Privatizace bank v České republice konečně potřebuje reálný projekt

Privatizace bank v České republice konečně potřebuje reálný projekt

[*] K privatizaci a konsolidaci českého bankovního sektoru by se mělo přistupovat odděleně jako ke dvěma tématům

[*] Privatizační projekty musí vzejít od bank samých

[*] Čtyři cesty privatizace

Několik měsíců před volbami byla jedním z hlavních bodů politické agendy privatizace bank. O potřebě privatizace pochybuje málokdo, nicméně se stále čeká na politické rozhodnutí ke způsobu, jakým by tato reforma měla proběhnout. Povolební politické rozepře a tahanice přitom další postup v řešení tohoto problému ohrožují.

Chybí představa vlády

Jednou z brzd byla takzvaná potřeba konsolidovat český bankovní sektor předtím, než se začne s jeho privatizací. Tento přístup je však chybný - privatizace a konsolidace sice jedna druhou ovlivňují, jsou to však oddělená témata a odděleně by se k nim též mělo přistupovat. Ze čtyř největších bank je pouze Česká spořitelna skutečně vystavena působení mezibankovních půjček, a tím i otázek týkajících se konsolidace.

Absence jasného postoje vlády má nyní za následek stagnaci. Emise GDR Komerční banky naznačovaly sice zpočátku vývoj správným směrem, avšak nevyústily v žádnou privatizaci KB a ani neumožnily bance vytvořit další kapitál. Navíc program GDR Komerční banky nyní dosahuje 8,5 procenta jejího akciového kapitálu, čímž se přibližuje ke své horní hranici. Změny v Investiční a Poštovní bance pak sice vedly k částečné privatizaci, avšak nepříliš žádoucím způsobem.

Nerozhodnost předchozí státní administrativy poškodila důvěryhodnost nejen jí samé, ale také celé České republiky a jejího bankovního sektoru. V zájmu dobré prezentace, ale i z jiných zásadních důvodů, by měla nynější vláda předložit jasnou představu svého strategického přístupu k tomuto sektoru, a zároveň pracovat se sociálními demokraty na pozitivní shodě ohledně privatizace. Pokud z rozhodnutí privatizovat bude vyplývat jasný národní a veřejný přínos, mělo by to být možné.

Abychom však mohli říci, jak banky privatizovat, je nutné si nejprve odpovědět na otázku proč je privatizovat. Vyrovnanost politických sil nás v této nutnosti ještě utvrzuje. Pouze pokud definujeme to, co od privatizace očekáváme, můžeme se smysluplně bavit o jejím provedení. Stanovme si tedy nejdříve cíle a poté si zvolme prostředky, kterými jich dosáhneme. Cílem by mělo být zefektivnění bankovního sektoru, vznik jednoho nebo dvou silných soukromých českých bankovních domů, dále je třeba přimět banky, aby se vzdaly své současné dvojrole věřitelů a vlastníků podniků a aby poskytovaly svým klientům lepší služby.

Čeho se v privatizaci vyvarovat

Privatizace bank však není jen otázka dosažení vytčených cílů. Stejně důležité je vědět, čemu se vyhnout. Málokdo je ochoten přiznat, že i národní úvahy zde mají svou platnost. Cílem by nemělo být pouze vytvoření soukromého českého kapitálu, ale je též nutné postavit neviditelné zábrany proti nechtěnému zahraničnímu vlivu. Dvěma nejproblematičtějšími zeměmi v této souvislosti jsou zřejmě Německo a Rusko. Částečné privatizování do německých rukou je samozřejmě přijatelné, existují však jisté meze. Na tyto meze však některé německé bankovní vlastnické systémy neberou zřetel. Jakákoli privatizace ruským kapitálem je pak politicky zcela nepřijatelná.

Nejdůležitější však je, aby privatizace neohrozila finanční stabilitu České republiky. Jedná se o reálné nebezpečí, které bylo doposud zažehnáváno stabilizační rolí státu. Nemělo by docházet k překvapením a celý proces by měl být co nejprůhlednější. U těch, kteří vyjdou z procesu privatizace úspěšně, by nejdůležitější vlastností měla být především spolehlivost.

Různé možnosti privatizace

Je mnoho způsobů, jak privatizaci strukturovat, a různé metody mohou různým bankám pomoci k různým cílům. Sada nástrojů je však vždy stejná. Ponecháme-li stranou setrvání bank ve státních rukou, což jsme zamítli jako neefektivní, a vyloučíme-li pokračování kupónové privatizace, zbývají nám čtyři možné cesty:

Nalezení zahraničního strategického partnera, který dodá kapitál, know-how, umožní přístup na trhy a globální prezentaci banky, do které vstoupí. Je to nejlepší způsob jak dosáhnout cíle ekonomické efektivity v privatizaci. Mohou se však vyskytnout problémy. Politická realita jakož i opatrnost zahraničních bank snižují na minimum pravděpodobnost, že by se podařilo odprodat rozhodující podíl, jako tomu bylo v případě SPT Telecom. Která vláda by asi byla ochotna nechat přejít 33 až 45 procent českých bank do cizích rukou? A kolik zahraničních institucí by se odvážilo skoupit tak velký podíl najednou? Alternativním přístupem je nezaměřovat se na klasický systém strategického partnerství, ale přemýšlet o vytvoření strategického spojenectví. V takovém případě by mohl být zahraničnímu partnerovi nabídnut k odkoupení poměrně malý podíl (5 až 10 procent), který by mohl časem narůst. Zde však jako problém vystupuje nebezpečí, že slabý vliv vedení banky by mohl znamenat omezení toho, co by partner byl ochoten odkoupit, a následně i toho, co by do spojenectví přinesl. Zde však existuje řešení v podobě smlouvy zahrnující záruky, jež by zahraničnímu minoritnímu partneru dovolily cele se zapojit do strategického spojenectví.

