Jidáš 
Jidáš ve Vinarech chodí oblečený do slámy, po jeho boku kráčí Velký pán, který všem chlapcům udílí pokyny.
Snímek: Richard Grégr

V oblasti, kterou lze vymezit spojnicemi mezi městy Holice v Čechách, Chrást a Vysoké Mýto se dochoval dávný velikonoční zvyk Chození s Jidášem. Vznikl jako pozůstatek pašijových her konaných církví. Kdysi chlapec vyběhl po mši z kostela a za ním běželi další, kteří ho zdánlivě pronásledovali. Zastavovali se přitom na důležitých místech, před domy bohatých sousedů, kde zvěstovali zprávu o Jidášově zradě a bývali obdarováni. Z Honění Jidáše se postupně vytvořilo Chození s Jidášem, někde pak Vození Jidáše, které je zvykem třeba ve Stradouni nedaleko Vysokého Mýta.


Nešetrné kombajny
Být Jidášem ovšem není nic příjemného. Chodí totiž ve zvláštním převleku ze slámy, případně hrachoviny. Výjimečná je Vraclav, kde se používá koudel. Starobylou tradici však ovlivňuje moderní technika. "Dříve byla sláma pěkně dlouhá, ale dnes ji kombajny rozbijí," vysvětluje otec jednoho ze stradouňských chlapců. "Můj táta pletl snop ze tří pramenů žitných stonků. Zruční vazači, kteří uměli správně přidávat slámu, je zaplétali jeden do druhého, takže se nemusely vůbec provazovat. Stejným způsobem vznikala i čepice." Naštěstí šikovné ruce dokážou dlouhý snop vytvořit za pomoci motouzů. A čepice se vyrábí z rákosí, kterého je v místním rybníku dost a dost.
Snop se na kotníku svazuje do kroužku a pak omotává kolem nohy až do pasu a po druhé noze zase zpátky. Tělo obepíná druhý rulík, třetí jde od jedné ruky na druhou. Na celý převlek je potřeba zhruba třicet metrů dlouhý snop. Aby výstroj držela, musí se provázat motouzem.
Martin v oděvu sotva stojí, ale to už ho ostatní pokládají do dřevěného vozíku vystlaného dekou. Do ruky mu vrazí dlouhý trnový prut ověšený pentlemi, na hlavu dostane čepici, která mu schová celý obličej, takže vidí jen otvory mezi stvoly.


Jidáš_mV každé vesnici trochu jinak
Podle křesťanské liturgie Jidáš označil polibkem Ježíše Krista, čímž ho vydal světské moci - a ukřižování. Ve velikonočním týdnu od Zeleného čtvrtka do Bílé soboty, kdy se v kostelech nezvoní a zvony odlétají do Říma, obcházejí chlapci vesnici třikrát denně se řehtačkami. V dobách, kdy neměli velikonoční prázdniny, vstávali časně zrána už kolem páté, aby prošli celou Stradouň a stihli ještě autobusem dojet do školy ve čtyři kilometry vzdálené Vraclavi či dokonce až ve Vysokém Mýtu. Mimochodem, v této podobě se dávný zvyk udržel třeba ve Zdibech ležících nedaleko Prahy.
Na Vysokomýtsku jdou ale navíc ještě v sobotu - a s Jidášem. V každé ze zdejších vesnic se zvyk trochu odlišuje. Ať ve strojení, jednotlivých rolích mezi chlapci či popěvcích, které - jak dosvědčují zmínky ve starých zpěvnících - byly obecně známé už v 16. století.
V minulém století však měly tyto zvyky, které patří mezi nejstarší české velikonoční hry, mnohde namále, ať už vinou ateistické společnosti nebo nedostatku dětí.


