Občané evropských zemí jsou dnes ostřeji konfrontováni s vidinami katastrofy—finančními krachy, xenofobní regresí, osudným zvratem pax Europaea dosaženého za poslední půl století. V reakci na toto hrozící nebezpečí jsou Evropanům nabízeny dvě zřetelné avšak  klamné volby, mezi kterými se musí rozhodnout: buď (a) přijmout silnější formy Evropské unie a širšími pravomocemi regulovat vnitrostátní politiku jednotlivých evropských zemí, nebo (b) hájit parlamentní demokratickou suverenitu v obnovených národních hranicích. 


Připomeňme si starý vtip bratrů Marxových, ve kterém Graucho odpovídá na každodenní otázku „Čaj nebo kafe?“ geniálně zvláštním „Ano, prosím!“ — klasické odmítnutí volby (pojem, který často popisuje Slavoj Žižek).  Hlavní tézí této eseje je, že Evropané by měli stejným způsobem odpovídat na falešnou alternativu, kterou jim dnes vnucuje politická elita: buď mít Evropu nebo demokratickou suverenitu. Zde by měl autentický počin evropské politiky uplatnit stejné odmítnutí volby a místo toho hledat zcela nové vztahymezi jednotlivými občany a nadnárodními liberálními strukturami Evropské unie. Jinak řečeno, pokud evropská politika znovu obnoví občanskou participaci na nadnárodní úrovni, jen pak bude opravdová demokratická suverenita uskutečnitelná. 

Ale proč právě alternativa mezi Evropou a demokratickou suverenitou je falešná?  Proč je demokratická suverenita s nadnárodními evropskými strukturami slučitelná a v podstatě vzájemně propojená?

(1)  Z praktického hlediska nadnárodní koordinační orgány zvyšují schopnosti národních i místních obyvatelstev udržet si suverenitu svých územních zájmů a záležitostí, které jsou nyní pod značným tlakem globalizace (velké nadnárodní firmy, outsourcing pracovních sil, masové migrace, ekologické katastrofy, globální oteplování, jaderné zbraně, atd.). Moderní vestfálský systém národních států dnes trpí endemickým selháním suverénnosti.  Současná politická ekonomie globalizace téměř garantuje, že národní státy nemohou samostatně zajistit důležité priority pro své občany, jako například: (a) neschopnost řešit a kontrolovat globální finanční systémy, (b) neschopnost chránit životní prostředí a globální „commons,“ či (c) neschopnost zachovat sociálně-ekonomickou rovnováhu mezi bohatými a chudými, silnými a slabými, jež je nezbytná pro sociální a politickou stabilitu.  Stručně řečeno, demokratické státy jsou nadále suverénní jen pokud se zúčastní robustních nadnárodních projektů koordinace a spolupráce. Tradiční národní suverenita je v globalizovaném světě paradoxně neoddělitelná od jeho převodu v různých kontextech na zodpovědné zastupitelské nadnárodní orgány.

(2)  Morálně a koncepčně autentická demokratická suverenita závisí na vyrovnání se s vnitřními vyloučeními či exkluzemi, které provozování moderní demokracie samo zavádí do politiky. Demokratické státy uznaly v letech od konce druhé světové války, částečně přes vzestup diskurzu lidských práv, že členství v daném politickém polisu je v jádru kontingentní či libovolné. Navíc jsme se stali citlivějšími na způsoby, jakými každá vnitrostátní národní identita závisí na řadě sociálních vyloučení, na kreslení hranic mezi nimi a námi, mezi těmi, kteří jsou přijati a těmi, kteří nejsou: ať už jde zjevně o cizince nebo členy národních menšin, např. Romy, homosexuály, nebo dokonce chudé či bezdomovce.  Ovšem skutečně demokratický stát, a to právě ve jménu své demokracie, má za úkol neustále znovu překreslovat tyto hranice, postupně směrem k větší rovnosti a spravedlnosti.

Proces evropské integrace sám o sobě je trvalým vyrovnáváním se s limity, nestabilitou a iterabilitou identity i práva. V tomto smyslu je evropský projekt, a to jak politický subjekt tak jeho symbolická forma, jedno z nejslibnějších úsilí o to, co bychom mohli nazvat sebekritickou demokratickou oddaností, bez níž by demokratická suverenita v současném světě neměla pravý smysl. Jacques Derrida psal důrazně o tomto potenciálu v Evropě. Věřil, že vědomí Evropy není nic jiného než možnost vymyslet Evropu znovu, vystavit její identitu všemu „ne-egocentrickému“: „A co kdyby byla Evropa chápána takto: otevřenost k dějinám, pro které změna [politického či sociálního] směru a vztah k jinému směru jsou vnímány jako vždy možné? Otevřenost a nevyloučení, za které by byla Evropa nějakým způsobem zodpověděná.“ To znamená, že volba mezi Evropou či národní demokracií postrádá smysl: Evropa a národní státy se musí dále demokratizovat samy, chtějí-li vůbec zůstat jak evropské tak demokratické. 

Ale i zde je koncepční bod nejdůležitější: často je stejná falešná alternativa Evropy nebo demokracie předložena v krutější formě jako volba mezi nadnárodní technokracií a národním populismem.  Tato forma je sama o sobě symptomem „demokratického deficitu“ Evropské unie. Jak Žižek často píše, obrozující populismus v Evropě je důkazem selhání jejího postmoderního zrušení politiky, kde základní ekonomicko-technokratická logika evropské integrace je nezpochybnitelná jako jediný parametr, kterým se evropští občané dnes mohou do společnosti zapojit. Tudíž převládající ideologické vnímání „bruselských byrokratů“, kteří představují ohrožení národní suverenity a našeho „způsobu života“ je chybný start: oba póly této rovnice vylučují prostor pro opravdovoudemokratickou politiku, pro svobodnou debatu o základních společenských idejích a hodnotách.

