Politikové, kteří transformaci řídili, vytvořili několik polštářů, které mírnily její dopady na běžné občany. Jedním z nich byla také podpora stavebního spoření.

Ačkoliv byla všechna opatření mírnící transformaci navržena jako dočasná, projevil se na nich efekt západky: Politikové nedokázali ani víc jak 20 let po revoluci tyto transfery zrušit, a to z důvodu nepopularity takových škrtů.

Účel zůstal nesplněný

Stavební spoření a jeho státní podpora názorně ukazují, jak může i zdánlivě malý státní zásah do tržního prostředí vyvolat vážné pokřivení celého trhu a způsobit obrovské společenské náklady. Na začátku byl jednoduchý princip: Lidé spořící si na bydlení dostanou od státu velkorysou finanční podporu, aby tím stát podpořil obnovu komunismem zanedbaného bytového fondu.

Už při definování podpory bylo zřejmé, že stát zvýhodnil pouze majetné občany. Ti měli dostatek prostředků, aby na nejvyšší podporu mohli dosáhnout vysokou úložkou na několik spořících účtů všech členů rodiny. Zároveň se stavební podporou vznikly úplně nové specializované bankovní instituce – stavební spořitelny. Ty díky státní podpoře spoření vyrostly v předimenzované kolosy plnící z velké části úplně jiný účel než zařizování vhodného bydlení: Zhodnocování finančního kapitálu movitějších občanů bez reálné vazby na bydlení.

Dotace podporuje chybná rozhodnutí

Navíc se nepodařilo vymýtit některé mylné představy o bydlení, které mezi lidmi přetrvávají z dob komunismu. V očích mnoha lidí je byt majetek, který se od někoho dostává zdarma – od státu, obce, zaměstnavatele. Tím pádem není potřeba se o byt starat, a ten je ponechán chátrání.

Druhou chybu často dělají i ekonomicky vzdělaní lidé: považují nemovitost automaticky za investici. Investice je však z definice takový majetek, který přináší nějaký výnos převyšující náklady. Každá nemovitost vyžaduje poměrně velké provozní náklady na údržbu a pokud v ní bydlíme sami, připravujeme se o potenciální nájem (náklady příležitosti). Investiční hodnota hypotéky proto závisí zejména na tom, jak se nemovitost využije a jak ji vlastník udržuje. Byt pro osobní užití má mnohem víc charakter zboží dlouhodobé spotřeby než investice.

Státní podpora v širších souvislostech

Stavební spoření je proto potřeba vnímat v následujících souvislostech:

1) Podpora spoření nepomáhá chudým ani potřebným dosáhnout na dostupné bydlení. Většinou slouží jako dárek zajištěným občanům, pro které představuje primárně atraktivní zhodnocení finančních prostředků a teprve v druhé řadě slevu na náklady na bydlení. To dokládá zejména velmi nízka průměrná cílová částka u nových smluv (viz graf).

2) Dotace nepodporuje rozvážné investování příjmů. Představuje pouhý transfer na spotřebu, který zvyšuje životní standard. Netvrdím, že si občané nezaslouží za svou práci dobré byty. Jen je potřeba si vždy otevřeně přiznat, že v tom případě nejde o „výnosnou investici do lepšího bydlení“, ale o „luxusní spotřebu v podobě lepšího bytu“.

3) Zvlášť je potřeba zdůraznit, že státní podpora zvyšuje motivaci k hypotékám a tím i vyššímu zadlužení. Jak ukázala nedávná ekonomická krize způsobená nadměrnými dluhy a spekulacemi na trhu nemovistostí, toto rozhodně není žádoucí efekt.
 

4)Stavební spoření nenapravuje, ale naopak prohlubuje celkové pokřivení trhu s bydlením. Ačkoliv za poslední rok deregulace nájmů pokročila, stále je spousta bytů ve vlastnictví obcí. Státní regulace tak dále značně snižuje dostupnost bytů, které by například byly vhodné k rekonstrukci.

Nižší daně a tržní sociální bydlení místo státní podpory

V souvislosti s rostoucím zadlužováním českého státu je moje doporučení jasné: Podporu stavebního spoření okamžitě zrušit. Je samozřejmě odpovědností vlády, aby toto opatření připravila technicky správně a ušetřila kromě víc jak deseti miliard v rozpočtu také spory s Ústavním soudem. Místo specifické podpory, která stojí spoustu administrativních nákladů, je mnohem jednodušší snížit daně.

Sociální bydlení poskytuje sám trh: například v podobě starších bytů nebo méně atraktivních lokal v rušných ulicích. Pokud by stát skutečně chtěl sociálně potřebným pomoci, musel by třeba přestat investovat do snižování hluku kolem magistrály protihlukovými zábranami a snižováním rychlostních limitů. Těmito opatřeními cena sociálního bydlení jedině roste.

 

(Vyšlo v časopise CI Time.)

 

Související