Ohlédnutí za událostmi, které se před deseti lety odehrály v naší metropoli

Když v Praze padala berlínská zeď

Mimořádný a zplnomocněný velvyslanec Spolkové republiky Německo v ČSSR Herrmann Huber s chotí mají tu čest pozvat čtenáře HN k osobní vzpomínce na pohnutý podzim před deseti lety ve Vlašské ulici 19.
Prudký vítr změn v závěru roku 1989, sjednocení Německa rok poté a vzápětí imploze Sovětského svazu změnily anabázi východoněmeckých uprchlíků v Lobkowickém paláci na přelomu léta a podzimu před deseti lety v historickou epizodu. Přesto jsme požádali v září 1999 penzionovaného velvyslance Spolkové republiky Herrmanna Hubera, aby nás ve svých vzpomínkách znovu zavedl na pražskou Malou Stranu. Tam, kde se 17. srpna začalo odvíjet neprávem opomíjené drama, které později přimělo i československá vládní místa přestat brát ohledy na tehdy ještě spojeneckou NDR. Velvyslanec Huber a jeho choť, původem Francouzka, budou hovořit i o směsi zoufalství, ponížení a štěstí zmatených východních Němců na cestě za svobodou. Budou pátrat v paměti, komu z československých státních úředníků vlastně děkoval za jeho součinnost pět let poté Hans-Dietrich Genscher, když se v Praze slavilo nekulaté jubileum průlomu v železné oponě, ba dokonce faktického pádu berlínské zdi. Čtyři dny předtím, než fyzicky padla.
Manželé Huberovi mají dnes v obývacím pokoji svého útulného domku v bavorském Grafingu na poličce knihovny místo fotografií vnoučků snímky, na nichž pán domu rozmlouvá s papežem Janem Pavlem II., ale i s Alexandrem Dubčekem, španělským králem Juanem Carlosem a ovšem i s Václavem Havlem. Schází tam jen Gustáv Husák, i když právě jemu Excelence předala své pověřovací listiny při nástupu na pražskou diplomatickou misi Spolkové republiky Německo v Československé socialistické republice. Schází, ale nechybí. Protokolární foto dvojice Huber-Husák z Pražského hradu dne 21. prosince 1988 určitě existuje a kdyby Herrmann Huber moc chtěl, mohl by se na ně zajet podívat do archívu ČTK. On po tom, pravda, moc netouží. Přesto se jako diplomat odmítá vyjadřovat neuctivě o zemi, kam přijel jako host, ať už byl v době jeho nástupu do Prahy tamní režim jakýkoli. Je vychovaný a musel by si při dštění síry připadat po těch letech jako špatný ochotník v roli draka.
Je profesionál. Začíná pianissimo. Jsou u nás média, která by jeho zdánlivě příliš klidný úvod vystřihla a začala rovnou tam, kde se pláče a zoufá. Když musel Herrmann Huber vyletět z kanceláře a řvát na přeplněné zahradě na uprchlíky, kteří tam chtěli lynčovat domnělé agenty Stasi. Když jim hrozil, že žádnou jejich zvůli nepřipustí. Pro čtenáře Hospodářských novin začal náš protějšek vyprávět popořádku. Od ticha před bouří. Držme se chronologie v naději, že náš čtenář jeho tichý styl přijme.
