(KOSTELEC NAD ČERNÝMI LESY)
Snímek: Richard Grégr
Černý Kostelec na Černokostelecku nehledejte, nachází se tady však Kostelec nad Černými lesy. Není ale ani "hlavním městem“ mikroregionu, kterému nejspíše dal jméno. Mezi Černými Voděrady, Doubravčicemi, Jevany, Kozojedy, Krupou, Louňovicemi, Nučicemi, Oleškou, Oplany, Prusicemi, Přehvozdím, Stříbrnou Skalicí, Štíhlicemi, Vlkančicemi a Výžerky ta čest padla na Konojedy.
Co nám ve škole neřekli
Na návsi v Louňovicích, pár kroků nad jevanskými rybníky, si pod smrkem všimneme nevysokého žulového kamene s deskou a textem: "V této obci v lomu Kaménka byl vylomen hlavní základní kámen Nár. divadla v Praze.“ A tak zatočme klikou proti toku času.
Je 16. května 1868 a na pražské Ferdinandově třídě, dnes Národní, se zeptejme té dámy v první řadě v dlouhých bílých šatech v klobouku, na nímž si přidržuje slunečník. "Madam, odkud pochází kámen, ke kterému právě přistupuje František Palacký, aby poklepem vyjádřil: Stavba tvého divadla, ó národe český, se stává skutečností?“ "Ze Řípu přece!“ "Ne, ne...“ "Z Blaníku?“ zardí se. Samá voda, a není ani z Hostýna, Radhoště či Svatoboru. Možná to neví ani historik, který zahajuje jednu z našich nejsledovanějších staveb předminulého století.
Kámen ze Řípu, který byl pro tuto roli
předurčen, se kameníkům nedařilo opracovat. Čas kvapil a s ním i otázka, který z ostatních kamenů vybrat, aby se nikdo necítil dotčen. Řešení šalamounské: vyhrály neutrální Louňovice, ale nikoliv ty pod Blaníkem, nýbrž tady na Černokostelecku.
Někdy na přelomu března a dubna si výbor Sboru pro zřízení Národního divadla totiž posteskl majiteli zdejších lomů F. Wurzelovi, který upozornil na vhodný materiál. A člen výboru Gabriel Žižka, civilním povoláním kameník, nechal kámen připravit. Kdo ví, z jakého balvanu byl odlomen. Zaniklo to natolik, že v šedesátých letech minulého století dalo hodně práce zjistit původ balvanu.
Pomníček tady stojí od roku 1963 a naučná stezka vás dovede tři kilometry až k lomu Kaménka. Z dávné kamenické slávy zbylo leda zalesněné suťovisko. Na návsi ji připomíná malé, veřejně přístupné a nápadité muzeum. Obyčejné patníky nebo kamenné strouhy mohou být zajímavými exponáty a poukazují na tradici této kamenické obce. Stejně tak pár metrů pod ním v loňském roce opravená zvonička. Roku 1861 ji zhotovil jeden z tehdejších místních kameníků - František Adam.
Nenápadné štěstí Kozojedských
Vysoká věž s tmavým dřevěným podsebitím a šindelovou střechou je vidět na kilometry daleko. Patří románskému kostelu sv. Martina, a zvon sv. Klementa slil dokonce slavný Brikcí z Cinperku roku 1577. V místech svatostánku stávala ves do třicetileté války a archeologické nálezy potvrdily, že se v okolí pohřbívalo už v dobách předkřesťanských. Dnes sem z obce Kozojedy dojdete asi kilometr dlouhou cestou, lemovanou vysazenými stromy a lavičkami.
Nové dětské hřiště na návsi svědčí o výrazně vzrůstajícím počtu místních. Žije tady na 527 obyvatel, s chalupáři o stovku víc. Na první dojem docela příjemné místo k životu. "My své štěstíčko tajíme,“ říká Eva Pillerová. Je starostkou v obci, která nedávno oslavila 650 let trvání.
Budete-li mít trochu štěstí i vy, možná se setkáte s místním ochotnickým souborem Koza, který před pěti lety založila Silvie Wichová. Přistěhovala se sem z Kutné Hory. "Povolání textilního inženýra má k divadelnictví blízko,“ říká. Soubor hraje i vlastní hry, ke kterým skládá hudbu další člen souboru, František Pokorný. Jeviště i hlediště najdeme v místní sokolovně. "Vejde se sem až sto lidí,“ tvrdí s nadšením Silvie.
Bez vystoupení souboru se ostatně v obci neobejde žádná kulturní akce včetně pálení čarodějnic a pořadů pro děti. Koza hraje i v Kostelci nad Černými lesy či v Benešově. "Jednou snad upravíme i strašidelnou ruinu za sokolovnou. Pod širým nebem by tady v upravených kulisách rozpadávající se chalupy vynikly třeba hry na shakespearovské motivy,“ slibuje se zářícíma očima nadšená ochotnice.
