Výbor pro světové dědictví, který zasedal na přelomu června a července v novozélandském Christchurchi, zařadil tento rok na seznam dvacet dva míst. Jsou mezi nimi místa notoricky známá i památky či krajiny, o kterých většina světa nejspíš nikdy neslyšela. A tak se mezi nováčky objevila slavná Opera v Sydney, stejně jako třeba Lopé-Okanda v africkém Gabunu, krajina na pomezí pralesa a savany.
Aktuální stav seznamu světového dědictví UNESCO je tedy následující. Čítá celkem 851 míst rozesetých po celé planetě. Z toho je 660 kulturních památek, 166 přírodních lokalit a 25 kulturně-přírodních. Zatímco Indie nebo Čína si jen připsaly další zápis do svých seznamů čítajících několik desítek položek, některé státy měly ve vybrané společnosti premiéru, jako Namibie a Gabun.
Známka nejvyšší jakosti
Byť může být UNESCO stokrát kritizováno, že výběr je často neobjektivní nebo hrají svou roli i politické motivy, jedno je bez diskuse. Seznam světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO představuje soubor toho nejcennějšího, co za tisíce let postavily lidské ruce a vymyslel mozek a co během milionů let vytvořila příroda. Primárním cílem je uchování těchto unikátních míst pro další generace. Nemalou roli pak následně hraje i turismus a z něj plynoucí příjmy. Zařazení na prestižní seznam v naprosté většině případů několikanásobně zvyšuje atraktivitu památek a stoupá i počet návštěvníků, kteří se na to či ono místo vydávají.
A i když si nyní svět zvolil sedm nových divů světa v akci s neobvyklým mediálním humbukem i váhou téměř sta milionů hlasů, starý dobrý seznam to rozhodně neohrozí. Jednak většina z "nových divů" na něm už stejně dávno figuruje. A pak, výběr na seznam je založen na důkladném vědeckém bádání. Zkrátka označení "památka UNESCO" má punc kvality a výjimečnosti.
Česko - Slovensko 12:6
Česko ani letos svých dvanáct zápisů na seznamu nerozšířilo. Kandidaturu historické papírny ve Velkých Losinách pro malé šance na úspěch raději stáhlo ještě před zasedáním. Poslední českou památkou zařazenou do světového dědictví tak zůstává židovská čtvrť a bazilika sv. Prokopa v Třebíči z roku 2003. Do budoucna se ale chystá aspirovat s několika dalšími lokalitami (viz box České naděje).
Zato Slovensko letos slavilo úspěch. Společně s Ukrajinou prosadilo na seznam původní karpatské bukové lesy. Naši sousedé se tak dostali přesně na polovinu českých památek, nyní se totiž jedná o šestý slovenský zápis.
Karpatské bukové pralesy představují unikátní neporušenou krajinu, typickou pro mírné pásmo. Kdysi jich Evropa měla mnohem víc. Čtyři lokality jsou na území Slovenska: tři v národním parku Poloniny a jedna v Chráněné krajinné oblasti Vihorlat. Pralesy jsou pozoruhodné jak svým rostlinstvem, tak živočichy. Podle slovenského ekologa Erika Baláže je pralesová oblast v Poloninách a Vihorlatu výjimečná tím, že tamní fauna a flóra jsou velmi citlivé na zásah člověka. "Jsou to například houby či hmyz, které ke své existenci potřebují hnijící dřevo," citovala Baláže agentura ČTK. V pralesech jsou běžné uschlé či polámané a hnijící stromy. Právě na ty se váže část unikátní fauny a flóry, vysvětluje Viliam Bartuš z organizace na ochranu lesů VLK. Dva ze čtyř pralesů se nacházejí na slovensko-ukrajinském pomezí. Po vstupu Slovenska do schengenského prostoru jimi bude procházet přísně střežená vnější hranice Evropské unie. "Právě kvůli ochraně hranic tu existují tlaky na zpřístupnění lesa, vytváření průseků," varuje Bartuš. Doufá, že zapsáním pralesů do seznamu UNESCO snad stoupne váha a důležitost ochrany pralesů.
