Psychická subkultura
Kdo nepřišel onoho odpoledne na pražský Pohořelec, měl čeho litovat. Není pochyb o tom, že anarchismus jako aktuální politické hnutí zde zle demaskoval svou hlubinnou psychologickou podstatu. A když říkám hlubinnou, myslím to vážně.
Je třeba předsadit, že původní politický anarchismus s dnešním anarchismem psychologickým souvisí jen velmi málo. Kdysi byl anarchismus jednou z verzí třídního politické hnutí, jejíž smysl byl praktický, vesměs odborový. Tehdy šlo o hájení svých zájmů, což je racionální a v novověké politické praxi také vrcholně legitimní čin.
Dnes však anarchismus dávno není hnutím sociálním, jde o městskou subkulturu, jejíž symbolika je jejím jediným smyslem. Ve skutečnosti už symbol v tomto případě nic nezastupuje, sám symbol se stal jediným významem hnutí proměněného ve styl. A to je zákonitě chvíle, kdy se hnutí sociální stává hnutím psychologickým, či přesněji nevědomým.
Orálně-anální vesmír
Několik znaků je více než výmluvných. Například černá barva, jež spojuje "soudruhy stylu". Černá je "nejpsychologičtější" barvou vůbec, je to barva "prachaosu", neboli preoidipovské nicoty, přesněji nicoty definované temnotou análu a výkalu. Použijme toto konstatování jako jednu z mnoha možných vstupních bran do zahrady úvah o podstatě dnešních anarchistických atrakcí postmoderního střihu.
Ano, naším základním předpokladem totiž je, že anarchismus je psycho-hnutí preoidipským, chcete-li orálně-análním. Jeho tajným smyslem však není vytvoření neurotické, obranné, takzvané "reaktivní formace" (například náboženského rituálu), ale naopak přitakání preoidipovskému orálně-análnímu vesmíru. V tomto smyslu je perverzní.
Markýz de Sade
Janine Chassegeut-Smirgelová nám ve své skvělé knize Kreativita a perverze ukázala několik takových "vesmírů řiti". Tím nejklasičtějším je pochopitelně svět markýze de Sada, tak jak ho zbudoval ve svých románech. V nich anální chaos nabírá podobu orgie, kde jsou zrušeny všechny distinkce (oidipovské – pohlavní, incestní – generační) - otec souloží s dcerou, muž s mužem, dospělý s dítětem, učitel kazí žáka, bolest je rozkoší, smrt životem. Vše je smíšeno a zaměnitelné.
Vůbec přitom nejde o soulož, jde o mechanismus. Sade vyrábí svými vzorci orgií gigantické stroje na semletí všech rozdílů. Cílem je rozemlít tvary, smíchat vše dohromady, a zamatlat do všezahrnující "prahmoty", čili produktu anality - výkalu. Chassegeut- Smirgelová přitom akcentuje popření hranice generační (okamžitý incest je možný!), které vidí jako základní.
Spalovač mrtvol
Jinými příklady orálně-análních vesmírů bouřících se proti skutečnosti Oidipa (pohlavní diferenciaci, kastrační úzkosti, principu reality) jsou Wellsův Ostrov dr. Moreau či Caligulovy historické zvrhlosti, založené na popírání pohlavních rozdílů (Caligulův transvestitismus) a existenci "limitů skutečnosti", vrcholících v případě Caliguli zbožněním sebe sama, úplným vytržením z reality.
Pro nás Čechy je jistě zajímavé, že Chasseuget-Smirgelová ilustruje budování análního vesmíru i s pomocí Herzova Spalovače mrtvol (bohužel si však nezjistila autora literární předlohy) - zde se anální rozkoš vrcholně idealizuje a spojuje s estétstvím (touto cestou šel zřejmě i Nietzsche). Estétské vyústění aktu přitakání analitě, historicky reprezentované dekadenty, by nás však zavedlo příliš stranou od možnosti dekódovat soudobý anarchismus.
