Otazníky nad soláry

Je to už pěkných pár let, co jsem se poprvé nadechla vůně Provence. Pod nohama šustila louka, nad levandulovým polem se mihotal omamně vonící letní vzduch a do dáli ubíhající vinice si na konci svých řádků hýčkaly krvavě rudé květy růží.

Poslední roky se ale v malou Provence postupně proměňuje naše zahrada v Polabí. A já si nad trávníkem, zjara usínajícím hlubokým letním spánkem, říkám – to sis přece přála. Mít dům v Provence. Modrou oblohu, levandule, pár hlav vína.

Letos tomu ale koronavirus a slunečné jarní dny chtěly, že moji slabost pro provensálský impresionismus začal přehlušovat spodní vír. Znáte ho. Takový ten svíravý pocit u žaludku, o kterém v knize Poslední kabriolet mluví Anton Myrer.

„Neměli bychom postavit skleník a začít pěstovat zeleninu?“ zaskočila jsem svého muže jednoho homeofficového rána, kdy jsem znepokojeně pozorovala klonící se hlavičky jarních kytek. Udiveně zvedl oči; zná můj vztah k ohýbání hřbetu nad užitkovými záhony. „A co pár solárů na střechu, budeme aspoň trochu soběstační. Bůhví, co nás ještě čeká,“ pokračovala jsem v hlasitých úvahách.

Spodním vírem jsem nikoho doma nenakazila, a tak můj soukromý projekt zatím usnul. Zdá se ale, že nejsem jediná, komu myšlenky na trochu soběstačnosti začaly v době krize přicházet na mysl. Své o tom vědí v energetických společnostech. Ty sice nemluví přímo o boomu poptávky, ale to, že slovo „soběstačnost“ začalo v době krize rezonovat v mnoha domácnostech, zaznamenaly. Nejenom o tom se dočtete v červnovém vydání magazínu ENERGIE.

Jana Hrabětová, vedoucí vydání

 

Stáhněte si přílohu v PDF

Energie 6 2020

 

 

 

Související