Opera v Sydney, nejslavnější mušle světa
Jen pár světových měst má tak nezaměnitelnou stavbu, která je kdykoliv a v jakékoliv podobě ikonicky okamžitě asociuje s městem samotným. Paříž, New York, Londýn... a Sydney. U australského města se nejedná ani o historickou stavbu, ani o produkt technického pokroku přelomu 19. a 20. století. Zdejšímu symbolu je letos pouhých 34 let! (Což z něj mimochodem činí nejmladší památku celého seznamu UNESCO.) A přesto se vryl do paměti lidí na celém světě, zviditelnil i okrášlil město samé. Slavná Opera v Sydney. Bílá silueta tří vzájemně se proplétajících škeblí. Patří k nejoriginálnějším a největším stavbám moderní architektury.
Novou operu si město a stát Nový Jižní Wales začaly plánovat už koncem 40. let, v roce 1955 pak vypsaly mezinárodní soutěž. O dva roky později byl znám vítěz z 233 přihlášených projektů: prakticky neznámý dánský architekt Jo/rn Utzon. "Jsme přesvědčeni, že Opera se může stát jednou z největších budov světa," prorokoval tehdy posudek. Stavět se začalo v roce 1959, ale dokončení trvalo dlouhých čtrnáct let.
Před stavbou Opery vyhrál Utzon sedm z 18 soutěží, jichž se zúčastnil - nikdy se ovšem žádná jeho budova nepostavila. A zvláštní osud tomu chtěl, že nebyl ani při dokončení díla, díky němuž se navždy zapsal do historie. Spory o interiér a akustiku a později o kompetence vedly k napětí mezi Utzonovým týmem a zadavatelem. Navíc se neustále zvyšovaly náklady. Utzon byl tvrdohlavý a v roce 1961 řekl: "Je mi jedno, co to bude stát. Je mi jedno, jak dlouho to bude trvat. Je mi jedno, jaký skandál to způsobí. Takhle to chci." Architekt několikrát hrozil, že skončí. Až v roce 1965 ministru veřejných prací Davisi Hughesovi napsal: "Jestli mi nevyhovíte, rezignuji." Ministr lakonicky odpověděl: "Přijímám vaši rezignaci. Mockrát vám děkujeme. Sbohem." Koncem února 1966 Utzon projekt opustil. Jeho původní představa doznala pár změn a podle mínění některých odborníků mohla být Opera ještě velkolepější nebýt Utzonova odchodu.
Původní odhad počítal se sumou sedmi milionů dolarů a datem dokončení 1963. Hotovo bylo o deset let později a částka se vyšplhala o neuvěřitelných 1400 procent - Opera stála astronomických 102 milionů dolarů. Její stavba otevřela dveře k rozsáhlému využívání netradičních tvarů v moderní architektuře. Návrh škeblových štítů byl jedním vůbec z prvních, které při designu využily počítačovou analýzu, aby bylo možné pochopit všechny síly, které budou působit. Ve vylepšené podobě se Utzonův postup používá prakticky dodnes. A Utzon? Ten hned pár dní po své rezignaci v roce 1966 potají odjel. Do Austrálie se už nikdy nevrátil...
Most na Drině, kronika života a smrti 
Zelené kopce východní Bosny působí romanticky, čarokrásně i idylicky, stejně jako modrá řeka Drina, proplétající se mezi nimi. Poklidně a vznešeně působí i starý kamenný most, který se zde přes ni klene ve městě Višegrad. Monumentální stavba představuje perlu architektury Osmanské říše, která tuto část světa dlouhá staletí okupovala. Most sestává z jedenácti oblouků a klene se dlouhých 179,5 metru. Elegantní i noblesní, nezadá si s italskou renesancí, současníkem osmanské architektury té doby, s níž se často poměřuje. Stejně tak je ale most tichým svědkem nezměrného utrpení, slzí a krve, které tudy protekly a kanuly do vod Driny.
Bosenský rodák Mehmed Paša Sokolovič to na sultánově dvoře dotáhl, jak nejvýše mohl. Stal se velkovezírem. Snad aby nezapomněl, odkud pochází, či spíše z praktických důvodů - vždyť tudy vedla klíčová cesta z Balkánu do Istanbulu, rozhodl se přemostit Drinu. Mostem, který vydrží navěky. Pověřil Mimara Kocu Sinana, jednoho z největších stavitelů a architektů klasické osmanské éry, aby se dal do práce. Začalo se roku 1566 a otrockému systému práce řízenému Osmany stačilo na dokončení pět let.
