O vynálezci povětrnostního stroje
* Jen hrstka těch, kteří pocházeli z chudých poměrů, se dostala do encyklopedie českých vědců minulých století. Za to, že mohli získat vzdělání a rozvinout svůj talent, vděčí téměř všichni katolické církvi. Patřil k nim také Václav Prokop Diviš. Nic by nám neřeklo jeho jméno, kdyby se nerozhodl pro kněžskou dráhu a nevyužil příležitosti nabídnuté mu řádem premonstrátů.
František Martin Pelcl, český historik a národní buditel, uvedl roku 1777 jako datum Divišova narození 1. srpen 1696. V archívu Strahovského kláštera je zápis, že Wenzeslaus Dibisch Bohemus Senfenbergensis Praem (Václav Diviš, Čech ze Žamberka, řádu premonstrátského) zemřel 25. 12. 1765 v 68. roce svého života. Nebudeme-li o věrohodnosti tohoto údaje pochybovat, pak se ovšem Diviš musel narodit později než v srpnu 1696. Žamberská matrika narozených z konce sedmnáctého století problém nevyřešila; Divišů a Divíšků je v ní příliš mnoho. Záhada byla vysvětlena teprve před sto lety: Prokop Diviš, původním jménem Václav Divíšek, se narodil v obci Helvíkovicích na usedlosti, která podle pozemkových knih patřila k Žamberku. Helvíkovický matrikář zaznamenal Divíškovo narození dne 26. 3. 1698. V encyklopedické literatuře se dají ovšem najít i jiné údaje, a to jak o narození (28. 3. 1696), tak o úmrtí (21. 12. 1765).
S odpovědí na otázku, proč šel studovat až do Znojma, si dějepisci také poradili. Podle některých se tam odstěhoval s rodiči, druzí považují za možný příbuzenský vztah Divišovy matky s ředitelem znojemského gymnázia. Při vstupu do premonstrátského řádu v roce 1719 dostal Diviš jméno Procopius. Když byl po sedmi letech vysvěcen na kněze, požádal ho představený kláštera v Louce, aby tam působil jako profesor filozofie. Protože do filozofie patřily tenkrát i přírodní vědy, mohl přednášet také o svém oblíbeném tématu - fyzikálních jevech. Na rozdíl od předchůdců i současníků byl prý jeho výklad doprovázen četnými pokusy. Z hlediska účelu je rozděloval do tří skupin: classis iucunditatis (pro zábavu), classis curiositatis (zajímavé), classis utilitatis (prospěšné). Srozumitelným přednesem a rozsáhlými vědomostmi si získal rychle přízeň studentů. Jakmile se o tom dověděl opat, změnil Divišovi úvazek a filozofii zaměnil teologií. Protože i tady uspěl bratr Prokop na výbornou, bylo mu doporučeno ucházet se v Salzburgu o doktorát bohosloví. Promoci měl v pětatřiceti. V některých pramenech je zmiňováno, že byl také doktorem filozofie na univerzitě v Olomouci. Roku 1736 se v Divišově životopisu objevují poprvé Přímětice u Znojma. S krátkou přestávkou v letech 1741 - 1743 působil na tamější faře téměř třicet let.
Divišova neprofesionální aktivita byla natolik rozsáhlá a rozmanitá, že vzbuzuje i dnes (anebo zvláště dnes) upřímný obdiv. Jistě byl mimořádně pilný a všestranně talentovaný, přesto však vznikají pochyby, jestli stačil stejně dobře jako vědě sloužit také svým farníkům. Našel jsem nejen chválu, že "povahou byl vlídný a pohostinný", ale i nářky Přímětických na způsob, jak z nich Diviš vymáhá desátky a sám přitom na své kněžské povinnosti zapomíná. Jedna ze stížností měla třináct bodů, k pochopení jejího ducha však všechny rozhodně citovány být nemusí.
"Když nám pan farář desátek káže, tedy nás plísní, a to pokaždé, že není možná vyjádřiti a vymluviti, a tak nám nadává šelem zlodějských a sedláků smradlavých."
"Item, můžeme vysvědčení dávat, že lidé z jeho kázání jenom posměch si dělají, a proto také pozor dávají a se ptají, kdo bude kázat. Jak uslyší, že on má kázat, málokterý do chrámu jde. A to můžeme naším svědomím potvrditi, že žádnou důvěrnost duchovní k němu nemáme."
