Vize automobilu schopného kromě pohybu po silnici také létat není nijak nová. A asi nepřekvapí, že jako první s ní nejspíš přišel francouzský romanopisec a vizionář Jules Verne. V jeho románu Pán světa z roku 1904 geniální, ale poněkud šílený inženýr, který si říká Robur Dobyvatel, zkonstruoval stroj l'Épouvante (Teror) poháněný elektřinou, který létá, plave, potápí se a jen tak mezi řečí i hravě vítězí v silničních závodech tehdejších automobilů. Na konci románu ale Robur bohužel umírá zasažen bleskem, takže si svá tajemství nejspíš odnesl do chladného hrobu na dně Mexického zálivu a dnešní konstruktéři usilují o dosažení stejných výsledků marně. I navzdory tomu, že by se spokojili jen se schopností jízdy a letu.

Od vize k realitě

Když Henry Ford svým modelem T úspěšně zaplnil americké silnice (a sobě bankovní účty), usoudil, že stejně by se mu mohlo dařit i ve vzduchu. Tak roku 1926 vzniklo miniaturní jednosedadlové letadélko Ford Flivver, které mělo být skoro stejně dostupné jako vůz model T, a tak mu tisk dal přezdívku Létající automobil. Vzniklo několik prototypů dvou variant, jež se zúčastňovaly závodů, prováděly dálkové lety a těšily se zájmu novinářů, ale k sériové výrobě nedošlo. Projekt definitivně ukončila havárie dvousedadlové varianty roku 1936.

Blízko k realizaci snu byl kalifornský letecký konstruktér Moulton Taylor, jehož Aerocar roku 1949 opravdu létal. Křídla a ocasní plochy si však po silnicích musel tahat v přívěsu za sebou. Nadějněji vypadal roku 2010 projekt Transition, který nejenže létal, ale měl i blízko k sériové výrobě. Dílo americké společnosti Terrafugia úspěšně prošlo schvalovacím procesem leteckého úřadu (Federal Aviation Administration − FAA), k sériové výrobě ale nedošlo.

Minutu ve vzduchu

Japonský výrobce elektroniky NEC Corp. letos ve svém závodě v Abiku nedaleko Tokia představil "létající auto". Velký stroj podobný dronu se čtyřmi vrtulemi se vznášel ve vzduchu asi minutu. Japonská vláda chce začít s komerčními lety podobných zařízení v roce 2023, nejprve pro přepravu zboží. S lidmi na "palubě" počítá nejdříve v roce 2030.

Terrafugia Transition bylo ultralehké letadlo schopné jet po silnici a zaparkovat v běžné americké garáži (která je ovšem podstatně větší než česká) spíš než auto. Mělo proto sklápěcí křídla, která se při pozemním provozu poskládala vedle trupu. Pohon ve vzduchu obstarávala tlačná vrtule, umožňující dosažení rychlosti až 185 km/h. Maximální rychlost dvoumístného stroje na zemi byla jen 105 km/h.

Podobnou koncepci a parametry má aeromobil slovenského konstruktéra Štefana Kleina, který svůj létající vůz vyvíjí už od roku 1990. Postupně vzniklo několik prototypů, z nichž stroj označovaný jako Aeromobil V 3.0 v květnu 2015 havaroval; pilot a konstruktér v jedné osobě ale vyvázl bez zranění. Současná verze V 4.0, vyvíjená ve firmě Aeromobil od roku 2016, je dvoumístná, užitečný náklad může dosáhnout až

240 kilogramů a přeměna z automobilu na letadlo trvá okolo půldruhé minuty, přičemž vše se děje na zmáčknutí tlačítka. Podle webu projektu by sériová výroba měla být zahájena okolo roku 2020. Společnost Aeromobil připravuje i verzi 5.0 a věří, že ji uvede na trh roku 2025. Stroji nelze upřít působivý vzhled (autor je původním povoláním designér), ale rozměrná skládací křídla k dobrým jízdním vlastnostem na silnici nepřispívají. A ke startu i přistání si stejně musíte najít něco jako letiště.

Nebeské vozy Paula Mollera

Létající auto vždycky bude buď dobrý vůz a špatné letadlo, nebo naopak. To si dobře uvědomil kanadský inženýr Paul Moller (1936), který problém nepojal ve stylu Robura Dobyvatele jako něco, co umí jezdit po silnicích i létat, ale jako letadlo, které bude plnit funkci dnešních aut. Požadavky na takový stroj výstižně definoval slovy: "Bude ho moci řídit každý, kdo má řidičský průkaz, přistávat s ním půjde i na zahrádce za domem uprostřed mlžné noci, aniž to vzbudí sousedy nebo potrhá šňůru s prádlem."