Jen těžko by ale most samotný v zapadlé Bosně tak oslovil svět. To musela ke slovu přijít slova. Slova, která se stala knihou. Knihou, která svému tvůrci vysloužila Nobelovu cenu za literaturu roku 1961. Jmenuje se prostě, Most na Drině. Spisovatel Ivo Andrič složil poklonu mostu, na němž rozehrál barvitou kroniku přítomnosti Osmanů v Bosně a vztahů mezi jednotlivými národy. K pochopení Balkánu, jeho zákonitostí a tragické minulosti, prý není lepšího čtiva. "...a tak tu byla první pohnutí lásky, první letmé pohledy, koketování a šeptání. Tady se také odehrávaly první obchody a smlouvání, hádky a usmiřování, schůzky a čekání... ale také tady visely, až do roku 1878, nebo byly vystaveny na kůlech hlavy všech těch, kteří byli z nějakého důvodu popraveni..."
Varovná znamení z minulosti snad nešlo nevidět. A přesto, kdyby Andrič žil, mohl ve své bolestné kronice klidně pokračovat. Jedna z dalších kapitol by se mohla vázat k válce v Bosně (1992-1995). A hrůzné obrazy, které přinášela Drina, jako by i pocházely spíš z literatury než z reality. Tyrkysová hladina zrudla krví, když pro změnu srbští zločinci vraždili muslimské civilisty a přímo ze starobylého mostu je házeli do vody. Pod kamennými oblouky višegradskými zase pluli na hladině mrtví lidé. Andrič by ale v této hrůze mohl najít i hrdinu. Muže jménem Poljo Mevsud, který tři měsíce spolu s přáteli za ranní mlhy či po soumraku vyjížděli, aby s loďkou lovili zmučená těla z řeky a mrtvým tak dopřáli aspoň řádného pohřbu. Jen oni vylovili na 180 těl.
Uběhlo pouhých deset a něco let a na most se už zase jezdí dívat turisté. A Bosna a Hercegovina nyní získala druhý zápis v seznamu. Ten první je také most a také osmanský - ten slavný v Mostaru, znovu postavený před pár lety poté, co padl za oběť válce v Bosně...
Teide, sopečný kužel nad Tenerife
"V osm hodin se moře zahalilo stínem, který úžasnou rychlostí postupoval k pobřeží a po svazích okolních hor. Během dvou minut se na planině Las Canadas rozprostřela noc. Pouze ozářený Pic ještě jako by vyčníval z temné propasti. Sluneční kotouč se dotkl hladiny oceánu, a zatímco linie obzoru z něj ukusovala, ohromný kužel stínu hory Teyde vystřídal celou škálu barev a prodlužoval se až ke Gran Canaria." Tato slova pocházejí z roku 1907 a jejich autorem je Jules Verne. Ač na Kanárských ostrovech nikdy nebyl, popsal v románu Trampoty páně Thompsonovy až neuvěřitelně přesně fascinující podívanou, která se den co den odehrává v srdci ostrova Tenerife, tvořeném náhorní plošinou Národního parku Teide. Z něj jako homole vystupuje hora Pico de Teide (3718 m). Z ostrova Tenerife ji můžete zahlédnout z mnoha míst, tak dominantní je. Nejkrásnější tehdy, když ještě zjara její vršek pokrývá sněhová čepice. Hora představuje ale mnohem víc a drží i několik rekordů. Tak předně, jedná se o vůbec nejvyšší horu Španělska. A vlastně i sopku, protože Teide je vulkán. Naposledy vybuchl roku 1909. Tahle spící sopečná kráska, jejíž síra stále čpí ze žlutavých stěn těsně pod vrcholkem, si ale více než dobře vede i ve světovém měřítku. Ze dna Atlantiku se totiž zdvihá až ke špici zhruba 8 tisíc metrů, což znamená, že je třetí největší sopkou světa vůbec.