Rovnost jako rozemletí rozdílů
Co bylo na análně-orálním pohořeleckém vesmíru nejmarkantnější: totální antisociálnost (netřídnost, stylovost) anarchistického hloučku kombinovaná s utopickým žvaněním, jež bralo dech třebas přítomným Mladým zeleným.
Celá akce započala "divadelním anarchistickým představením", které připomínalo morenovské psychodrama. Anarchističtí "divadelníci", neustále se zakoktávající jak na školní besídce, na pódiu hovořili o zrušení peněz, rovnosti všech lidí, absolutně čistém získávání energie, a ztvárňovali přitom "soud", který v budoucnu, v čase Ideálu, probíhá nad tím velikým Oidipem-Bushem. Infantilita té podívané tryskala na všechny strany.
Klíčová, povznášející a očišťující však byla v tomto smutném výstupu zajisté ona "rovnost všech lidí". Pro socialisty je slovo "rovnost" zakomponováno do politiky jako výraz solidarity - když je někdo slabý, mohu se s ním solidarizovat, a buď mu dopomoci k tomu, aby slabým být přestal (čímž ho zrovnoprávním), anebo ho potěším tím, že mu řeknu, že i přes svou slabost v jistém smyslu rovnoprávným je (podstata křesťanského socialismu: před bohem jsme si všichni rovni). Komunisté slovu rovnost rozumějí jako výzvě k aktu: "dejte si pozor, abyste nás svou pýchou nenaštvali tak, že to vezmeme sami do rukou a hezky se zrovnoprávníme!".
Liberálové rovnost potřebují pro odstranění výsad, které blokují víření na trhu. Ve všech zmíněných případech je rovnost instrumentem - politickým, reálným, praktickým. Pro anarchistu však jde o něco jiného. O konečný a úplný ideál - nejde o pomoc dělníkům, nezaměstnaným, chudým zemím. Jde o to, že veškeré sociální hranice musí být zrušeny ve jménu anální bezhraničnosti. Ne náhodou jedním z fetišů tohoto análního anarchismu je idea Chaosu (!) I všechny ostatní anarchistické fetiše jsou anální: kanál, krysa, bomba rozmetající konkrétnost těla.
Ego jako bůh a komuna
Rovnost u anarchistů žije kupodivu i v podobě snění o komuně. Komunismus je jako pojem vesměs připisován Marxovi, ale on nikdy nehovořil o tom, jaká by "komunistická" společnost měla být. Marx jen potřeboval nějaký pojem, jímž by vyslovil: tak jako zanikly předpoklady feudalismu, jednoho dne zaniknou i předpoklady kapitalismu (možná sociální, možná technologické), a vznikne společnost nová.
Skutečnými "komunisty" jsou však právě anarchisté: právě oni hovoří zcela vážně o "federaci komun", o "totální decentralizaci", neboli o úplném rozbití oidipovského řádu a o jakémsi řádu totálního individualismu (skrývajícím se za fetišem "svoboda"), v němž se individua budou shlukovat do (latentně orgiastických) komun, aby tak posílila svou preoidipovskou omnipotenci.
"Já jako jediný bůh" a idea komuny - v tom je samozřejmě logicky neřešitelný rozpor, ale logika je kategorie oidipovská, v preoidipovském vesmíru je naopak tohoto do očí bijícího rozporu zapotřebí k podání důkazu o bezhraničnosti anality: rozbití je tvorba, chaos je řád, úplný individualismus povede k naprosté sociálnosti...
Vzpomeňme analogické zákonitosti orgiastického univerza Sadova! Smrt je život! Dítě je dospělý! Přesněji: není a nesmí býti hranic mezi ničím a nikým (zajisté i neuznávání hranic oidipovských států a kosmopolitismus patří do anarchistického politického arzenálu, zde jsou anarchisté zjevně bratry neoliberálních globalizátorů).
Lidé bez tváře
Úplná rovnost anarchistů je ve skutečnosti imperativem: rozemlít tvary světa ve jménu "svobody" beztvarosti. Cosi podobného dělají autistické děti či abstraktní umělci. Svoboda je zde politickým pojmem, zastupujícím infantilní omnipotenci děložního boha.
