Roman Joch nedávno publikoval článek v Konzervativních listech, kde odsoudil hnutí Occupy Wall Street (OWS) jako zmatené, nesouvislé, protiřečící si, špinavé a (částečně) antisemitské. Mohu jen konstatovat, že článek pana Jocha je ideologicky předpojatý. Jochův text předkládá myšlenky většinou staré, recyklované. A to je škoda. Rád bych věřil, že pan Joch píše v dobré víře, že pozorně a zblízka sledoval OWS a snaží se pochopit jeho poselství a jeho intelektuální názory. Ale nic takového nevidím, nic nenasvědčuje uvážlivému hodnocení toho, co se OWS snaží dělat, jak je organizováno, nic, z čeho bychom se mohli poučit. Ne, bohužel pan Joch ve svém pohledu na hnutí OWS pouze vychází ze své ideologické pre-koncipované pozice. Vzhledem k tomu, že jeho článek vyšel v konzervativní publikaci, tak nás nesmí překvapit, že nenachází nic cenného na hnutí OSW. Ale příspěvek mi připadá šokující a pokrytecký, jestliže se pan Joch pyšní svým neideologickým myšlením a, stejně jako prezident Klaus, označuje druhé jako zajaté v ideologických „-ismech“. Stručně řečeno, „analýza“ pana Jocha je otázkou vůle, nikoli rozumu. Pan Joch prostě nechce uznat OWS, a proto nenachází nic očistného na ukázce občanské republikánské hodnoty tohoto hnutí. Nakonec tam žádné hodnoty vůbec nevidí.
Ale já zde hodnoty vidím, a rád bych vysvětlil proč.
Pan Joch za prvé tvrdí, že hnutí OWS nebylo schopno formulovat žádný, ani konkrétní ani koherentní, politický požadavek. S tímto tvrzením se nesetkáváme poprvé. Ve skutečnosti téměř každý konzervativní komentátor ve Spojených státech prohlašuje, že OWS a jemu podobná levicová hnutí jednoduše nemají žádné konkrétní politické požadavky na politický systém v zemi. To, bohužel pro ně, a nyní i pro pana Jocha, není pravda. OWS samo trvalo na tom, aby zůstalo horizontální organizací bez formálního vedení a řídilo se zásadami přímé demokracie jak jen to je možné. Sice to nepochybně snižuje jeho účinnost v tradičním smyslu „PR“ či šíření idejí, ale já to naopak považuji za sílu a, v každém slova smyslu, za inspirující. Dále je nutno zdůraznit, že debaty OWS přinesly různé veřejné úvahy o tom, jaké další, s tím související požadavky, by hnutí mohlo mít na vládu.
Vezměme si například krátký seznam základních požadavků Matta Taibbiho, které by uspokojily cíle OWS; v krátkosti: (1) robustní anti-monopolní legislativa, (2) stanovení daně z obchodů s deriváty na zaplacení velkých záchranných fondů, (3) zákaz lobování firem, které dostaly vládní finanční pomoc, (4) zrušení daňových úlev pro „carried-interest“, (5) regulace bonusů exekutivy Wall Street (posílení zodpovědnosti managementu za dlouhodobého zdraví firem).
Ať už s nimi souhlasíte, nebo ne, jsou to konkrétní požadavky, stejně konkrétní a srozumitelné jako kterýkoliv z požadavků hnutí Tea Party, jež pan Joch tak obdivuje. Skutečnost, že protesty OWS vyvolaly takové myšlení a přinesly takové politické argumenty do mainstreamu, představuje samozřejmě nemalý úspěch. Možná, že pan Joch bude tak laskav a bude reagovat na tyto podstatné, a podle mého názoru, promyšlené návrhy.