Nahoře kolem Teide, na náhorní plošině Las Caňadas, dva tisíce metrů nad mořem, získává kanárský ostrov další ze svých mnoha tváří. Po vyprahlém jihovýchodním pobřeží, až tropicky svěže zeleném severovýchodě i jehličnany porostlými okrajiny pod kalderou přichází panorama ze sci-fi filmů. Tady by se klidně daly točit scény z Marsu. Vulkanická krajina se tu odhaluje v lávových polích různobarevných odstínů, od drobné pemzy až po skalnaté formace. A z toho všeho ční Pico. Kousek pod vrchol lze vyjet lanovkou, dál už vás nepustí. Zažít si jej a spatřit ráno, co Vernovi hrdinové večer, znamená vystoupat vzhůru po svých - až nahoru. Nejlépe je rozložit výstup na dvě etapy. Odpoledne se vyšplhat k horské chatě a druhý den ráno si přivstat a dobýt vrchol ještě za přibývajícího světla, než se vyloupnou první paprsky slunce a vrhnou stín hory, na níž stojíte, přes moře proti ostrovu Gomera.
Pohár přetekl aneb Poprvé se škrtalo 
Rok co rok hrozí UNESCO některým členským státům, že jejich lokalitu ze seznamu vyškrtne - ať už proto, že ohrožuje historickou zástavbu tou moderní, či málo chrání příslušnou památku. Vždycky zatím skončilo jen u varovného prstu. Letos však organizaci došla trpělivost a sáhla k činům. Poprvé v historii byla některá z lokalit ze seznamu světového dědictví vyškrtnuta! Tou černou ovcí se stal Omán a postiženým místem unikátní rezervace přímorožců arabských.
Tyto asi metr vysoké antilopy s majestátními rohy vyhynuly ve volné přírodě Arabského poloostrova v roce 1972. A právě Omán je přesně deset let poté jako první navrátil zpět do divočiny. Roku 1994 se hájemství arabských antilop, rozprostírající se od centrální pouště až po pobřežní hory, ocitlo na seznamu světového dědictví. Jenže arabské vášně pro lov nešly s ochranou přírody právě ruku v ruce. Zatímco v roce 1996 zde žilo 450 kusů, nyní je to jen pouhých 65. Vedle rozsáhlého pytláctví dopustil Omán rovněž okleštění území chráněné oblasti o neuvěřitelných 90 procent. Mezinárodní trest přišel letos.
Jistým příslibem pro přímorožce je aspoň chování ostatních států v oblasti. Tato zvířata dnes žijí volně ještě v Bahrajnu, Izraeli a Saúdské Arábii. Naposledy v tomto roce vypustily stovku kusů do pouště kolem Abú Dhabí Spojené arabské emiráty. A tak snad zvíře, notoricky známé z reklam coby symbol katarských aerolinek, nepotká v budoucnu stejný osud jako v 70. letech.
Téma připravila
ADÉLA POLÁKOVÁ
Přírodní lokality
1. Deštné pralesy Atsinanana
Madagaskar
Hned šest národních parků zahrnuje region Atsinanana na východě ostrova. Chrání pralesy, které jsou nesmírně důležité pro přežití unikátní madagaskarské fauny a flory. Ty se vyvíjejí zcela izolovaně od doby, kdy se ostrov před 60 miliony let oddělil od ostatní země. Díky tomu zdejší deštné pralesy obývá 80 - 90 % endemických druhů. Ze zvířat zaujme např. 25 druhů lemurů.
2. Jihočínská krasová oblast
Čína
Na ploše více než půl milionu km2 se v jihočínských provinciích Yunnan, Guizhou a Guangxi rozkládá ohromná krasová oblast. Na seznam jsou zapsané tři nejpozoruhodnější lokality: kras Libo, kras Shilin a kras Wulong. Celá oblast představuje jednu z nejokázalejších tropických a subtropických krasových krajin světa.
3. Vulkanický ostrov Jeju
Korea
Nejjižnější cíp Jižní Koreje tvoří sopečný ostrov Jeju s lávovými jeskyněmi. Jejich síť s mnoha barevnými odstíny a tvary se považuje za nejkrásnější na světě. Součástí lokality je i tufový kužel Seongsan Ilchulbong, vyrůstající z moře jako pevnost, či hora Hallasan (1950 m), nejvyšší v Koreji, s vodopády či kráterovým jezerem.
4. Národní park Teide
Španělsko, Kanárské ostrovy
Ústřední roli v tomto horském NP na ostrově Tenerife hraje vrcholek Teide-Pico Viejo, stratovulkán, který se 3718 metry představuje zároveň nejvyšší horu celého Španělska. Ze dna oceánu se pak zdvihá rovných 7500 m, což z něj dělá i třetí nejvyšší sopku světa.
