V České republice žije kolem 5 000 Rumunů, podle hrubého odhadu místního rumunského velvyslanectví. V tom jsou zahrnutí i Češi z rumunského Banatu, kteří se rozhodli přestěhovat zpátky po pádu komunismu. Jádro rumunské komunity jsou lidé, kteří žijí v České republice déle než 15 let z rodinných důvodů a kteří pravidelně cestují a obchodují s Rumunskem. K tomu se přidávají mladí odborníci pracující v místních technologických firmách, studenti a podnikatelé. Rumunská střední třída imigrantů obešla Českou republiku kvůli náročnému jazyku a hledala vývoj v jiných zemích jako Itálie nebo Španělsko. Příští rok Česko-rumunská obchodní komora také oslaví pět let své existence. Je tu tedy co oslavovat.

A Rumuni slavit umí. Den národního svátku, 1. prosince, znamená okamžik, kdy se splnily sny všech Rumunů – spojili jsme se. Po pádu Rakousko-Uherského císařství se Transylvánie připojila do již existující Rumunska a společnost mohla oslavovat Velké Rumunsko. Poprvé v historii byli všichni lidé mluvící rumunsky spojeni v jednom státu. Po Dohodě z Versailles z roku 1920 Rumunsko mělo maximální záběr svého teritoria – 295 641 km2 v porovnání s dnešním 238 391 km2 . Takto Rumunsko existovalo do roku 1940.

V období mezi válkami rumunská ekonomika rostla rychle. Výroba cereálii, hlavně obilí, byla jen trochu menší než v Německu. Rumunsko začíná vyrábět technologii a automobily, začíná vyvážet autobusy a letadla. Kulturní a politický život zažil dosud největší růst, i když královská rodina se potkává s problematickou a nezodpovědnou postavou krále Karel II. To vše je ukončeno druhou světovou válkou.   

 Nostalgie, vtipy a hudba – základ identity Rumunů 

Pokud se Rumuni dívají zpátky, mají důvod být nostalgičtí. Během meziválečného období královská rodina dělala vše, aby upevnila dobrou reputaci Rumunska. I když země byla pořád převážně agrární, Rumuni se neměli za co stydět.

Druhá světová válka a růst komunismu, s následujícími čtyřmi dekádami strachu a industrializace změnily DNA země a jejich obyvatel. Zatímco Bukurešť zažívala obrovské změny a Moldávie byla po válce polovičatá, Transylvánii zůstala hudba, aby nakrmila duše lidí. Nejsilnější patriotické písně pochází z Ardeal, jak se v Rumunsku Transylvánii také říká. Ardeal je pro člověka tam narozeného něco jako země zaslíbená – bohatá a krásná příroda, hrdí a pracovití lidé a voňavé jídlo.

Ovčí sýr, slanina a cibule – základ předkrmů Ardeleanů – nechaly prostor na spoustu vtipů o lidech tohoto regionu. Vedou také vtipy, že Ardeleni jsou pomalí. „Soutěž o sběru šneků. Soutěží Ardelean, Moldavan a Oltean [obyvatel jižního regionu Oltenia]. Večer přijde Moldovan se sudem šneků a dostane gratulace. Oltean přijde se dvěma sudy, je ještě více pochválen. Přijde Ardelean a nemá nic, tak se porota ptá, co se stalo. No víte, odpovídá, já jsem se snažil, ale než se dostanu já dolů, šnek šup mezi nohama a už je pryč.“ Pomalí nejsou jenom v rychlosti těla. „Ioane, co děláš? Sedíš a přemýšlíš? Ne, jenom sedím.“ Koneckonců, neexistuje lepší lék na historii a bolest než autoironie a zdravý smích.

Nic ale není silnější srdeční záležitost než místní hudba. Když slyší člověk z Ardeal píseň „Překročte, rumunští vojáci, Karpaty,“ je to silný vnitřní zážitek. Je to rozpoznání domova a identity. To mají Rumuni hluboce zakořeněné v sobě, a proto je 1. prosince tak důležitý den. Když ne celý rok, alespoň jeden den v roce mohou Rumuni cítit hrdost, naději a radost. Vánoce se blíží. V historii Rumunska neexistoval zatím větší dárek než svátek 1. prosince. 

Související