nazvala Vztahové nechutnosti, tak doufám, že to projde.