5. Původní bukové lesy Karpat
Slovensko, Ukrajina
Unikátní lesní porost se zachoval na deseti lokalitách táhnoucích se Karpatami 185 km od Ukrajiny až na Slovensko. Najdeme jej v Poloninách, Bukovských vrších a Vihorlatu. Zdejší neporušená příroda bývala kdysi charakteristická pro lesy mírného pásma na mnohem větší ploše Evropy.
Kulturně-přírodní lokality
6. Ekosystém a kulturní krajina Lopé-Okanda
Gabun
Tato lokalita představuje neobvyklé rozhraní mezi hustým a dobře zachovalým tropickým pralesem a savanou, kde žije velké množství druhů živočichů včetně velkých ohrožených savců. Stopy zde zanechali rovněž lidé včetně asi 1800 skalních kreseb z neolitu až po dobu železnou. Procházela tudy hlavní migrační trasa národu Bantu a dalších ze západní Afriky na sever, východ a jih kontinentu.
Kulturní památky
7. Kulturní a botanická krajina Richtersveld
Jižní Afrika
Dramatická horská a pouštní krajina oblasti Richtersveld leží na severozápadě Jižní Afriky. Dodnes ji obývá a spravuje polonomádský národ Nama, pokračující v tradicích, které zde trvají dva tisíce let. Dodnes si např. staví přenosné obydlí.
8. Twyfelfontein - /Ui-//aes
Namibie
Nosorožci, sloni, pštrosi, žirafy. Obrazy těchto a dalších zvířat i lidských postav se nacházejí na skalních kresbách v oblasti Twyfelfontein. Dosud jich zde bylo objeveno na dva tisíce, což představuje jednu z největších koncentrací v Africe. Nakreslili je zde lovci-sběrači, kteří dominovali oblasti do příchodu pastevců kolem roku 1000 n. l.
9. Samara
Irák
Archeologická lokalita Samara vydává svědectví o mocné islámské metropoli Abbásovské říše, která sahala od Tuniska po Střední Asii. Rozkládá se na obou stranách řeky Tigris v délce 41 km a šířce 4 až 8 km. Architektonické i umělecké inovace se odsud šířily do ostatních regionů islámského světa. K nejznámějším památkám patří Velká mešita a její spirálový minaret z 9. století. Na 80 procent lokality ještě archeologové nevykopali.
10. Stříbrný důl a hornické město Iwami Ginzan
Japonsko
Tyto stříbrné doly na jihozápadě ostrova Honšú vznikly ve shluku hor, oddělených hlubokými říčními údolími. Lze tu najít pozůstatky důlní činnosti, zpracování i hornických osad, to vše z doby od 16. do 20. století. Stříbro odsud putovalo do přístavu a poté do Koreje a Číny. Vysoce kvalitní kov přispěl k ekonomickému rozvoji Japonska v 16. a 17. století.
11. Opera v Sydney
Austrálie
Význačná památka moderního umění 20. století a nezaměnitelný symbol australského Sydney. Mušlovitá budova spatřila světlo světa v roce 1973. Umně kombinuje prvky kreativity a inovace jak v architektonické formě, tak i ve struktuře designu.
12. Most Mehmeda Paši Sokoloviče ve Višegradu
Bosna a Hercegovina
Kamenný, necelých 180 metrů dlouhý most přes řeku Drinu ve východní Bosně postavil koncem 16. století dvorní architekt Sinan na příkaz osmanského velkovezíra Mehmeda Paši Sokoloviče. Charakterizuje vrchol osmanské monumentální architektury a stavitelského umu.
13. Kaipingské Diaolou a vesnice
Čína
Několikapatrové opevněné vesnické domy Diaolou v Kaipingu a okolí (provincie Guangdong) představují komplexní a okázalou fúzi čínských a západních strukturálních i dekorativních forem. Reflektují význam kaipingské emigrace do celého světa na přelomu 19. a 20. století a následné ovlivňování domova. Celkem se zde nachází 1800 takových věžových domů.