"Možná se o tom mezi lidmi tehdy moc nevědělo, ale mívali jsme na německém velvyslanectví v Praze nějaké uprchlíky skoro pořád. Nebylo jich mnoho, protože pro ně bylo obtížné proklouznout kolem policejní ostrahy a dostat se na výsostnou půdu ambasády. Ale v průběhu let se vždy našlo pár lidí, jimž se to poštěstilo. Ubytovávali jsme je ve vyšších patrech Lobkowického paláce. Tam, kde začínalo podkroví," začal Herrmann Huber. "Bývaly tam někdy i tři čtyři rodiny souběžně. Postarali jsme se o ně. Pak o nich s orgány bývalé NDR vyjednávalo přímo z Bonnu spolkové ministerstvo pro vnitroněmecké záležitosti," dodává s precizností korektního politika. Když sám předával před Vánoci 1988 na Pražském hradě své pověřovací listiny tehdejšímu prezidentovi Gustávu Husákovi, bylo (západo-)německé velvyslanectví poblíž Hradčan prázdné. Bez uprchlíků. Ne nadlouho. "Začali po krátké pauze přicházet znovu až v únoru a březnu 1989. Opět se rozjel rutinní postup přes bonnské ministerstvo pro vnitroněmecké záležitosti. Na straně NDR byl jeho partnerem advokát Vogel z východního Berlína. Nebyla to už naše starost. Na nás zbyl pouze úkol tyto uprchlíky na čas ubytovat a dát jim najíst. Čas od času jsem o jejich přítomnosti informoval československé ministerstvo zahraničí. Nikoli o tom, kdo konkrétně se k nám uchýlil, ale pouze o skutečnosti, že se u nás na velvyslanectví cizí osoby vůbec nacházejí. Příležitostně jsme Černínskému paláci sdělovali také souhrnný počet uprchlíků. Zdálo se nám to být slušné. Pro nás to ostatně nebyli žádní azylanti, ale od okamžiku svého vstupu na výsostnou půdu velvyslanectví normální němečtí státní příslušníci ve smyslu spolkové ústavy," připomíná diplomat. Podle jeho slov, která s osobním deníčkem v ruce taktně verifikuje praktická paní velvyslancová, naplno začal opravdový proud východoněmeckých uprchlíků teprve 17. srpna 1989.
"Byl jsem tehdy odvolán z dovolené, neboť na půdě velvyslanectví se během mé nepřítomnosti ocitlo 70 osob z bývalé NDR. Když jsem se do Lobkowického paláce 19. srpna dostavil, bylo jich tam už devadesát. O dva dny později, 21. srpna, to bylo již 123 lidí," vzpomíná ambasador ve výslužbě. Tehdy si manželé Huberovi, jak shodně říkají, plně uvědomili, že problém už nebude tak snadno řešitelný, jak byli dosud zvyklí. Nabíral očividně jiné, dosud nepoznané dimenze. "Věděli jsem jen, že se teď na to už musíme prakticky připravit," vzpomínají. "Objednali jsme stany a potraviny ve větším rozsahu. Slyšeli jsme i z úst samotných uprchlíků, že nás nejspíš čeká velká vlna útěků. Podle nich se i další jejich krajané v NDR obávali, že Honeckerův režim využije nadcházejících oslav 40. výročí jejího založení, aby pod touto záminkou hermeticky uzavřel hranice s Československem. Byla to jediná země, kam mohli v té době východní Němci jet bez víz, jen na občanský průkaz."
Velvyslanec Huber si dnes už nevzpomíná, zda měl vůbec některý z budoucích uprchlíků v úmyslu vydat se přes Československo na západ tak, že nejprve zkusí překročit jeho hranici se Spolkovou republikou. Neslyšel ani o jednom případu, že by se to někomu podařilo. Zbývala oklika přes Malou Stranu. "A tak v létě 1989 skončili všichni, kdo se chtěli dostat ven přes ČSSR, na našem velvyslanectví v Praze. Už jsme tam měli postavené stany a vyklidili jsme také oranžérii Lobkowického paláce, kde sídlilo konzulární oddělení. Později jsme museli vyprázdnit i četné kanceláře a umístit do nich palandy. Ty jsme dostali z posádkové správy bundeswehru v bavorském Weidenu," loví náš partner hlouběji v paměti.
Objednali nejprve deset stanů. Zprvu jich obdrželi šest, neboť se zdálo, že tento počet nadlouho postačí. Na obzoru se ještě nerýsovalo to obrovské drama. Nikdo ještě netušil, že koncem září a počátkem října se zde odehraje bezmála humanitární katastrofa. Uvnitř každého stanu byla vcelku pohodlná lůžka. Přístřeší mělo zpevněné podlážky. Podobně hostitelé deskami přikryli cestičky v parkové části zahrady, aby se do stanů nenanosila nečistota. Všechny tyhle starosti jim po pár týdnech začaly připadat nesmírně malicherné. Atmosféra letního tábora zatím trvala. Paní velvyslancová upozorňuje: "Byly to chvíle, kdy jsme mohli pomýšlet i na zřízení mateřské školy.A zbudovali jsme též zvláštní stan pro školní děti. Blížilo se 1. září. Odjela jsem narychlo do Weidenu a nakoupila tam školní tašky pro menší školáky, aby o ten slavný den v jejich dětském životě nepřišli ani ve výjimečných podmínkách. Ukázalo se, že mezi uprchlíky bylo i pár učitelek. K nim se přidaly některé manželky našich diplomatů, takže školní rok by mohl klidně začít."
