Mnozí politici a komentátoři napříč Evropou se trumfují prognózami, k jak tragickým koncům povede případný rozpad eurozóny. V takovém případě máme počítat s dlouhodobou hospodářskou recesí a vysokou mírou nezaměstnanosti. Prý hrozí, že lid evropských národů vejde do ulic a na náměstí, aby si vymohl demisi vládnoucích elit a s nimi i celého systému zastupitelské demokracie. A předsedkyně MMF Christine Lagardeová jde ještě o krůček dál, když varuje před vypuknutím zničující války.

Že nás Čechy i příslušníky ostatních evropských národů nečeká v příštích měsících a letech nic příjemného, je dnes jasné již téměř každému. Navzdory tomu neztrácí Karel Schwarzenberg optimismus, když v rozhovoru pro Rheinische Post konstatuje, že ani pád eura by projekt evropské integrace nepohřbil. Kdo ví, možná má pravdu. Tento projekt, podobně jako komunismus, je totiž svojí utopickou povahou natolik vzdálen zdravému rozumu, že jsou jeho bezvýhradní stoupenci ochotni pro jeho uskutečnění učinit doslova cokoli. A to i za cenu ztráty svrchovanosti členských států, jakož i politických a občanských svobod jejich obyvatel. A kdo ví, možná i toho míru, který nám prý Evropská unie institucionálně zajistila.

Ať už budou hospodářské a politické dopady dluhové krize jakékoli, neměli bychom ztrácet ze zřetele, že to nejsou jen nezodpovědné hospodaření veřejného sektoru a odtržení finančního průmyslu od reálné ekonomiky, jež nás do této obtížně řešitelné situace přivedly. Je tu totiž ještě jedna lopata, kterou si členské státy eurozóny kopaly v letech minulých hrob. Rodí se v nich stále méně dětí. Snad nejhůře jsou na tom Řecko, Portugalsko, Španělsko a Itálie, tedy země, na jejichž hospodářské potíže se poukazuje nejčastěji. Španělsko má přitom více jak dvacetiprocentní strukturální nezaměstnanost a bez práce je téměř každý druhý čerstvý absolvent. A právě schvalované úsporné programy v Itálii, kde je finanční podpora rodin nejnižší v zemích eurozóny, se ještě více dotknou peněženek mladých párů s dětmi. V obou případech nelze tedy očekávat, že by se zdejší porodnice staly tím nejvytíženějším zdravotnickým zařízením.

Pokud si euroelity prosadí vznik Evropského stabilizačního mechanismu a tedy i přerozdělovací unie, bude největší sanační břemeno spočívat na bedrech Německa. Demografický vývoj německé společnosti však není o nic pozitivnější, než je tomu v případě ostatních států eurozóny. Nedojde-li k nečekanému baby-boomu, průměrný věk v německém obyvatelstvu vzroste do roku 2050 ze stávajících 44 na 51 let. Počet Němců starších 60 let vzroste z 26% na 40%. Procento žen ve fertilním věku (15-49 let) klesne z dnešních 45% na úroveň 34%. Vzhledem k tomu, že se po roce 1970 nepodařilo žádný rok dosáhnout prosté míry reprodukce (2.1 narozených dětí na 1 ženu), nelze rozumně očekávat, že německá ekonomika poskytne dostatečné množství zdrojů na financování dluhů cizích států. Není proto v silách stárnoucí německé společnosti zachránit jižní státy eurozóny, když během poměrně krátké doby bude řešit, jak zajistit alespoň minimální penze svým stále početnějším seniorům.

Na pozadí vážné finanční a hospodářské krize se tedy zračí krize ještě vážnější, totiž populační. A to přesně v opačném smyslu, než jak o ní hovoří zelení ideologové, když varují před ekologickými důsledky údajného přelidnění. Je poněkud paradoxní, že k populační implozi dochází v zemích, kde se rozvinul model zaopatřovatelského státu s vysokou mírou přerozdělování. V dobách, kdy si lidé vzájemně vypomáhali bezprostředněji než dnes, kdy stále více sociálních funkcí přebírá stát, měli dětí mnohem víc.  Jak je to možné? Odpověď se skrývá po odkrytí ještě hlubší vrstvy krize, v níž se „společnosti blahobytu“ nacházejí. Neochota mít větší počet dětí není vysvětlitelná jen nepříznivými hospodářskými ukazateli. Sterilita biologická je jen praktickým důsledkem sterility duchovní a morální. Společnost bez dětí je společností bez budoucnosti. Proto se nelze spoléhat na to, že proces úpadku evropských států lze vyřešit jen změnou hospodářské politiky či institucionální reformou unijních institucí. Najde-li se v elitní evropské politice více takových státníků jako je Václav Klaus, dávající za pravdu názoru, že dluhová krize eurozóny je pouhou špičkou ledovce, jehož fundamentem je extrémní sekularizace evropské společnosti v éře po Francouzské revoluci (Evropská integrace bez iluzí, str. 66-67), pak snad konečně začneme splácet i jiné než peněžní dluhy.

Související