K nejožehavějším tématům vysokoškolské reformy patří posílení funkce správních rad a omezení vlivu akademických senátů. Navrhuje to Bílá kniha, kterou v pondělí schválila vláda, a podle které se začíná připravovat nový vysokoškolský zákon.

Autoři Bílé knihy argumentují potřebou posílit vliv vnějších aktérů – význačných firem v regionu, místních samospráv a organizací, které jsou zainteresované na efektivním chodu školy. Také zdůrazňují nutnost přivést do univerzit manažerský styl řízení. Oponenti naopak vyslovují obavy z nebezpečného zásahu do akademické samosprávy a varují před politickým zneužitím správních rad: vládnoucí strany státu či kraje si do ní najmenují své lidi a s jejich pomocí dosadí rektora a potěší se vlivem na školní rozpočet (veřejné zakázky takové větší výzkumné univerzity, to přece musí být lahůdka). Kritici návrhu odmítají snížit roli akademického senátu, tedy orgánu voleného studenty a učiteli školy, na těleso vyjadřující se pouze k velikosti ručníku v umývárně nebo k rozvrhu laboratorních cvičení. Přitom právě senát zatím rozhoduje, kdo bude rektorem, děkanem, či zda projde rozpočet školy.

Logika stoupenců reformy je jasná: kdo platí, měl by mít možnost rozhodovat. Mohou také argumentovat několika (naštěstí nemnoha) příklady, kdy senát ve své roli selhal. Někdy poukazují na tendenci škol zapouzdřit se do svého vlastního světa a ignorovat okolí. Ale i oponenti mají pádné argumenty: jak to vlastně bude s odpovědností správní rady? Komu a jak budou její členové skládat účty za rozhodnutí, která poškodí školu? Ač to v některých případech s odpovědností senátorů také není kdovíjak slavné, přece jen jsou jako členové akademické obce se svou školou natolik spjati, že jí úmyslně neškodí. Dá se však vůbec nějak zajistit zodpovědnost členů správní rady, kteří reprezentují externí aktéry?

Snad by mohl být schůdný následující model: patřičný externí aktér – krajská samospráva, místní významný zaměstnavatel či důležitý regionální podnik, by měl právo delegovat svého zástupce do správní rady vysoké školy. Za možnost ovlivňovat její osudy by mu ale vznikal závazek tahat školu z bryndy, pokud by se do ní dostala. Příklad? Škola podá ambiciozní projekt, který jí má pomoci expandovat do nových výzkumných oborů. Vše vypadá slibně, posílilo by to rozvoj regionu i význam české vědy v evropském měřítku, vedení školy i správní rada jsou pro. Avšak nezadaří se, projekt ztroskotá a škola musí velké množství peněz vracet, což pro ni bude mít fatální důsledky (zrušit fakultu a prodat budovy?). V tomto okamžiku očekávám vstup zúčastněných externích aktérů: svou finanční pomoc nabídne škole příslušný kraj i zainteresované podniky. Stručně řečeno - chcete mít jako externí aktér vliv na zdejší univerzitu? Jste vítán, ale ukažte, že v případě nouze hodláte krvácet s ní.

Měl by pak senát přijít o své pravomoci volit rektora a schvalovat rozpočet? Dával bych přednost modelu, kde by tyto pravomoci sdílel se správní radou. Jistá inspirace by se dala hledat např. u rakouského či německého systému (senát schvaluje volbu rektora učiněnou orgánem obdobným správní radě – Hochschulrat či Universitätsrat, případně předkládá radě tři kandidáty, ze kterých rada vybírá). Rozhodně bych však usiloval o zachování vlivu senátů jak na rozpočet tak na volbu managementu – i z výchovných důvodů. Tíha spoluodpovědnosti za strategii vlastní instituce přispívá ke kvalitativně lepšímu vztahu a způsobu práce, než když jste „pouzí“ zaměstnanci či studenti. I když lze uvést několik protipříkladů, kdy o sobě dává senát vědět jako nekompetentní shluk destruktivně naladěných jedinců, těch pozitivních příkladů je naštěstí řada. Jsou senáty, se kterými je pro vedení školy radost spolupracovat a lze jmenovat mnoho výrazných osobností, které vyrostly právě v akademických senátech. Už kvůli tomu to stojí za to.

 

 

Související