Tehdy, v posledních srpnových dnech roku 1989, bylo v Praze docela pěkné počasí, a to trvalo i v prvních dnech září. To přispělo k tomu, že nálada v Lobkowickém paláci byla celkem bezstarostná.
"Začal jsem v tomto všeobecném rozpoložení znovu vyvíjet snahu dosáhnout v nedalekém Černínském paláci u Federálního ministerstva zahraničí hostitelské země jejího souhlasu, aby bylo uprchlíkům povoleno odjet z ČSSR do Spolkové republiky," pokračuje pan Huber a hned dodává: "Nebylo to ale v té době ještě vůbec myslitelné."
Příčinu vidí v tom, že na pražských oficiálních místech stále převládalo kolektivní posuzování problému v rámci Varšavského paktu. Tehdejší Jakešův režim v Praze měl za to, že sám bude potřebovat těsnou semknutost právě s NDR, aby bylo možno předejít hrozícímu rozpadu východního bloku.
Podle diplomatových vzpomínek se u obyčejných Pražanů projevovaly reakce, které měly úplně jinou polohu než uvažování vládců. "Lidé měli stoupající zájem o dění na našem velvyslanectví. A někteří z nich začali uprchlíkům vyjadřovat svou účast. Lobkowický palác ve Vlašské ulici na Malé Straně i okružní cesta pro pěší do parku pod Petřínem se staly pro mnoho z nich záměrným cílem procházek. Velmi často během nich pomáhali dočasným obyvatelům velvyslanectví i tím, že jim nenápadně přes plot házeli doma připravené balíčky. Přes týž plot si vaši lidé s našimi vevnitř podávali provázky, aby na ně bylo možné něco přivázat a přetáhnout to zas zpátky. Byl to pro nás krásný pocit, vědět, že se také u Pražanů objevily jisté projevy solidarity," zamyslel se po letech tehdejší šéf německé mise.
Odhaduje, že mezi uprchlíky byla asi třetina dětí. Nejmladšímu bylo teprve osm týdnů. Paní Huberová mezi ně často chodila, když na zahradě stálo oněch šest velkých stanů, a přinášela jim aspoň pár tabulek čokolády. Sladkosti přicházely někdy od docela cizích lidí, většinou ze Spolkové republiky. "Bývalý spolužák mi z domova poslal dokonce čokolády ve velkoobchodním balení," směje se diplomat a jeho choť s notýskem v ruce upřesňuje: "To tehdy činilo patnáct kilogramů, s nimiž jsme vydrželi několik dnů. A přišla také nádherná papírová krabice, plná hezkých školních sešitů s tužkami."
Jaká vlastně byla role velvyslancovy choti v této složité situaci? Vyslovili jsme nahlas vážnou pochybnost, že by se snad omezila jen na rozdělování darovaných čokolád dětem.
"Hlavně jsem musela podporovat svého manžela. Ale pak si život vynutil, abych se sama daleko více točila kolem rodin uprchlíků s malými dětmi. To víte, že vyvstávaly i problémky, z dnešního pohledu směšné. Můžete nad nimi z velkého historického nadhledu mávnout rukou. Například, když jsme půjčili malým dětem na hraní nějakou hračku a ony ji pak samozřejmě nechtěly dát z ruky. Chtěli jsme přitom, aby se s ní mohli potěšit i další kluci či děvčata. Bylo jim to těžké vysvětlit. Neměli jsem ovšem dost hraček pro všechny. Byly i vážnější momenty. Měli jsme tam jednu osmiletou holčičku, která celé dny bez ustání až do vyčerpání plakala, protože to vše pro ni byl příliš velký šok. Uvažovali jsme o tom, předat ji do lékařské péče, poněvadž už to začínalo být pro její celkový psychický stav nebezpečné. Matka nám ji však odmítala předat a schovala ji před námi. Podala jí raději tajně utišující prostředky, nějaké prášky na spaní či co a tvrdila, že dcera už tu prostě nikde není," vypráví paní Huberová.