Důkazem potřeby beztvarosti není jen černá barva a podivuhodná uniformita údajných individualistů, ale i zvláštní znak: většina anarchistů na Pohořelci si zakrývala svoji tvář. Jistě, výklad tohoto znaku může být variabilní. U mnohých shromážděných bylo zakrytí tváře určitě aktem rozumným, dodávajícím jakous takous důstojnost a dospělost. Tezi, že by mohlo jít o obranu před policejním pronásledováním, můžeme hravě zavrhnout. Ačkoli tito hoši a děvčata většinou věří (tak jako neurotik), že jsou pozorováni okem Velkého bratra a tajnými službami, chtěl bych vidět tajnou službu, která by mrhala svými prostředky na sledování podobných bezvýznamných protoskupinek.
Jiná věc je, že většina těch hochů jsou děti rodičů z vyšších vrstev a pracují na nezanedbatelně perspektivních místech v nadnárodních firmách či reklamních agenturách. Mohlo by být tedy poměrně nepříjemné, kdyby tvář hocha viděl večer ve zprávách tatínek nebo šéf. Přesto se domnívám, že smysl zakrytí tváře je především psychologický. Je to další zákonitý znak anality: takto se přeci maskují otroci v sado-maso salonech, takové škrabošky nosí jejich dominy (ostatně barevné černo-rudé ladění těchto vynikajích hereček a jejich "mučíren" podivuhodně souhlasí s laděních anarcho-stylu). Jde o to rozputit tvář - tedy tvary. Kde je tvar, jsou rozdíly, kde jsou rozdíly, je falus a ne-falus, a tedy kastrační úzkost.
Umělci falše
Anarchisté velmi často inklinují k drogám. Opět zcela zákonité, neboť narkomanie je bytostně anální - hranice se v tomto případě rozpouštějí chemicky. Jedněmi z prvních narkomanů v evropských dějinách byli velicí podvodníci a hochštapleři, umělci falše.
Chasseuget-Smirgelová je vidí jako hluboce perverzní postavy a jejich upsání se drogám s tím souvisí. Hochštapler je člověk získávající slast ze tří faktů: ze ztráty tváře neboli nasazení masky (tvary jsou magicky-análně proměnlivé, tvarovatelné jako hovno!), ze ztráty (změny) otcova jména (nepatřím oidipovskému řádu!) a z falše samotné, z principu umělosti, který je pro Chasseuget-Smirgelovou jádrem perverze, popřením tělesnosti ve jménu anální prahmoty, prastavu, praanarchie, prachaosu.
Nasadit sugestivní masku, ztratit jméno a nastolit umělost, to jsou ovšem nelehké úkoly. Velicí herci si často pomáhají drogou, aby byli opravdu strhující a důvěryhodní. Hochštapleři také. Anarchista potřebuje pro dosažení dotyku s všemocností anality splnit stejné úkoly jako hochštapler, i on tedy potřebuje drogu. Droga (předefinovaná opět - jak jinak - na "svobodu") anarchistovi pomáhá "ztratit tvář" (nasadit masku) a rozpustit to oidipovské, neboli řád. Droga je zároveň vysoce artificiální prostředek, chemická faleš otevírající bránu k falši psychické.
Srp a kladivo
Nejpozoruhodnější moment celé pohořelecké akce se odehrál, když se k protibushovskému hloučku análních anarchistů připojil hlouček mladých komunistů s rudými prapory, na nichž byly srpy a kladiva. Moderátor demonstrace pak oznámil, že "srpy a kladiva na jejich akci nepatří", načež anarchisté propukli v jásot.
Proč vlastně lidem snícím o federaci komun a světě bez peněz tak vadí starý dělnický symbol srpu a kladiva? Není těžké najít odpověď. Jednak je to symbol příliš konkrétní. Konkrétno je nepřítel anality, to je patrné zvláště u abstraktních umělců, kteří regredují popíráním konkrétnosti těla. Ale protože řada anarchistů není zrovna nasycena intelektem, a tudíž schopností abstrakce, konkrétnost zajisté nebyl hlavní důvod odmítnutí symbolu srpu a kladiva.