Kdo velí? Velký pán
Jsme ve Stradouni, je sobota, půl desáté. Vyjíždíme od kravína, vozík s Jidášem, který drží trnový prut a nohy v teniskách courá po zemi, táhne Velký pán Jirka. To je po Jidášovi nejstarší z chlapců, který celou akci řídí a obvykle se o rok později sám stává Jidášem. V jiných vsích se setkáme i s funkcí Malého pána či kaprála. Velký pán určuje, kde se bude recitovat a kde se roztáčejí řehtačky. Dává také pozor na nejmenší hochy, aby se jim nic nestalo.
Chlapci sami dodržují přísné regule. Účast se zapisuje do sešitku a komu by se snad nechtělo jít brzy po ránu, má smůlu - při dělení "kořisti" dostane výrazně méně. "V našich dobách se dokonce udílely tresty za neposlušnost," vzpomíná jeden z přihlížejících otců.
Za Jidášem pochoduje spořádaně deset kluků s řehtačkami. Roztáčejí je naplno, není slyšet ani slovo. Jidášův táta hrdě obchází kolem, ale do rituálu se plete minimálně, vždyť je to záležitost chlapců. Celou anabázi však natáčí na video a občas se potřebuje syna zeptat na správnou obsluhu kamery. Suverénní rady, které zaznívají zpod stvolů rákosu na vozíku, působí hodně kuriózně...
Ještě nejsme ani u prvních domků vesnice, když vedoucí chlapec zastaví a pískne. Rázem utichnou hrkačky a kluci spustí jednohlasně:

Ó, Jidáši nevěrný, cos to učinil,
žes svého mistra Židům prozradil.
Za to musíš v pekle hořeti,
s Luciperem ďáblem tam přebývati.
My školáci chodíme a o dárek prosíme.


trakářek_mS trakářkem na Malé Straně
Ve Stradouni žije na 170 lidí ve 110 domech. Nad domky se však nevypíná kostelní věž, neboť ves patří farností do nedaleké Radhošti. Tento lidový zvyk ovšem církev nezajímá. Projíždíme mezi malebnými starými domky v části Stradouně zvané Malá Strana. Před vraty čekají lidé s dárky, převažují syrová vajíčka. "Tohle si na sebe vydělá samo, pro kluky je to otázka prestiže. Sami v půl páté ráno vstávají a smějí se kamarádovým obavám, že na hrkání zaspí," říká další z otců.
Maličkému Filípkovi jsou teprve čtyři a už před sebou tlačí řehtačku v podobě zeleného trakářku. "Vyrobil ji strýc v roce 1949, takže je už pořádně zaježděná. Škoda, že nemá tachometr, určitě by ukazoval přes osmnáct set kilometrů," říká Filípkův dědeček.
Jeho vnuk ale není v historii stradouňského Vození Jidáše úplně nejmladší. Kdysi už prý chodil i chlapeček tříletý. To nejstarší hoši bývají většinou v devítce.
Jidáš je záležitostí vyloženě klukovskou. Pamětníci ovšem vzpomínají, že jednou představoval Jidáše výjimečně "dospělák". Ale k dívkám tradice tolerantní není, a to ani tehdy, když měl zvyk pro nedostatek chlapců na kahánku. "Kdysi se holky ve Stradouni zkoušely přidat, jenže zhrzení kluci je honili trnovým prutem po návsi," vzpomíná paní Nováková, jejíž otec chodil s Jidášem už před více než sto lety na počátku minulého století, někdy kolem roku 1902.