Zůstaly jí v paměti i jiné momentky z oněch chvil. Snažila se třeba se svými spolupracovníky děti nějak zabavit kreslením. Jenomže mezi kresbami si brzy povšimli nepřirozeně vysokého výskytu netypických námětů pro danou věkovou skupinu. Na těch malůvkách figurovaly scény děsu, vyjadřující obrovské napětí a nejistotu dětí, jež zcela nechápaly, oč jde. Dokonce i očividně zlí a krutí ozbrojenci - místo zvířátek či květin.
Podle jejího chotě, tehdejší šéfa zastupitelského úřadu, bylo ze všeho nejdůležitější těmto lidem v zoufalé a nejisté situaci umět naslouchat. "A to moje žena dělala. Neustále a velmi ráda," pochlubil se i za ni.
"Naslouchali jsme nejen tomu, co nám o sobě a své zemi vyprávějí, ale byli jsme i posluchači amatérských hudebních a pěveckých produkcí, neboť někteří z uprchlíků si vzali s sebou vlastní nástroje. Jiní zas uměli pěkně zpívat. Tím to ale nekončilo. Vedla jsem s nimi také hodně politických debat. Budete se divit, ale i o smyslu evropské integrace. Ptali se, jak dlouho to bude trvat, než dostanou "zelený pas". Mysleli tím pas Spolkové republiky. Řekla jsem jim ale, že asi dostanou rovnou pas červený. To se jim nezdálo, protože červenou barvu měl i pas NDR. Tak jsem jim vysvětlila, že mám na mysli nově zaváděný evropský pas pro občany tehdejšího Evropského společenství. Mnozí ode mne poprvé v životě slyšeli jméno nám všem dobře známého politika De Gasperiho, který spolu s Robertem Schumanem zakládal Montánní unii, zárodek budoucí evropské integrace. Konrada Adenauera a Charlese de Gaulla většinou znali, ale představy o Evropě měli děravé, a tak jsem se jim je snažila jako budoucím občanům EU trochu zaplnit."
Dostali jsme se pak ve vzpomínání i na otázku, co je pravdy na tom, že někteří Pražané, místo aby dávali najevo svou solidaritu vůči uprchlíkům, těmto lidem spíš záviděli naději na to, že se vbrzku stanou občany té šťastnější části Evropy. Československo do ní tehdy mělo, historicky vzato, velmi, velmi daleko. Stejně jako spojenecká NDR. Přinejmenším po hospodách se v Praze říkalo, že "enderáci" mohou na rozdíl od nás zítra už zahodit trabanta a vozit se v něčem lepším, žít ve svobodě. Že se jim zkrátka s novým německým pasem povede dobře - tak jaképak litování. Po krátké debatě s manželi Huberovými jsme se shodli, že nyní, po deseti letech, možná nadešla ta správná chvíle, položit si otázku, jestli to podezření, že "enderáci" jdou prostě za lepším, bylo oprávněné, anebo to byly jen hospodské řeči bez podkladu.