Stále však zůstává nebezpečí, že - i při dodržení tohoto scénáře - by otevřený tendr vyústil v nevítaný zahraniční vliv. Co kdyby byla všechna strategická spojenectví ovládána výhradně německými finančními institucemi? Taková situace by mohla nastolit skutečný politický problém. Jestliže si ale vedení českých bank sama najdou vhodné partnery, ve skutečnosti by k žádnému vládnímu tendru nemuselo dojít. Navíc - současným vedením bank, obchodním bankovním poradcům a politické elitě by nemělo být zatěžko provést tento proces politicky citlivým způsobem.

Nalezení silného domácího partnera a vytvoření základny, na níž by bylo možné zakládat nové velké české finanční instituce. V zásadě by to sloužilo důležitému národnímu zájmu, i když víme, že o to tak zcela nejde. Zřejmě by se podařilo splnit jen některé potřeby týkající se konkurenceschopnosti českého bankovnictví. Navíc mnozí z "hráčů", kteří by pravděpodobně vstoupili do hry, mají na mezinárodním kapitálovém trhu špatnou pověst (to se týká jak některých velkých českých finančních institucí, tak některých průmyslových velkopodniků). Je tudíž možné, že tento způsob řešení by znamenal ohrožení požadavku stability České republiky.

Další emise GDR. V zásadě není na vydávání GDR za účelem zvýšení kapitálu nic špatného. Nárůst počtu zahraničních investorů má pozitivní dopad, neboť nutí banky, jako je například KB, k většímu zprůhlednění. Základní potřeby českého bankovního sektoru však zůstávají nevyřešeny, protože pokud s vydanými kvitancemi nejsou rozdána i hlasovací práva, systém rozhodování a struktura vedení zůstávají nezměněné. Výhody vyplývající z efektivity se tedy nekonají. Navíc zde existuje jasný limit, kolik GDR může banka vydat. Je těžké si představit, jak by takový program GDR mohl překročit 10 až 15 procent akciového kapitálu instituce.

Zahájení otevřeného vydávání nových akcií na burze, přičemž by se prodala alespoň část českého bankovního sektoru na otevřeném trhu. Ve smyslu politické prezentace by se jednalo o velice atraktivní způsob, neboť veřejná nabídka akcií by se v image České republiky a jejího transformačního procesu odrazila velice dobře. Dosažení úspěchu by nemělo být těžké, zvláště bude-li nabízenou bankou KB. Takovéto vydání akcií by zavedlo finanční disciplínu a průhlednost činnosti banky a jistě by mělo za následek zavedení efektivnosti, jíž je v sektoru tolik zapotřebí. Výsledkem by však pravděpodobně nebylo synergické vytváření strategických spojenectví s globálními finančními nabídkami partnerů. Jiná otázka je, na které burze by k uvedení nových akcií mělo dojít. Mezinárodní investory by povzbudilo, kdyby se po tomto uvedení banka objevila na seznamech dvou burzovních domů (na pražském a londýnském). Pro image pražské burzy by navíc bylo dobré, kdyby na jejím seznamu přibyl nový produkt. (Ačkoli by přítomnost akcií na seznamech dvou burzovních domů pravděpodobně znamenala menší množství akcií obchodovaných na pražské burze, je nutné, aby si Praha na možnost takovéto konkurence zvykla.)

Složité řešení?

Jakýkoli projekt může přijít pouze ze strany bank samých, ale to jen pod dostatečným politickým tlakem. Národní zájem si žádá, aby bylo vedení bank tlačeno k vytvoření takovéhoto plánu, a to co nejdříve. Od ředitelů komerčních bank by měl být vyžádán detailní projekt a uplatněn s energičností, jaká byla charakteristická pro počáteční fáze privatizace českého hospodářství. Otázka, kterou je třeba zodpovědět, zní: Jak úspěšně zahájit privatizaci bankovnictví? Odpověď je třeba začít hledat u nejlepšího z peněžních ústavů - Komerční banky. Ale jak? Nabízejí se hlavně dvě možnosti: Nalezení globálního strategického partnera a uvedení nových akcií na burzovní trh. Jiné možnosti - český způsob, pokračující pohyb cen akcií, omezené emise GDR - by měly být zamítnuty. Možná však, že nebude nakonec nutné mezi nabízejícími se dvěma možnostmi vybírat. Snad by bylo možné zkonstruovat privatizační proces, jenž by zkombinoval minoritní strategické spojenectví a globální vydání akcií.

CASIMIR KNIGHT

(Autor byl diplomatem na britském velvyslanectví v Praze a v současnosti působí jako politický konzultant společnosti Knight & Svoboda.)