Moller postavil řadu prototypů, které často opravdu létaly, do praktického využití však měly daleko. Nicméně s každým novým strojem, financovaným z vysokoškolských grantů a výnosů Mollerových patentů (zabýval se mj. vývojem prvků létajících robotů pro americké námořnictvo a obrannou agenturu DARPA), rostly jeho zkušenosti a zlepšovaly se parametry. Roku 1989 vynálezce svůj stroj Skycar M200X poprvé veřejně předvedl zástupcům médií a poté s ním vykonal více než 200 letů. Nejpokročilejším produktem z Mollerovy dílny byl futuristicky vyhlížející Skycar M400.

"M400 je zcela nový druh létajícího zařízení, které spojuje výhody letadel a vrtulníků, aniž by mělo nevýhody obou," tvrdí o své poslední konstrukci Paul Moller.

M400 startuje a přistává kolmo jako vrtulník, nemá však rozměrný a komplikovaný rotor, ale malé překlopné vrtule chráněné prstenci. Díky tomu může přistávat na velmi malé ploše (obdélník s úhlopříčkou okolo 11 metrů). Protože principem letu se podobá známým britským svisle startujícím letounům Harrier, může − na rozdíl od vrtulníků − při poměrně hospodárném provozu dosahovat značné rychlosti i slušného doletu. Ovládání je údajně velmi jednoduché, protože konstruktér uplatnil svá řešení elektronického řízení určená pro létající roboty.

M400 však byl hlučný a drahý, investoři nepřicházeli a roku 2009 musel Moller vyhlásit bankrot. Mezitím se ovšem pro létající automobily objevila nová naděje: čím dál oblíbenější na dálku ovládané a elektřinou poháněné multikoptéry naznačily, kudy by mohla vést cesta.

Místo pilotů roboti

V srpnu 2014 vzbudil na leteckém veletrhu Aero 2014 ve Friedrichshafenu pozornost nezvykle vyhlížející stroj VC200, vzdáleně podobný vrtulníku, který však místo rotoru měl kruhový rám s 16 elektromotory a malými vrtulemi. Vystavovala ho společnost e-Volo, kterou roku 2011 založili v Karlsruhe Alexander Zosel a Stephan Wolf.

Roku 2012 e-Volo zvítězilo v soutěži o Lindberghovu cenu za letecké inovace. Přispěl k tomu úspěšný test prototypu v listopadu předešlého roku. Stroj označovaný jako VC1 vážil včetně akumulátorů 80 kilogramů a nejdříve se ovládal na dálku. Pak ale stačilo jednomu ze zakladatelů firmy jen s vysílačkou v ruce usednout na jednoduchou židli usazenou na rámu.

Úspěch otevřel cestu ke stavbě skutečného letadla VC200. To má dvoumístnou kabinu podobnou ultralehkému vrtulníku, nad níž je kruhový rám s 18 elektromotory a vrtulemi, takže celek poněkud připomíná semeno pampelišky. Celá konstrukce je z uhlíkových kompozitů. Cestovní rychlost dosahuje 100 km/h, maximální výška letu je 2100 metrů. Kapacita baterie vystačí na 20 minut letu.

Další takový stroj se objevil na veletrhu CES 2016. Osmivrtulová multikoptéra Ehang 184 unese člověka − a ten nemusí být pilotem. Stačí jen nastoupit, na displeji s mapou navolit cíl a pak už se můžete jen kochat výhledem, protože všechno ostatní obstará palubní počítač s pomocí GPS. V kabině je místo pro jednoho člověka a malé zavazadlo (užitečná nosnost 120 kg). Ve vzduchu ji drží osm bezkartáčových elektromotorů na čtyřech pylonech − na každém dva s protiběžnými vrtulemi. Mohou stroji udělit rychlost okolo 100 km/h, horší je, že výdrž ve vzduchu činí jen 23 minut. Pak se musí akumulátory dvě hodiny nabíjet. O Ehang 184 už projevila zájem Dubaj, kde se testuje jeho provoz v roli městského taxi.

Koncepce elektrických multikoptér v roli osobních létajících strojů vypadá tak nadějně, že se o ně začaly zajímat i společnosti zvučných jmen jako Boeing nebo Uber. Konečná podoba však nejspíš bude od původní vize létajícího auta vzdálená − už třeba i proto, že představa dnešních nezodpovědných řidičů, kteří by se přemístili do vzduchu, nikoho neláká. Tak jako v Ehang 184 v nich proto nebudou řidiči, ale pouze pasažéři, zatímco pilota nahradí robotický systém spojený se satelitní navigací a pozemním řídicím střediskem. Předpokládá se především nasazení v roli vzdušných taxi ve velkých městských aglomeracích, na spojích mezi centry měst a mezinárodními letišti a podobně.

Článek byl publikován ve speciální příloze Hospodářských novin.