"Myslím, že část východních Němců se vydala touto riskantní cestou opravdu s touhou po lepším životě i v materiálním smyslu slova," připustila paní Huberová. "Vedla jsem však s nimi v kritických okamžicích také spoustu velmi osobních rozhovorů, zejména s mladými manželskými páry, z nichž jsem na druhé straně vycítila i mnohem hlubší motivy útěku. Mladí lidé na přelomu mezi 20. a 30. rokem věku poukazovali často na přání, aby se jejich děti už nemusely přetvařovat, aby mohly veřejně říkat, co si myslí. Aby se také sami rodiče vysvobodili z každodenního poručníkování režimu, do něhož se narodili. Mladý inženýr s dobrým postavením a slušným platem mi uvedl právě tento motiv, když jsem se ho ptala, proč opouští své dobré bydlo. Vzpomínám také na jednoho sympatického lékaře, kterému se také v NDR nedařilo špatně, ale byl přesvědčen, že se jeho syn nebude moci dostat kvůli málo dělnickému původu na vysokou školu. Jeho snem bylo dát synovi ve zvoleném oboru to nejlepší vzdělání, a proto se i tento úspěšný člověk ocitl mezi námi na přeplněném velvyslanectví Spolkové republiky. Dopisovali jsme si s ním i dlouho po roce 1989, stejně jako s mnoha jinými "spolubydlícími" z té pohnuté doby. Muž, o kterém mluvím, bohužel mezitím zemřel, ale jeho syn se opravdu stal vynikajícím fyzikem, takže otcův životní sen se naplnil."
Také velvyslanec Huber je dalek toho, aby pravé motivy uprchlíků účelově idealizoval: "Neměli často nějakou vyhraněnou představu o tom, co to je svoboda, ale dobře věděli, co znamená nesvoboda: Cítili se ve vlastní zemi jako ve velkém vězení, které někdy připomínalo fešácký kriminál. Jenomže žalář zůstane žalářem, i když do mříží vpletete kytičky."
Do hovoru se znovu vložila paní Huberová: "Vzpomínám, že v momentě, kdy byla situace na přeplněném velvyslanectví zvlášť zoufalá, horšilo se nám počasí a v prochladlých stanech i improvizovaných přístřešcích venku mohli bydlet už jen dospělí muži, uložili jsme ženy s malými dětmi na sloupové schodiště, jež vedlo až těsně k našemu služebnímu bytu ve druhém patře Lobkowického paláce. Přímo před vstupními dveřmi se nám utábořila rodina. Mladá maminka, malé děti, tchýně. Její druh, byl to horník, spal někde na zahradě. Pochopte, těch nešťastníků byly tisíce a my jsme je nemohli z mnoha důvodů zvát dovnitř. Nosila jsem tedy oběma ženám, v tu chvíli mým nejtěsnějším sousedkám, na ty schody vodu v konvici a umyvadlo, aby tam mohly udržovat aspoň základní hygienu. A přitom jsme si povídaly. Najednou se v nich cosi zlomilo a s pláčem mi řekly: "Odpusťte, prosím. To je něco strašného, to ponižování, ke kterému nás tady náš režim nutí jen proto, že jsme mu ukázaly záda. Za to by měl jednou někdo z našich východoněmeckých vůdců ještě strašně pykat..." Cítila jsem v té chvíli, jak se jich samotných celé to lidské ponížení, vynucené živoření na schodech před dveřmi cizího bytu, hluboce morálně dotýkalo."
Ambasador ve výslužbě svou choť doplňuje: "Zažil jsem podobné dialogy také. Přicházeli za mnou vzdělaní, kultivovaní lidé a říkali: "Pane velvyslanče, omlouváme se vám za všechny lapálie, které vám zde působíme. Věřte nám však, my odtud odejdeme jedině buď přímo do Spolkové republiky, anebo pak už jen nohama napřed."" Pak diplomat dodá příběh, který jistě od té doby nevypráví novinářům poprvé: "Dostal jsem později darem černo-červeno-zlatou státní vlajku, kterou lidé podomácku zhotovili v den vysvobození, když jim Hans-Dietrich Genscher oznámil, že cesta ke svobodě je volná. Slátali ji ze všeho, co měli právě po ruce, mj. i z rozstříhaných trenýrek. Teď visí na čestném místě v rámu na schodišti velvyslanectví sjednoceného Německa na Malé Straně jako upomínka na tu dobu. Byly to dny politicky jistě zajímavé, ale někdy také lidsky velmi jímavé. Ani jsme si nestačili povšimnout, že v Praze tehdy padala před našima očima berlínská zeď, a to dokonce čtyři dny předtím, než se 350 km odtud zbortila doopravdy."