"Zvláště se obáváme svaté zpovědi, poněvadž se stalo s jistým sousedem, když ležel na smrtelné posteli, že se mu vyznal ze svých hříchů jakožto otci svému, a když umřel ten jistý soused za některý den, tak on pan farář držel kázání o zlodějství toho jistého nebožtíka, takže jsme všichni věděli, že to není žádný jinší, jenom ten, protože pravil, kam ta duše přišla, která nedávno umřela."
"Co se týče funusů, když někdo v Příměticích zemře, pro umrlé tělo jíti nechce. Musíme je nésti jako nějaké hovado, a to beze všeho zvonění, kdež to u nás nikdy nebývalo."
Zdá se, že Prokop Diviš zůstal v tomto případě zcela nad věcí a klidně pokračoval v bádání.
Profese a životní poslání
O volbě povolání rozhoduje zpravidla rozum, o životním poslání spíše náhoda. Diviš se nikdy nesvěřil, co ho přivedlo k exaktním vědám. Mohly to být cíle premonstrátského řádu? V publikaci Církevní řády a kongregace v zemích českých z roku 1991 se v charakteristice premonstrátů píše: "Činnost řeholníků je zaměřena na rozvíjení vědecké, a především pak výchovné práce ve školách všech stupňů." O tom, že dříve pečovali o vzdělání, nelze pochybovat. Kolej svatého Norberta, postavená roku 1637 tam, kde je nyní na rohu pražské Revoluční ulice palác Kotva, sice už dávno vzala zasvé, knihovna premonstrátského kláštera na Strahově patří však dodnes u nás k největším a nejkrásnějším. Mezi členy řádu působili vynikající pedagogové a vědci jako např. první ředitel pražské univerzitní knihovny Karel R. Ungar.
Chtěl snad Diviš svým dílem objasnit fyzikální příčinu vzniku premonstrátského řádu? Jeho zakladatelem byl Norbert Xantenský, až do svých třiatřiceti let příkladně hrabivý, poživačný a neřestný prelát. Pak svého hříšného života náhle zanechal. "Jednoho parného dne roku 1115 provázen sluhou cválal na koni k ukojení choutky jakési do vesnice Wreden poblíž rodného Xantenu ve Vestfálsku. Tu hrom udeřil přímo před jezdce a kůň shodil Norberta, jenž vzpamatovav se z leknutí poznal, jak nenadále byl by se octl před soudnou stolicí Boží. Po návratu domů odebral se do kláštera siegberského u Kolína. Vyburcován z lehkomyslného života začal žít v přísném odříkání, modlitbách a studiu. Kázal také ve Francii, a jeho slovo bylo tak mocné, že se válčící a svářící strany smiřovaly a on za anděla byl pokládán." V roce 1120 založil v údolí Prémontré nedaleko francouzského města Coucy řád premonstrátů. Zemřel v Magdeburgu (1134), za pontifikátu papeže Inocence III. (1198 - 1216) byl prohlášen za svatého. Od roku 1627 patří mezi české patrony a jeho ostatky jsou uloženy v pražském strahovském klášteře. Proměnu hříšníka ve zbožného světce způsobil blesk. Směl Diviš jako člen premonstrátského řádu pochybovat, že to nebyl boží posel?
Elektřina jest zvláštní stav hmoty
Elektřina jest zvláštní stav, ve který lze hmotu za jistých podmínek uvésti. První úkaz toho stavu byl pozorován na třeném jantaru (elektronu), a proto jej učený dvořan a lékař královny Alžběty William Gilbert nazval stavem elektrickým. Díky Gilbertovu spisu vydanému roku 1600 v Londýně začala být elektřina doslova módní záležitostí. Experimentovalo se na panovnických dvorech a šlechtických zámcích, v klášterech i na farách. V nauce o elektřině je sedmnácté století romantickou dobou prvních výzkumů neznámých jevů s nádechem čehosi magického.