Za druhé pan Joch hlavně kritizuje to, že demonstranti hnutí OWS si vzájemně odporují, jsou zmatení, že to jsou anarchisté paradoxně žádající silnější státní intervence. V tom vidím zřejmé nepochopení a neporozumění tomuto hnutí. Je pravda, že někteří demonstranti sdílejí řadu hodnot anarchistické tradice, ale většina protestujících jen čistě a radikálně anarchistická prostě není. Jasná kritika vycházející od členů OWS se týká nedostatečnosti nebo úpadku současného demokratického systému, jeho ovládnutí mocnými ekonomickými silami. Jsou anarchisty pouze ve smyslu, že se staví proti fungování státu, který už dávno nereaguje na požadavky či zájmy řadových občanů. Nicméně, jejich návrhy na řešení neznamenají úplné zavržení úlohy státu. Ne, mnoho z nich až příliš dobře ví, že pouze demokratický státní aparát má legitimní moc nezbytnou k vyvážení vlivu velkých korporací, nemluvě o těch nadnárodních. Co OWS požaduje, je, aby se formální postupy zastupitelské demokracie znovu staly odpovědnějšími, transparentnějšími a přístupnějšími pro jednotlivé občany. Nekladou důraz ani, jak si myslí pan Joch, na (samotného) jednotlivce ani na (totalitní nebo sociální) stát. To je přesně to zjednodušení, které OWS svou existencí doufá překonat.
Pan Joch má samozřejmě pravdu v tom, že OWS není typické protestní hnutí, je to okupace. Cílem okupace není jen společně vyjádřit určité politické požadavky, ale spíše celkově změnit koordináty veřejné debaty. Zatímco pan Joch tam vidí nejrůznější monstra, já vidím důležitý a ušlechtilý zásah do formálně demokratického systému, který se nachází v apatické metastázi a je ovládán nedemokratickými finančními silami. Za hlavní úspěch hnutí OWS pokládám to, co analýza pana Jocha úplně pomíjí: jeho symbolické znovu si přivlastnění veřejného prostoru a znovuzrození „veřejnosti“ jako takové. Jen proto, že pan Joch ignoruje tento aspekt protestů, může pak radit hnutí OWS zaměřit se raději na Bílý dům a Kongres, jako to dělá Tea Party. OWS neklade jen otázky jak správně řešit sociální problémy využitím formálních vládních struktur, ale vyžaduje znovu nastavit parametry veřejného prostoru samotného, parametry souvislosti mezi jednotlivcem a širší společností, městem, komunitou, byznysem.
Okupace veřejného parku, pod věžemi finančních titánů Manhattanu, je přesně poselstvím v jeho čisté podobě: už příliš dlouho korporace a silné ekonomické zájmy ovládaly demokratickou politiku, už příliš dlouho byla logika kapitálu (zisk, růst, efektivnost) tou jedinou logikou v politice, příliš dlouho jsme neviděli v ekonomice její skutečný politický význam, příliš dlouho jsme přestali být občany. V gestu okupování Wall Street, protestující doslova rezpolitizovali jedním elegantním krokem ekonomiku a ukázali, že veřejná debata je především záležitostí politické ekonomie. Přál bych si, aby pan Joch mohl vidět nějakou hodnotu, určitou veřejnou odpovědnost, v tomto odvážném kroku.
Pro progresivně vzdělané humanitními obory, už trochu zběhlé v diskusích akademické levice, některé z těchto pozorování a intervence OWS se budou zdát nevyhnutelně opotřebované či otřepané. Ale to neznamená, že jsou špatné, a jistě to nepokazí komentáře, které přinášejí o zvláštnosti naší současné společnosti. Například OWS, ve své rétorice „99%“, je schopno zachytit myšlenku, o které akademici píší celé knihy: krutá forma neoliberálního kapitalismu dělí obyvatelstvo na majetné a nemajetné, ty, kteří mají jistotu zaměstnání, kteří ovládají majetek, a ty, kteří nemají, a proto musí žít z milosrdenství té druhé skupiny. Podle této analýzy, myšlenka „99%“ není – jak média někdy popisují – fikce, která má oživit podporu. Je tomu naopak: je to ta nepříjemná pravda o kapitalismu, kterou často potlačujeme, ale která se objevuje ve chvílích krize. Pozorný pohled na OWS odhalí přesně, jak zmatenými se některé tradiční diskuse o hnutí Occupy a obecně o svobodné tržní ekonomice staly.