Najednou jsme si všichni tři uvědomili, že už značnou část dne spolu hovoříme pouze o relativně krátkém období několika týdnů na podzim 1989. Jako bychom si pouštěli zpomalený záznam důležité akce sportovního zápasu. Nevěnujeme zde nepřiměřenou pozornost jen určitému výseku dějin? A má to vůbec smysl, když už je Německo dávno sjednocené a hranice mezi dříve rozdělenou Evropou jsou přes všechny s tím spojené problémy opravdovou "promenádou", před čímž varovali svého času komunističtí vůdcové? A k čemu nám ty detaily teď jsou?
"Považuji za nesmírně prospěšné se na chvíli zastavit i nad těmito zdánlivými podrobnostmi, neboť svoboda je dobro, které dovede člověk ocenit nejlépe tehdy, když mu schází. Stane-li se svoboda samozřejmostí, konzumujeme ji jako ostatní statky a vůbec na ni nemyslíme. Tehdy si lidé z NDR vysněnou svobodu cenili velmi vysoko. Celé hodiny jsme s nimi o tom rozprávěli. Pravda, mnozí se těšili, že konečně uvidí Paříž, jiní chtěli do Itálie. I to byl výraz touhy po svobodě: Abych mohl jet, kam se mi zachce. Československo nezažilo ani ve zlých dobách po normalizaci takové těsné uzavření za svým plotem jako lidé v NDR. Občas dostala většina lidí devizový příslib a mohla aspoň nahlédnout ven. Režim v NDR to svým občanům nedopřál, protože by zřejmě jejich valná část zůstala venku natrvalo," zamyslel se pán Lobkowického paláce z dob před rovnou desítkou let.
Větší potíž mu možná činila trochu zákeřná otázka, zda byli mezi tisíci uprchlíky i takoví, kteří si už tehdy začali rozmýšlet své rozhodnutí a pociťovali pod dojmem hrozných podmínek případnou nostalgii po domovu. Nebo dokonce tací, kteří začali nahlas říkat: "Než tohle ponížení, radši se vrátíme, vždyť to doma zas není tak zlé..."
"Možná si to někteří pomysleli, ale nahlas to přede mnou nevyslovili. Na druhé straně jsem byl až překvapen, jakou nestrojenou zášť mnozí uprchlíci z NDR pociťovali vůči vedení své země. Byla to neuvěřitelně zarytá nenávist, která se u nich vystupňovala, jak se lidé dovídali o nesmiřitelnosti východoněmeckých orgánů při vyjednávání. Jedna skupina chtěla organizovat protestní hladovku, což jsem jim, jak si dovedete představit, rychle rozmluvil," vzpomíná dále diplomat a náhle vztyčí prst: "Takových okamžiků napětí bylo víc a některé velmi vážné. Například se jednou mezi uprchlíky rozšířila fáma, že mezi nimi jsou agenti tajné státní policie Stasi. Jiní zas tvrdili, že se jim je zrovna podařilo v nějakém stanu odhalit. Stávalo se to dokonce vícekrát za tu dobu. To se vždycky rozlehl zahradou strašný povyk a já už věděl, která bije. Vyběhl jsem pak ze své kanceláře a letěl dolů, co že se děje. Lidé mi pak jeden přes druhého říkali, že špicl je určitě támhleten a tenhle nejspíš taky. A křičeli, že si to s nimi na místě vyřídí..."
Na naši připomínku, podle které nebylo možné zcela vyloučit, že měli pravdu, neboť Stasi jistě potřebovala informace z první ruky, reagoval velvyslanec ještě po letech nečekaně rozhorleně: "To je sice možné, ale já jsem nemohl za žádnou cenu připustit cokoli, co by se podobalo amatérskému pátrání ve vlastních řadách, neřku-li vedlo k pokusům hned si to s podezřelými vyřídit. Zvolal jednou na celou zahradu pořádně nahlas: My jsme zde, v Československu, všichni jenom hosté. Musíme se tedy podle toho chovat. Vy jste mými hosty a já jsem zase hostem této země. Nedovolím proto v tomto táboře na německé půdě žádnou inkvizici, žádné lynčování, žádné samosoudy. Je mi úplně jedno, co si o kom myslíte, ale nic takového se tu provozovat nebude!"