Pod obcí začíná turisticky značené údolí, kterým dojdeme až pod zříceniny dávného hradu Šember. V jeho okolí archeologové nacházejí stopy po dávných obyvatelích.
Štíhlický masopust
Obec Štíhlice slavila v červnu 650 let trvání, kdy biskup Malý světil obecní prapor. Jsou zde krásné lípy a bohatý občanský život, projevující se v řadě kulturních a společenských akcí. Mezi nimi zaujímá čelné místo Štíhlický masopust, který vznikl v roce 2005. Přestože nebyl znám z minulosti, etnografové z kolínského muzea oceňují promyšlené a spontánní navázání na staročeské tradice a vytváření tradice nové.
Nejoriginálnější klání je Štíhlická lávka, přechod po úzkých vratkých prknech přes rybníček na návsi. Řád zlaté vařečky zase získá nejlepší kuchař či kuchařka v obci za předvedený pokrm. "Nápadům i dalším setkáním se meze nekladou a obec už několikátým rokem žije společně,“ tvrdí Soňa Strnadová z místního obecní úřadu.
Kameny, na nichž se pěkně sedí
Pod Černými Voděrady, v údolí Zvánovického potoka, objevíme místo opředené mnoha legendami. Bývalo tu kdysi oblíbené výletní místo, vyhlášený hotel Legner, kam rádi přicházeli turisté posedět. Hotel, dokonce se stejným jménem, zde nabízí své služby dodnes.
Kolem potoka najdeme desítky obrovských opracovaných kamenů. Solidní žulové válce o průměru 80 až125 cm a odhadované hmotnosti na 460 až 2100 kg připomínají mlynářské kameny bez středového otvoru pro osu. Nazývají se mlecí a pro romantiky i archeology představují tajemnou otázku: Co to je? Podle jedné z verzí naši pohanští předkové se na skále nad potokem klaněli svým bohům a součástí posvátného místa byly i tyto balvany. Možná na nich stávaly dřevěné modly a kameny byly posléze svrženy do údolí.
Fantazírování prostí archeologové zas na základě průzkumu prováděného zhruba před 30 lety tvrdí, že kameny pocházejí z lomu ve stráni nad potokem. Měly sloužit k rozemílání rud, které se v okolí tehdy těžily. Nakonec zůstaly na místě. Prostě středověký šlendrián.
Překvapivé je ovšem jejich množství. Nalezlo se na 45 balvanů, a to byly mnohé už na počátku 20. století při stavbě silnice roztlučeny na štěrk. Dodnes jsou porostlé mechem a lze si z nich cachtat nohy v potoce.
Kostelec z parkánu
Čím by byl Kostelec, nemít svoji paní kněžnu. Marie Terezie Antonie, kněžna z Liechtesteinu, vévodkyně Savojská, zdědila v osmnácti obrovský majetek v okolí Prahy i černokostelecké panství, o něž dobře pečovala. Nechala třeba postavit u obce Svatbín pětici soch svatých Donátů, kteří měli dohlížet na počasí. Jako žena praktická měla ale i o svatých své mínění a pro jistotu zřídila zvláštní fond k poskytování pomoci v případě požáru, krupobití nebo pádu dobytka.
V Kostelci nechala vystavět kostel a se svým manželem nedaleko zámku v letech 1726 až 1728 chudobinec pro emeritní sloužící, dnes bychom řekli důchodce. Byl nadán prostředky, počítalo se i s poplatkem za pohřeb. Sloužil do roku 1920, v roce 1998 byla budova přestavěna na ubytovnu.
Zámek najdeme hned u náměstí. Vklouzneme do postranní branky a po valech ho obejdeme kolem dokola. Sídlí tady lesnická a environmentální fakulta České zemědělské univerzity v Praze. Nejnápadnější je goticko-renesanční zámecká kaple sv. Vojtěcha, pocházející z 60. let 16. století.
Kostelečtí hrnčíři
Kostelec je známý také díky hrnčířské tradici. Od poloviny 19. století se užitková keramika vozila na trhy do Prahy. Jméno místa Bílá hlína na kraji městečka prozrazuje, kde se těžil materiál. To už dnes neplatí, přesto tradice zůstala, i když dávno nedosahuje boomu před patnácti lety. Dodnes zde zůstalo několik zajímavých hrnčířů.
Architekt Jiří Andrle koupil kdysi dům na náměstí Smiřických, když se s manželkou rozhodli vystěhovat z Prahy. "Kopl jsem tamhle vzadu na zahradě a objevil podivnou formu,“ vzpomíná. Když ji donesl ukázat sousedům, výtvarníkům Jiřímu a Zdeňkovi Hůlovým, chytali se za hlavu. Dvacet let pátrali po čemkoliv, co by připomínalo zdejší dávnou hrnčířskou tradici, a pak přijde Pražák...
