Řekne-li se „černý pátek“, většině lidí se vybaví strmý pád evropských burz, následující po newyorkském „černém čtvrtku“ v roce 1929. Dnešní Američané si pod tímto pojmem však stále častěji vybavují něco zcela jiného, dle mého soudu však o nic méně ničivého. Přibližně od poloviny šedesátých let minulého století se v pátek po dni Díkůvzdání (čtvrtý čtvrtek v listopadu), určeném k poděkování Stvořiteli za všechna dobra, jimiž nás v posledním roce obdařil, otevírají obchodní domy v USA již hluboko před svítáním, aby zahájily již netrpělivě vyhlíženou sezónu vánočních nákupů. Ulice jsou neprůjezdné, obchodní střediska praskají ve švech, všude je hlava na hlavě. Typický Američan, pro něhož je práce součástí jeho identity (což rozhodně není vlastnost, kterou bych mu vyčítal), si na ten den bere dovolenou, aby toho stihl nakoupit co nejvíce.

Patrně již nevyhnutelná finanční a hospodářské krize v USA bývá často pojednávána jako důsledek hrabivosti a touhy po mamonu vlastníků či manažerů bank a obchodních společností, spjatých s bájnou burzou na Wall Street, jejichž obětí je Main Street, tedy ti obyčejní Američané, zaměstnanci firem, úředníci či příjemci sociálních dávek. To je jistě v mnoha ohledech pravda. Neznamená to však, že Main Street netrpí týmiž mravnímu neduhy jako zisky privatizující a ztráty znárodňující predátoři z Goldman Sachs či vládci Wal Martu, požadující po svých otrocích, pardon zaměstnancích, námezdnou práci od nevidim do nevidim za mizerných pár dolarů.

Nelze totiž nevidět, že to, po čem touží duše mnoha řadových Američanů, není o nic víc než hromada umělohmotných krámů z Číny. Někteří jsou pro ně ochotni snad položit i život, jak je zřejmé z těchto záběrů.

Ruku na srdce, jsou nám ti Američané v tomto ohledu opravdu tak vzdálení? Zcela jistě ne tvůrcům i duševním obětem billboardu s nápisem Kolik unese váš Ježíšek?, hyzdícímu adventní Prahu.

Až krize opravdu dorazí, pak se modleme, abychom z ní načerpali i nějaký ten užitek. Třeba více té skromnosti, radost z pouhého dostatku, obnovu a posílení rodinných i sousedských vztahů, ochotu obětovat se pro druhé. O to větší bude naděje, že se naše díkůvzdání neomezí na pouhý jediný den v roce, ale stane se trvalým životním postojem.

Tož pokojný čas adventní!

Související