Paní Huberová vzpomíná nad svými dobovými poznámkami, že tehdy hrál v Praze fotbalový klub Hansa Rostock pohárové utkání. Normálně by ji to utkání jako ženu příliš nezajímalo, ale v předvečer zápasu se šířily pověsti, že si na něj v NDR objednalo lístky něco přes čtyři tisíce fanoušků. "Tehdy jsme se dost vylekali, že je po konečném hvizdu rozhodčího brzy uvidíme všechny u bran Lobkowického paláce. Přišlo jich sem toho večera sice o něco více než obvykle, ale přece jen to nebyl ten obrovský počet, jak se šuškalo," poznamenala. Přestože se jich tedy onoho večera čtyři tisícovky nedostavily, celkové počty už se od tohoto - z logistického hlediska - katastrofického scénáře příliš nelišily. Tady už si byl velvyslanec Huber v číslech naprosto jistý: "Když nám přijel Hans-Dietrich Genscher z balkónu velvyslanectví oznámit, že cesta pro uprchlíky je konečně volná, nacházely se jich v prostorách velvyslanectví přibližně právě ony čtyři tisíce."
Do sedmi zvláštních vlaků, které byly vzápětí přistaveny na pražském libeňském nádraží, nastoupilo dokonce 5200 lidí. Mnozí se totiž po vyslechnutí té zprávy už nevydali na malostranské velvyslanectví, ale přímo na tuto železniční stanici poblíž Harfy.
Velvyslanec Huber se podle svých vzpomínek mnohokrát pokoušel prosadit řešení, kterému říkal "tělocvičnové". Chtěl případně pro uprchlíky pronajmout celý hotel, anebo kempink. Tyto prostory by se dostaly přechodně pod diplomatickou ochranu. To se mu však nepodařilo. Byl na pokyn svého ministra Genschera jednou též u kardinála Františka Tomáška, zda by nemohla pomoci církev s některým ze svých zařízení. Ani ten neměl možnost něco pro řešení stupňujícího se dramatu udělat.
"Dne 30 září skončila legendárním Genscherovým oznámením z balkónu Lobkovického paláce pouze první uprchlická vlna. Druhá začala hned 1. října 1989 a trvala čtyři dny. Byly to zvlášť krušné okamžiky. Právě během pouhých čtyř následujících dnů se zaplnilo velvyslanectví daleko nad míru únosnosti. To si už dnes nikdo nedovede vůbec představit. Bylo tam najednou více než pět tisíc zčásti nových uprchlíků. Rýsovala se již pravá humanitární katastrofa. A tehdy se najednou podařilo vyjednávání s československými vládními místy a také s NDR dramaticky urychlit. Nyní mám dost důvodů se domnívat, jak jsem se ovšem mohl dovědět od kolegů až později, že čs. vládní místa tehdy začala na vedení NDR důrazněji tlačit, aby učinilo nezbytné ústupky. Již 4. října se mohlo vydat osm zvláštních vlaků se 7200 uprchlíky do západního Německa. Opět jako v prvním případě přes území NDR. Tentokrát nikoli přes Drážďany, ale pouze přes malý cípek východoněmeckého teritoria jižně od Plavna."
Připomeňme z dobových médií, že se tehdy v Drážďanech odehrávaly při prvním tranzitu uprchlíků srdceryvné scény, kdy se někteří místní občané snažili do jedoucích vlaků přiskočit, což bylo i životu nebezpečné. Navíc proti davu tvrdě zasáhla východoněmecká policie. Podle německého diplomata to byl jeden z důvodů uvedené změny trasy.