Dovolte, abych vysvětlil, co tím přesně myslím. Ve středu našeho dilematu je historické zanedbání Evropské unie legitimizovat důvody pro její vlastní politickou existenci. V minulosti se Evropa téměř výhradně spoléhala na to, co Hauke ​​Brunkhorst nazývá „výstupní legitimitou“ [output legitimacy]. Evropští občané podpořili nadnárodní integraci kvůli tomu, co jim hmatatelně přislíbila a částečně i poskytuje: snížení překážek obchodu, jednotný trh, vyšší míru produktivity, možnosti svobodně cestovat a větší globální vliv. Praktickým přínosem užší unie jsme však nahradili vážnou debatu o politických základech, na kterých ta stejná unie v dlouhodobém horizontu musí pevně stát. Dosáhli jsme Evropy, kde máme koordinaci institucí a otevřené trhy, ale chybí nám evropské občanství: pan-evropská a nadnárodní veřejná sféra.

Tváří v tvář současné krizi státního dluhu je v některých státech demokracie skutečně pozastavena, zapomnělo se na demokracii jako důležitý faktor při řešení národních a evropských problémů. Itálie a Řecko v poslední době postavily apolitické technokraty do vedení prozatímní vlády (v Itálii se celý kabinet skládá z technických expertů) a parlamentní demokracie se postupně opomíjí do té míry, kde je pravidelně omezována administrativním rozhodnutím výjimečného stavu. Na jedné straně úřednické vlády uklidnily nervy Evropské centrální banky a mezinárodních finančních trhů, na druhé straně naopak prohloubily tuto krizi legitimity, pod níž Evropská unie již dlouho trpí.

Protože EU se postupně mění na „post-demokratický režim byrokratů“ a protože i my jsme konečně depolitizovali naši politiku, tak se z tohoto důvodu xenofobní, šovinistické, protiimigrační a rasistické myšlení uchytilo ​​i v tradičně nejprogresivnějších státech (např. nedávné francouzské a nizozemské zákazy nosit burku na veřejnosti).  Klíčové porozumění znamená pochopit tyto tendence elitní technokracie a populismu jako navzájem spojené: technokratický sen o čisté post-demokracii, která by okleštila jakékolivpolitické utkání (a tím i demokratickou sebe-legitimitu) je sám zodpovědný za populistické výbuchy. Jinými slovy, čím více se snažíme veřejnou sféru očkovat proti politice, tím více se politika vrací v temnějších, netolerantnějších a násilnějších formách. Chyba není v nich, ale v nás.

Závěr, který z toho pro občany vyplývá, je dnes zcela jasný: je třeba čelit politické otázce přímo. Éra "výstupní legitimity" je u konce. Jak odvážně zahrne Evropa nové formy vstupní legitimity—podle které budeme muset my sami, demokraticky jako občané, předkládat podněty a vize evropské budoucnosti—určí, zda současnou krizi státního dluhu i krizi naší hlubší demokratické malátnosti překonáme. Vyhlídky na rozsáhlé přerozdělování bohatství přes hranice, které se za režimu ESFS spolu s objevující se fiskální unií ještě zvýšily, 
představují příležitost přehodnotit podmínky evropské solidarity a to, co by pan-evropská sociální spravedlnost mohla znamenat. Krize alespoň obnovila naději, že evropská politika je stále naživu, že debata o tom, jak bude Evropa vypadat, zůstává otevřená.  Nicméně i přistoupení k evropskému fiskálnímu kompaktu bude nebezpečné, pokud nebude pečlivě prováděno mechanismy široké demokratické diskuse. Je-li fiskální unie nakonec vytvořena za mimořádných ekonomických tlaků pouze hlavami vlád, náklady její pochybné legitimity budou docela vážné.

Tedy—a přesně v kontextu takové fiskální smlouvy—opravdová evropská politika by vytvořila nové veřejné prostory, ve kterých se budou moci občané svobodně a aktivně přít o názory a pečovat o hodnoty. Pokud Evropa znovu objeví kulturu občanské participace, jen tehdy bude pravdivá demokratická suverenita na jakékoliv politické úrovni možná.  Tato debata se opírá o základní problematiku. Velkou otázkou—na kterou nyní musíme odpovědět my sami, protože nesmíme spoléhat na ostatní, že na ni odpovědí za nás—zůstává: Jak by se Evropané mohli změnit na evropské občany?  

Pokud se nám nepodaří přijmout smysluplné formy občanství a aktivní participace v rámci nové evropské veřejné sféry, evropský projekt i demokratická suverenita budou ohroženy. Navíc lze říci, že my Češi neseme—jako občané v centru Evropy, v její srdci—zvláštní symbolickou odpovědnost usilovat o budoucnost Evropy a její ideály.

Tudíž máme-li odpovědět na tyto otázky—jako Češi i jako Evropané—musíme rozhodně odmítnout nám nabízenou falešnou alternativu a místo toho jí zcela předefinovat. Jen tak budeme svobodně znovu definovat sami sebe. A není přesně toto v konečné analýze zásadní podstatou pravé demokracie?
 

Verze tohoto článku vyšla 28.3. v časopisu A2.

Související