Gilbert zjistil, že některé látky, např. pryskyřice nebo sklo, se třením zelektrizují - jsou schopné přitahovat lehké předměty. Stejný efekt vyvolává i jantar třený textilními vlákny; tutéž zkušenost měly prý o dva tisíce let dříve řecké přadleny. Gilbert objevil také schopnost plamene a vlhka elektřinu ze všech látek odvést. Na tyto základní pokusy navázala řada velkých evropských fyziků. Už v době třicetileté války sestrojil magdeburský přírodovědec Otto von Guericke první rotující třecí elektřinu, předchůdkyni elektrických strojů dalších dvou století; základem zařízení byla sírová koule třená suchou trávou. Z jeho dílny pochází také objev o vzájemném odpuzování těles nabitých stejnojmenným nábojem. V téže době byla při pokusech s třecí elektřinou pozorována poprvé elektrická jiskra. Porozumět neznámým vlastnostem hmoty se nesnažili jenom aktivní vědci, ale i zanícení důchodci. Příkladem může být Angličan Stephen Gray, který počátkem sedmnáctého století usoudil, že látky je třeba dělit na vodivé a nevodivé, že stav elektrický vodivostí na jiné hmoty přechází a že vodivost závisí nejen na rozměrech, ale i druhu vodiče. Autorem dalších důležitých poznatků je Grayův současník Du Fay. Podle něj není třídění látek na elektrické a neelektrické správné, neboť třením se dají zelektrizovat všechny látky. Ty, co se jeví jako neelektrické, odevzdávají svůj náboj okamžitě do země; jsou to tedy vodiče. Považoval za užitečné rozlišovat dva druhy elektřiny - sklovou a pryskyřicovou; poznal také, že nesouhlasné se přitahují, souhlasné odpuzují.
Divišův stroj na pěkné počasí
Až do poloviny osmnáctého století byly elektrostatické jevy zkoumány jen v laboratořích. Teprve pak se začalo i s výzkumem atmosférické elektřiny. Do značné míry na tom má zásluhu německý fyzik Aepinus, který upozornil, že hustota elektrického náboje není na všech místech povrchu vodičů stejná; maximální musí být na místech s největším zakřivením, tj. na hrotech, menší na rovných plochách, a téměř nulová v dutinách vodiče. Na uzemněném kovovém hrotu v blízkosti nabitého tělesa vznikne indukcí nesouhlasný náboj s vysokou hustotou. Jestliže si jej těleso z hrotu odsaje, může svůj původní náboj neutralizovat.
Na principu sání hrotů sestrojil v roce 1754 Prokop Diviš svůj meteorologický stroj. Myšlenka "odníti elektřinu mrakům bouřkovým a učiniti je neškodnými" byla však nejméně o čtyři roky starší. Podobnými otázkami jako Diviš se ve stejné době zabývali také Američan Benjamin Franklin a Georg Wilhelm Richmann, fyzik německého původu působící v Petrohradě. O prioritu objevu už nikdo z této trojice usilovat nebude, nepřeli se mezi sebou ani za svého života. Richman k tomu ostatně mnoho příležitostí neměl, při experimentování s neuzemněným bleskosvodem ho v červenci 1753 zabil kulový blesk. Není divu; za blížící se bouře měřil intenzitu elektrického pole v atmosféře pomocí elektroměru spojeného se zašpičatělou kovovou tyčí na střeše domu. Stejně jednoduchý byl i Franklinův hromosvod, který v soutěži s Divišovým strojem přesvědčivě zvítězil. Jen anglický král měl k vynálezu amerického rebela výhrady. Hradní bleskosvody nařídil ukončit místo hroty zlatými kuličkami. Po roce 1757 se Franklin začal živit politikou. Zřejmě úspěšně, jak se dá soudit z nápisu na jeho soše: "Nebesům vyrval blesk a žezlo tyranům."
Až do šestnáctého století nebylo třeba o podstatě blesku přemýšlet. Platilo neotřesitelné Aristotelovo tvrzení, že vzniká zapálením hořlavých látek ve vzduchu. Od prvního novověkého pokusu objasnit podstatu blesku uplynulo letos tři sta let; bylo to právě v roce Divišova narození, kdy Angličan James Wall přirovnal světlo elektrické jiskry a praskot třeného jantaru k blesku a hromu. Doklady o tom, co blesk dokáže a jaké způsoby ochrany před ním se osvědčily, jsou ovšem mnohem starší.