panák_mZ Jenišovic od kostela
Vyrazit za Jidáši na Bílou sobotu je nejlepší autem nebo - bydlíte-li poblíž - aspoň na kole. Ze Stradouně do Jenišovic je to dobrých osm kilometrů a s výjimkou stranou ležící Vraclavi, kde se začíná až ve dvě, musíte vyjet po ránu, neboť kluci vycházejí nejpozději kolem deváté. Rozhodně koledníky nepodezřívejte z dlouhého vyspávání. Ti už mají za sebou ranní pochůzku po vsi za svítání.
V Jenišovicích minule Jidáše strojili na dvorku proti kostelu. Třináctiletého Filipa pomáhala maminka i příbuzenstvo balit do hrachoviny, která se přivazuje na tělo.
Za Jidášem ve Vinarech jsme museli do plechové haly, jež dříve patřila JZD. Je tady dostatek slámy, v níž se desetiletí budoucí hrkáči mohou do sytosti vyskákat. Několik otců z ní zatím plete snop, který navazují na patnáctiletého Patrika, a vzpomínají na své dávné "jidášování". Patrik se v oděvu nemůže příliš hnout, a nakonec mu celou hlavu skryje ještě velká čepice ozdobená barevnými fáborky. Cestu pak sleduje jen průhledem skrz rákosová stébla.
Konečně vycházíme na silnici. Jidáše vede Velký pán Jakub, kterého jidášovská kariéra čeká o rok později. Obcházíme domky, počáteční ostych mizí, zvlášť, když chlapci vidí, že jsou mnohde už očekáváni. Hrkáči po zastavení přestanou roztáčet hrkačky a spustí naplno. V každé vsi má říkačka drobné obměny:

Ó, Jidáši nevěrný, cos to učinil,
žes svého mistra Židům prozradil.
Budeš-li se trápiti, ve věčném pekle hořeti,
s Luciperem ďáblem tam přebývati.
My školáci chodíme a Jidáše vodíme
a o dárky prosíme.

V úzkých průchodech mezi domky Jakub nadzvedává větve stromů, aby Jidáš se svou půl metru vysokou čepicí prošel. "Baví tě to?" ptáme se nakonec. "Je to tradice," odpovídá. Pak kluci vezmou krabici s vybranými penězi a jdou si je rozdělit.


Zapalte ho!
A jsme zpátky ve Stradouni, kde se pochůzka také blíži ke konci. Menší chlapce, kteří už nemají sil, vedoucí hoch nemilosrdně popohání, nezřídka i ostrým slovem. Konečně přestávka. U jednoho stavení děti vytáhnou svačinu a z domu jim namísto vajec přinesou pár chlebů a sklenice se šťávou.
Když se opět zvedají, je zejména na těch menších znát únava. Ale vzchopí se a spustí popěvek jen s malou úpravou textu v poslední sloce. Už o dárek neprosí, nýbrž hrkají... Podle zvyklostí nemá pochůzka trvat přes poledne. Vyčerpaný Jidáš míří po silnici nad ves na Homoli. Řidiči nás míjejí s překvapením a někdy i úžasem v očích.
V cíli kluci strhají z Jidáše oděv, který se složí na hromadu a zapálí. A zatímco sláma dohořívá, chlapci se dělí o kořist. Jidáš s Velkým pánem rozpočítávají peníze a rozdělují tatranky a hlavně vajíčka. Celkem se vybralo 4474 korun, o rok dříve 3237 korun. I na malé chlapce, kteří chodili s hrkačkami, připadá 246 korun. Ti z toho ovšem ještě nemají rozum, a tak je víc těší to, že mohou s radostí metat vajíčka do kmenů stromů. Zábavu jim překazí až příchod rodičů.

Richard Grégr
Foto: autor

Jak se tam dostat
Vlakem: ze stanice Sedlíšťka, resp. Zámrsk u Chocně na trati 010 (Pardubice - Choceň) jsou pěšky dosažitelné zejména Stradouň, Vraclav, případně Vinary. Vlak z Chocně jede v 6.35, z Pardubic v 7.25.
Autem: po silnici č.17 Chrudim - Vysoké Mýto, před Vysokým Mýtem najdete vesnice v dosahu několika kilometrů.


Informace
Chození s Jidášem se koná v sobotu 22. března ve vesnicích západně od Vysokého Mýta: například Stradouň, Jenišovice, Vinary od 9 h, ve Vraclavi obchůzka začíná až ve 14 h.

Související