Jedná se o jakési umělecké květináče či vázy bez otvoru ve dně, které se osazovaly květinami. Mají různé podoby, třeba tvar lidské hlavy. Kdysi se tady vyráběly, ale tradice upadla v zapomnění.
"Jako architekt jsem s keramikou nikdy nic nedělal, ale chytilo mě to. Materiál musí být vhodně porézní, aby vytvořil ideální prostředí pro trvalku, která pochází ze Sicílie a je běžně k dostání. My ,květináč‘ dodáváme na klíč, tedy i se zasazenou květinou. A pokud vám někdy přece jen uschne, tak ji znovu oživíme,“ říká Jiří Andrle.
Za užitkovou keramikou se musíme vypravit do Kutnohorské ulice. Ve své dílně Konkáva tu Marie Kopecká a Jaroslav Pacák vyrábějí předměty, ze kterých by se mělo dobře jíst a pít, a ne z nich někde na poličkách utírat prach. Hrnečky s výrazným namodralým dekorem ovšem na poličce také nezapadnou.
Nadšení pivovarských fanoušků
Zvenčí tovární omšelá budova z poloviny předminulého století o ničem zajímavém nevypovídá. Ale uvnitř rozsáhlého "účka“ je jiný svět. Nejnápadnější je polygonální mlat, kde kdysi dobytek otáčel žentourem. Budova má opravené unikátní krovy a konávají se tady různá posezení a slavnostní rauty.
Vařit zde pivo povolil v roce 1489 král Vladislav I., když městu udělil městská práva i právo várečné. Vlastní pivovar však vznikl až v roce 1742, kdy končila sláva vaření piva po domech. Na počátku 20. století tady přibyl Hostinský pivovar, který vydržel až do znárodnění. To byl soumrak kdysi vyhlášeného černokosteleckého moku. Před několika lety chátrající objekt koupila skupina nadšenců a začala ho ve spolupráci s památkáři i podporou odpovědných úřadů obnovovat.
Dvaatřicetiletý Milan Starec se svým o deset let starším kolegou Tomášem Vodochodským nemají rádi globalizovanou chuť "europiva“. Desítku let se zajímají o vše, co souvisí s pivem i jeho výrobou. Mají rozsáhlé sbírky pivovarských zařízení, získané ze starých zrušených pivovarů. S pomocí odborníků je znovu repasují. Mnohé z nich jsou funkční a mohou dál sloužit k výrobě moku dávnými metodami.
"Tady se ještě ve třicátých letech vařilo původní, klasickou technologií a my to chceme opět obnovit. Ve zbytku prostor by bylo pivovarské muzeum s expozicemi neobvyklých sbírek. Současně tady slouží restaurace a snahou je, aby typické zařízení navozovalo dávnou atmosféru pivovaru i hospody. Podobně jako existují vinařské stezky, tak by bylo možné pro cestovní kanceláře připravit program po zajímavostech souvisejících s pivem,“ plánuje Milan Starec ze společnosti Dej Bůh štěstí, která se snaží pivovarskou tradici v Kostelci obnovit.
V současné době si můžete po domluvě prohlédnout současný stav připravované expozice nebo si v malém pokusném pivovárku pod dohledem zkušeného sládka uvařit svou vlastní várku piva.
Richard Grégr
Foto: autor
Jak se tam dostat
Kostelec nad Černými lesy je od Prahy vzdálen asi 37 km. Autem pojedete po "kutnohorské“ silnici č. 2. Od konečné metra Depo Hostivař jezdí autobusy č. 381 a 387. Pokud pojedete vlakem, zamiřte do Stříbrné Skalice vlakem po trati Čerčany-Ledečko nebo do Českého Brodu. Z obou míst pak pokračujte pěšky po turistických značkách.
Zajímavosti
Na jižním okraji města u silničního obchvatu upoutá socha sv. Jana Nepomuckého z nučického pískovce. Vznikla v letech 1720 až 1730 za vlády majitelky panství vévodkyně Marie Terezie Savojské. Kdo ví, co vedlo uhříněvského zednického tovaryše J. Zelenku, aby vlezl do starého románského kostela v Tismicích a ukradl obraz Panny Marie.
Odskákal to trestem nejvyšším. Byl oběšen 4. března1763 na kosteleckém popravišti v místě U Cihelny, které opět od roku 2003 připomíná dřevěný kříž. Vstoupil tak do dějin - byl zde totiž posledním popraveným.
Informace
www.mikroregion.net/cernokostelecko
www.lounovice.cz
www.stihlice.cz
www.kostelecncl.cz
www.stribrnaskalice.cz
Společnost Dej bůh štěstí
Českobrodská 17
281 63 Kostelec nad Černými lesy
Tel.: 312 697 119, 777 279 253
