Naše "pevná měna" se ukázala být méně pevnou, než se dříve zdálo. Její výrazné oslabení vlivem koronaviru a otřesů s ním spojených a jako dědictví její překoupenosti z dob devizových intervencí bylo pro většinu ekonomické obce překvapením. Někteří se již však začali předčasně radovat a uváděli notoricky známé proexportní mantry. To je ovšem omyl.
Předně znatelně vyschly finanční i obchodní toky a některé subjekty se zajištěním kurzu se tak ocitají pod vlivem výpadku eurových příjmů. Navíc platí, že oslabování měny je krátkodobě spíše nevýhodné, a sice z důvodu existujících fixních kontraktů se zahraničními obchodními partnery. Toto je mimo jiné efekt krátkodobého zhoršení korunové obchodní bilance při oslabení měnového kurzu.
Slabá měna ani příliš nepomáhá s likviditou v naší ekonomice, jelikož primárními nástroji zůstávají úrokové sazby a další opatření. Jediný znatelný dopad může být vyšší "dovezená inflace", ale to bude spíše z důvodu vyšších transakčních nákladů v mezinárodním obchodu, a navíc ji ani nelze momentálně považovat za jakkoli pozitivní.
Česká národní banka si patrně většinu těchto argumentů dobře uvědomuje, otázkou spíše zůstává, v jakém bodě by se odhodlala pro intervence na devizovém trhu. Hranice mírně přes 28 korun za euro se zdá být právě tou, kterou by centrální banka patrně již uvážila.
Ačkoli někteří členové rady ČNB deklarovali, že kurz je určován "tržními silami", tak tento argument v režimu řízeného floatingu kulhá na obě nohy. Banka by se, podobně jako v jiných situacích, měla soustředit na to, aby ekonomika mohla pracovat ve stabilních a přehledných podmínkách, a to včetně podmínek kurzových. Toto platí ještě o něco více v situaci, kdy téměř všechny ostatní podmínky jsou značně nestabilní a nepřehledné.