"Rozhodující zvrat nastal někdy mezi 4. a 5. listopadem. Občané bývalé NDR mohli již do vlaků směrem do Spolkové republiky nastupovat kdekoli a jen s občanským průkazem. Naše velvyslanectví v Praze tehdy znovu navrhlo dříve zamítnuté "tělocvičnové" řešení s přechodným ubytováním někde mimo ambasádu, ale bylo nám řečeno, že československá vláda je "v neustálém kontaktu s Moskvou a Berlínem", takže se dá vbrzku čekat nějaké ještě schůdnější řešení. Skutečně, večer ve 22 hodin dne 3. listopadu 1989, se toto řešení našlo a bylo našemu velvyslanectví oficiálně sděleno. Jsem osobně přesvědčen, že za to lze poděkovat i určitém tlaku tehdejší Adamcovy vlády na východní Němce. Od tohoto dne, již 4. a 5. listopadu, což je velmi důležité si uvědomit, neboť berlínská zeď byla stále ještě nepropustná, mohly tisíce východních Němců - a ti to opravdu dělali - jednoduše doma nastoupit do vlaků, jedoucích do Prahy, a odtud se vydat do Spolkové republiky. Byly vypravovány, pravda, ještě další zvláštní vlaky, ale uprchlíci poprvé mohli používat i pravidelných mezinárodních spojů. Buď si jízdenku opatřili sami, anebo přišli na naše velvyslanectví ve Vlašské ulici a my jsme jim ten lístek koupili, vložili do ruky a popřáli jim už jen šťastnou cestu. Někteří se ihned vydali na nádraží, jiní ještě jednu noc na ambasádě přenocovali, ale pět dnů před pádem berlínské zdi už pro ně bylo možné naprosto svobodně vycestovat do Spolkové republiky. Bez jakýchkoli dodatečných papírů ze strany orgánů NDR."
Tohle musel mít podle Hubera spolkový ministr zahraničí Genscher na mysli, když později ocenil vstřícné chování některých zástupců Adamcova Úřadu předsednictva vlády v kritické chvíli. Diplomat si spontánně vzpomněl i na Miroslava Pavla, jenž nyní stojí v čele vydavatelství Economia. Protože zde ovšem vycházejí HN, nepovažoval za patřičné jít do nějakých podrobností. "My jsme s ním na velvyslanectví vycházeli velmi dobře, nejen proto, že uměl skvěle německy. Hlavně tiskový tajemník Michael Steiner s ním měl časté a dobré kontakty. Jako tehdejší velvyslanec si umím na základě vlastních poznatků tohoto typu představit, že vláda v Praze tlačila během jednání na to, aby tento problém zmizel se stolu, neboť i pro ni to byla opravdová šlamastyka. Když jsem doprovázel do Hrzánského paláce na Hradčanech k přijetí u ministerského předsedy Adamce bavorskou delegaci, již vedl zemský ministr hospodářství Lang, bylo to uprostřed září 1989, museli jsem chvilku čekat na terase, odkud byl krásný výhled na Prahu. Povšimli jsme si, že u zábradlí je na stojanu dalekohled. Bez zlého úmyslu jsme se podívali do kukátka - a ukázalo se, že dalekohled byl již předtím zaměřen velmi přesně na zahradu německého velvyslanectví, níže na svahu pod Petřínskou nemocnicí. Řekli jsem si tehdy, že to, co se tam odehrává, tedy musí hostitelům asi moc ležet v žaludku..."
Herrmann Huber je přesvědčen, že pokojné revoluce v NDR a Československu byly spojitými nádobami: "Odešel jsem pak z Prahy na další post v 90. letech do Madridu. A tam jsem se Španělům, kteří to ne vždy chápali, snažil co nejlépe vysvětlit, jak to s vaší sametovou revolucí bylo. Označoval jsem to pro větší názornost za kvantový skok v dějinách. Opravdu. Jak v NDR, tak u vás, došlo ke svržení režimu bez jakéhokoli krveprolití či něčeho podobného. Přičemž musím přiznat, že jsem tehdy v Praze sám měl určitou dobu strach. Věděli jsme, co se v pražských ulicích dělo v srpnu 1968 a také při potlačování demonstrací na začátku normalizace o rok později, v srpnu roku 1969.
Co se stalo v roce 1989, byl tak trochu zázrak. Přitom šlo v NDR i u vás opravdu o velké revoluce, o rychlé přeměny ve velkém stylu, kde byly smeteny celé režimy, aniž padl jediný výstřel."

Josef Veselý, Grafing (Bavorsko), září 1999