Druhý potenciální význam je závažnější: ano, srp a kladivo je symbol dělnický, symbol práce, a to anarchistům připomíná prapodivnost a rozpornost jejich subkultury: z dělnictví vzešla, ale dnes ho plně popřela. Odpor proti symbolu tak byl odporem proti vlastní rozpornosti, i tak trochu odporem "oidipovským", odporem proti tomu, z čeho jsem vzešel.
Zajisté v tom byl i odpor k práci jako takové, neboť práce je nesnesitelně spjata s principem reality, tímto základním nepřítelem orálně-análního univerza. Ovšem je tu dle mého soudu ještě význam zásadní. Komunistický symbol srpu a kladiva měl v sobě vždy svou ezoterní rovinu. Na ní odpovídal vlastně symbolu jin-jangu a rosekruciánskému symbolu růže a kříže, z něhož vzešel téměř bezprostředně. Kladivo je samozřejmě symbolem maskulinního falu a srp symbolem plodící Země, tedy femininní vagíny.
Jakákoli akcentace pohlavní polarity je však pro anální anarchismus naprosto nepřípustná. Kde je falus, tam je otec a kastrace, jak jsme již naznačili. Srp navíc jako nástroj sečný kastraci přímo akcentuje. To evokuje celou hrůzu oidipovského vesmíru, z něhož anarchista, Sade či dr. Moreau utíkají.
Zrušení oidipovského a idealizace anality
Vzpoura anarchistů se často definuje jako vzpoura malých Oidipů proti otcům. To je však velký omyl. Ano, mladí komunisté snad chtějí oidipovské figury porazit, ale anarchisté žádají víc. Žádají absolutní zrušení oidipovských postav, žádají jejich plnou negaci, totální popření. Nezápasí - regredují. Komunistův vztah k násilí je praktický. Anarchista naopak neustále žvaní o míru, pacifismu, nutnosti odzbrojení. Nejde mu o to svrhnout otce z trůnu, jde mu o to, aby otec nebyl.
Díky tomu je samozřejmě zcela sterilní, a nemůže ničeho dosáhnout (i proto má asi tak dobrou pověst na trhu s postmoderními image, narozdíl od komunistů či George Bushe). Pregenitální skřet je neškodný, protože není schopen identifikace. Ale o to vzrušivější nápoj nabízí! Nápoj koncentrované anality, kde sado-anální rozemletí těl do rovnosti a stejnosti je nabízeno jako vrcholný a čistý idealismus.
To je jeden z největších objevů Chasseuget- Smirgelové - pojmenování onoho zvláštního paradoxu výkalózní anality. Ta je totiž vždy objektem očištění a jisté idealizace. Na sexuální rovině se tak děje za pomoci fetišizace lesku a elasticity - připomeňme lesknoucí se sliz a šlem na výkalu a bahně, lesknoucí se latex a vyleštěnou kůži sado-masochistů či kouzlo lesknoucích se elastických punčoch pro fetišisty. Neurotické očištění také využívá lesk a třpyt: Chasseuget-Smirgelová upozorňuje na anální lásku ke šperkům a drahým kovům (všimněme si, jak si je oblíbila ve svých stáncích církev).
Analita však může být politizována či mysticizována, a pak se očištění realizuje jako idealizace v pravém slova smyslu. Karl Kopfrkingl ze Spalovače mrtvol měl své "buddhistické" osvobození smrtí, kuřimské sestry Mauerovy "stvoření nové božské bytosti", lesbické anarchofeministky vznik "třetího pohlaví", anarchisté "svět bez peněz a válek".
"Něco tady hnije, je to anarchie," volávají občas pravičáci na svých demonstracích. Dávají tak průchod svému nevědomému tušení: kde je hniloba, je i analita. Ta je zajisté svým způsobem vzrušující. Přesto jen oidipovské je progresivní, nadějeplné, vyhlížející dospělost. Srp a kladivo, George Bush i policejní obušek jsou pokrokovější než hoši bez tváře, co vylezli z kanálů, aby osvobodili člověka strhnutím do univerza anality. Na to nikdy nezapomínejme.