Podle Plinia Staršího blesk roztavuje čepel dýky, aniž působí na pochvu; peníze ve váčku, aniž jej poničí; kovové ostří kopí, aniž zapálí dřevo. Nedokonalé a životu nebezpečné hromosvody ze železných tyčí používali už staří Etruskové. Římané s přebíráním jejich zkušeností dost dlouho otáleli. Větší důvěru měli prý k vavřínovým ratolestem; za bouřky je pokládali na hlavu, na sudy s vínem i na slepičí kurníky. Železné tyče používali ve čtvrtém století před Kristem také Indové. Číňanům se osvědčovaly zašpičatělé tyče bambusové, Židům stačily na Šalamounově chrámu místo hromosvodů jen kovové okrasy, Egypťané dávali na střechy chrámů vysoké tyče pobité mědí a na špicích pozlacené.
Divišův povětrnostní stroj tvořila vodorovná síť ze železných tyčí uchycených k hornímu konci svislého bidla. Na každé tyči byla plechová krabička se železnými přiostřenými hřebíky, od bleskosvodu vedly k zemi tři železné řetězy. Tato složitá a členitá konstrukce splňovala Divišovy představy o možném využití sacích účinků kovových hrotů. Přístroj měl odsát elektřinu z atmosféry, a tím zamezit vzniku bouří. "Franklin naopak umísťoval své tyče na budovy, by sjíždějící blesk zachycovaly a zemi přiváděly, aby budova bez pohromy zůstala", napsal v roce 1777 František Martin Pelcl.
Svůj povětrnostní stroj postavil Diviš 15. června 1754 na zahradě fary v Příměticích. Za rok nato se obrátil k císařskému dvoru s prosbou, "aby takové stroje byly ve prospěch poddaných po celé zemi stavěny". Vídeňští matematikové však návrh nedoporučili. Ani doma se pochopení nedočkal. Pro venkovany z Přímětic i okolních obcí byly jeho experimenty příčinou velmi suchého léta 1759. Žádali proto Diviše, aby stroj odstranil. Když jim nevyhověl, uvolnili 10. března 1760 upevňovací řetězy; bouře v noci pak celou konstrukci strhla. Za patnáct let potom se objevily hromosvody na zámku v Měšicích u Prahy a další rok i na vyšehradské prachárně. Byly to ovšem Franklinovy modely - uzemněné tyče s hrotem.
Kromě povětrnostního stroje počítal Diviš k prospěšným pokusům také elektrické léčení. Ve druhé kapitole svého spisu Magia naturalis pojednal o elektroterapii (např. o vyléčení paralytika) a o příznivém vlivu elektrizace na růst rostlin. Do roku 1758 prý uzdravil zadarmo více než 50 nemocných.
Není zaznamenáno, do jaké skupiny experimentů patřil Divišův složitý hudební nástroj Denis d'or - Zlatý Diviš (Denis = Diviš, d'or = ze zlata) ze 790 strun, na němž bylo možné napodobit zvuky harf, louten, klavírů, zvonkových her, lesních rohů, fagotů i klarinetů. Dalo se hrát nejen tiše a jemně, ale také plným hlasem jako úplně obsazený hřmotící orchestr. Když Diviš zemřel, stal se Denydor majetkem kláštera v Louce; pak byl převezen do Vídně a nějaký čas sloužil k hudebním produkcím po celém Rakousku. Počátkem devatenáctého století všechny stopy po unikátním nástroji zmizely.
I když Diviš nepůsobil ve Vídni, Praze nebo jiném univerzitním městě, jeho experimenty nebyly poznamenány provincionální izolovaností. K přátelům přímětického faráře patřil např. významný učenec, vídeňský astronom Joseph Franz nebo Jan Antonín Scrinci, první profesor experimentální fyziky na lékařské fakultě univerzity v Praze. V písemném styku byl Diviš také s geniálním švýcarským matematikem Leonhardem Eulerem a jeho prostřednictvím také s berlínskou Akademií věd.
Víme, kde měl Diviš kolébku; v Helvíkovicích je do našich časů dochován jeho rodný dům. Místo na konci Divišovy pozemské pouti však s jistotou neznáme. Snad je pohřben ve společném hrobě pod jednou z hlavních hřbitovních cest v obci Louka na Znojemsku.
Ivo Kraus