Byl někdy pan Joch v Zuccotti Park na Manhattanu nebo v jiném z desítek táborů po celých Spojených státech, aby sledoval, co se skutečně odehrává v hnutí OWS? Já ano. Moji přátelé z právnické fakulty spolupracovali s výbory OWS, nebo pracovali jako pozorovatelé, když se policie pokusila odepřít protestujícím ústavní práva na shromažďování. Navštívil jsem OWS v New Yorku a další tábory Occupy na americkém severovýchodě, a byl jsem opravdu ohromen vitalitou, velkorysostí, a mírou solidarity jejich členů. Jistě, jsou tam ty obvyklé bubnové kruhy, ale jsou tam i volné knihovny, koncerty, rozvozy jídla, úklid odpadků, a setkání think-tanků. Zúčastnil sem se jednoho z nich na téma „daňové ráje“, kde mladý postgraduální student prezentoval základní fakta a odpovídal na otázky skupiny. Lidé poslouchali, odpovídali pečlivě, byli k sobě navzájem laskaví, i přesto, že spolu někdy nesouhlasili, respektovali jeden druhého. Byl to přinejmenším inspirující pohled.
Analýza, kterou nabízí pan Joch, člověk, kterého si premiér vybral za svého poradce, a současný ředitel Občanského institutu, má bohužel velmi nízkou úroveň a místy je i nevkusná. V tomto světle nejsou vyhlídky na zodpovědnou veřejnou debatu v naší zemi velmi dobré. Chtěl bych navrhnout panu Jochovi, aby si šel promluvit s některými z protestujících OWS. Předpokládám, že by – pokud by se zapojil a pilně naslouchal – byl překvapen. Očekávám, že pak by jeho jeho analýza byla méně nezralá a více promyšlená.
Ale dovolte i mně na závěr určitou kritiku OWS; rád bych se co nejvíce ve své vlastní úvaze vyhnul jednostranným a ideologickým tvrzením.
Slavoj Žižek – neupravený-levicový slovinský filozof, nazývaný „rocková hvězda teorie“ – předložil OWS odstrašující příklad a varoval před nebezpečím pochopení hnutí pouze v emotivních, individuálních termínech. Základní myšlenkou je, že revoluce, má-li být revoluční, vyžaduje určitý druh ocelovosti. Nemůže být snížena na sentiment, i když může být, na určité úrovni, sentimentem motivována. Riziko sentimentalismu je riziko, že by se OWS snížilo na pouhý výkyv, dočasný výraz pobouření, díky kterému se cítíme lépe, ale které nás dále už neinspiruje. Jak Žižek řekl:
„Důležitý je den poté, kdy se budeme muset vrátit do normálního života. Dojde pak ke změnám? Nechci, abyste vzpomínali na tyto dny jen takto: Ach, byli jsme mladí a bylo to krásné.“
To se jeví jako rozumné doporučení: úspěšné revoluce jsou nejen vášnivé, jsou také neotřesitelné, a vytrvalost zahrnuje jistý stupeň vůle cílené objektivity, téměř chlad srdce. Takové by mělo být hnutí OWS, pokud chce uspět. Zřejmě to je něco, co by je mohl pan Joch naučit, a myslím to upřímně.
S tím ale souvisí i skoro opačná obava o sentimentalitě OWS: forma jeho politického pozdvižení je čím dál více tragédií, bojem, neklidem i zádumčivostí. Aby tento bod zdůraznila, kniha Occupy! Scény z okupované Ameriky, ve které lze najít Žižkovu esej, končí krátkým proslovem Thomase Painea z 19. prosince 1776, kde je toto pozoruhodné dvojverší:
„Tyranii, jako peklo, není snadné dobýt; přesto máme tuto [útěchu], že čím tvrdší konflikt, tím slavnější vítězství.“
To je výmluvné a pronikavé, ale také zvláštním způsobem jalové – je to vše vášeň, žádná veselost.
Nejsem si jist, zda by pohled na OWS mohl být radostný či optimisticky veselý nebo zda bychom si to dokonce přáli. Možná je hnutí OWS prostě vážné. Ale zajímalo by mě, co zjevná absence komedie vypovídá o hnutí samém: zda bezděčně přijalo trochu toho strachu či bázně, které hodlalo pojmenovat a odmítnout. Zajímalo by mě, jinými slovy, zda zasmušilost OWS je odrazem zasmušilosti, která charakterizuje předmět jeho kritiky – bezohlednost a nespravedlnost finančního kapitalismu – zasmušilost, která nás dnes obklopuje a stala se, v jistém smyslu, výchozí podmínkou života...
Pokud ano, situace – a příležitost pro průraznou kritiku – může být zoufalejší, než jsme si mysleli.
