Nedávno se v mediálním světě objevila zpráva o tom, že se jistý pan Heider Heydrich rozhodl vypomoci s opravou zámku v Panenských Břežanech. S rodinou tam v dětství pobýval a k místu má tak nostalgický vztah. Místnímu starostovi nabídl zprostředkování finanční pomoci, částečně i z fondů Evropské unie.

Pro zvídavého pozorovatele je nyní už nepodstatné, jestli taková nabídka opravdu někdy padla nebo šlo o informační šum. Ve chvíli, kdy společnost (nebo aspoň její část) přijala tuto zprávu jako pravdivou, začala na ni reagovat, jako by pravdivá byla, otázka po relevanci Heydrichovy nabídky pozbývá smyslu. Zásadními se naopak stávají společenské reakce, jejich podoba a obsah.

 

Obraz jako sdělení

            Zajímavým fenoménem, společným pro většinu zpráv o tomto tématu, je obrazový materiál. Vedle fotografií dotčeného zámečku v Panenských Břežanech se velmi často objevil portrét důstojníka SS jménem Reinhard Heydrich. Tento muž byl shodou přírodních (či božských chcete-li) okolností otcem výše zmíněného Heidera Heydricha. V očích mnoha novinářů souvisí Reinhard Heydrich s případnou dotací opravy břežanské budovy. Jinak přítomnost jeho portrétu vysvětlit nejde.

            Reinhard Heydrich má v české historické paměti důležité místo a velmi silný význam. Jeho obraz (fotografie) funguje jako spouštěcí mechanismus, jenž aktivuje příslušnou část historického vědomí a s ní spojený příběh. Příběh o masovém vrahovi, o osobě přímo spoluodpovědné za „konečné řešení židovské otázky“, příběh o zločinci, který má na rukou krev nevinných obyvatel (nejen) českých zemí. O vině Reinharda Heydricha není pochyb, není otázky. Otázka ovšem vyvstává v souvislosti s užitím jeho obrazu v reportážích o plánované rekonstrukci zámku v Panenských Břežanech.

            Důsledek obrazového výjevu je vcelku zjevný, sdělení je čitelné. Nabídka (ať už skutečná či domnělá) Heidera Heydricha má být čtena na pozadí zločinů jeho otce. Při jejím hodnocení máme brát v potaz, jako jisté memento, činy Reinharda Heydricha. To je ovšem zcela absurdní.

 

Prokletí dědičného hříchu

            „O Heydrichovu synovi sice nic nevím, ale nemyslím si, že je dobré, aby se toto jméno znovu s čímkoliv v Česku spojovalo. To bych ten zámek raději zboural.“ Tato slova řekl podle  Lidových novin jeden ze zástupců Svazu bojovníků za svobodu. Není snad jiného výroku, jenž by v sobě koncentroval tolik absurdity jako právě tento. „Bojovník za svobodu“ apriori odsuzuje člověka kvůli jménu. Jméno jako by bylo nositelem viny, jako by bylo nositelem dědičného hříchu, kterého se nelze zbavit. Obdobně hovoří i zástupci Středočeského kraje: „Vzhledem k tomu, že R. Hyedrich byl jedním z nejvýše postavených důstojníků SS a je považován za nacistického kata, který přišel s plánem na likvidaci českého národa, nepovažuje vedení kraje za nejvhodnější, aby do aktivit týkajících se obnovy prostor zámku byl zapojen jeho syn.“ Jak chabý, až trapný, argument je zde předkládán. Neřeší se, jaký konkrétní podíl na otcově vině syn nese, jaký postoj k činům svého otce zastává. Argumentem je pouhá pokrevní příbuznost. To je ovšem zcela absurdní.

 

Pointa pana starosty

            Celá ukřičená kauza má ještě dalšího aktéra – starostu Panenských Břežan Libora Holíka. Ten v reakci na mediální výroky a nejrůznější stanoviska pregnantně vyjádřil jádro problému, když pravil: „Nemůžu přece vyhodit člověka, který se provinil pouze tím, že se narodil svému otci.“  Jednoduchá věta, hluboký smysl. O nic jiného v celém případu totiž nejde. Je syn vinen za činy svého otce? To je klíčová otázka, kolem které se točí nejrůznější bonmoty, vyjádření, fráze. Upřímná odpověď na tuto otázku je v posledku měřítkem lidské velikosti.

Na závěr jen drobné připomenutí. Adolf Hitler v své známé knize napsal: „Člověk může bez dalšího změnit řeč, to znamená, může se naučit jinému jazyku. Nicméně bude tímto novým jazykem vyjadřovat pouze své staré myšlenky, jeho vnitřní charakter se nezmění. To je  nejzřetelnější právě na Židovi, který hovoří tisíci jazyky, ale přesto zůstává pořád jenom Židem. Jeho charakterové vlastnosti mu zůstávají, ať již před dvěma tisíci lety v Oslu hovořil jako obchodník s obilím latinsky, nebo dnes brebentí jako šmelinář s moukou německy. Je to stále ten samý Žid.“ Podle Hitlera Žid bude Židem a podle některých Čechů Heydrich Heydrichem. To je ovšem zcela absurdní.

Související