14. Parthské pevnosti Nisa
Turkmenistán
Archeologické lokality Staré a Nové Nisy dokládají jedno z nejranějších a zároveň nejdůležitějších měst Parthské říše, hlavní mocnosti oblasti od 3. století př. Kr. do 3. století n. l. Téměř dva tisíce let byly pohřbeny pod nánosy zeminy, a tak se zachovaly v poměrně neporušeném stavu. Vydávají unikátní svědectví o civilizaci, která umně skloubila vlastní kulturu a tradice s helénskými a římskými.
15. Červená pevnost
Indie
Komplex Červené pevnosti vznikl jako fortifikovaný palác Shahjahanabadu, nové metropole 5. mughalského vládce Indie Shahjahana (1628 - 1658). Jméno získal podle mohutných hradeb z červeného pískovce. Palác byl vytvořen jako imitace ráje, jak jej popisuje korán. Stojí vedle starší pevnosti Salimgarh z roku 1546.
16. Kanál Rideau
Kanada
Monumentální technická památka z počátku 19. století. Kanál Rideau se táhne 202 km z Ottawy na jih až ke Kingston Harbour na jezeře Ontario. Vznikl primárně pro strategické vojenské účely v časech, kdy Velká Británie a Spojené státy americké soupeřily o kontrolu nad oblastí.
17. Historické centrum Bordeaux
Francie
Mimo Paříž nemá Francie druhé město, které by mělo tolik památkově chráněných budov jako Bordeaux. Jeho historické centrum, známé jako Měsíční přístav, je úžasným urbanistickým a architektonickým celkem, vytvořeným v době osvícenství a dokončeným v první půlce 20. století.
18. Skalní umění v oblasti Gobustan
Ázerbájdžán
Tři oblasti na plošině skalnatých balvanů, vyrůstající z polopouště centrálního Ázerbájdžánu, ukrývají úžasnou sbírku šesti tisíc skalních kreseb. Ty vypovídají o umění starém čtyři tisíce let. V lokalitě se rovněž nacházejí zbytky osídlení a pohřebišť, která tu zanechali obyvatelé žijící zde po konci doby ledové až do středověku.
19. Historické centrum města Korfu
Řecko
Strategicky položené město Korfu na stejnojmenném ostrově u vstupu do Jaderského moře začalo vznikat už v 8. století př. Kr. Tři zdejší pevnosti, navržené benátskými staviteli, po čtyři staletí bránily námořní zájmy Benátek před Osmanskou říší. Především z 19. století pochází výstavní neoklasické domy starého města.
20. Vinice Lavaux
Švýcarsko
Viniční terasy Lavaux se táhnou v délce 30 km podél břehů Ženevského jezera od Chateau de Chillon až k okraji Lausanne. I když zde možná víno pěstovali už Římané, dnešní vzhled začaly vinohrady získávat v 11. století, kdy oblast kontrolovaly benediktinské a cisterciácké kláštery.
21. Gamzigrad-Romuliana, Galériův palác
Srbsko
Pozdně římský opevněný komplex dal na východě Srbska postavit císař Caius Valerius Galerius Maximianus na přelomu 3. a 4. století n. l. Po císařově matce neslo místo jméno Felix Romuliana. Najdeme tu opevnění, palác, baziliky, chrámy, lázně či tetrapylon.
22. Areál Národní mexické univerzity
Mexiko
Komplex budov, sportovišť a parků kampusu Národní mexické univerzity (UNAM) vznikl v letech 1949-1952 za účasti 60 architektů, stavitelů a umělců. Výsledkem je modernistický celek kombinující prvky urbanismu, architektury, inženýrství, krajinářství i krásného umění s odkazy na místní tradice, zvlášť z předhispánské doby.
České naděje
Takzvaný seznam čekatelů UNESCO zahrnuje lokality, které by členské státy mezi vyvolená místa rády protlačily. Česko zde má následující "položky":
* Skalní města Českého ráje
* Kulturní krajina koňské farmy v Kladrubech nad Labem
* Síť rybníků na Třeboňsku
* Horský hotel a TV vysílač Ještěd
* Papírna ve Velkých Losinách
* Renesanční domy ve Slavonicích
* Kamenné sochy v Betlémě u Kuksu
* Terezínská pevnost
* Velkomoravské opevnění v Mikulčicích
* Industriální komplexy v Ostravě
* Hrad Karlštejn
* Lázně Luhačovice
* Žatec - město chmele
