Posun v diskusích o bankovní unii ukazuje, že přes veškeré vnitřní rozpory a těžkopádnost systému rozhodování je naprostá většina zemí EU připravena zásadní změny přijmout a v některých případech i předat část vlastních pravomocí na společné instituce unie. To je ta pozitivní zpráva z dalšího posunu v jednáních o bankovní unii. Koordinovaný dohled má stanovena základní pravidla a jasnější obrysy získává také systém společného sdílení rizik, což bude ovšem v budoucnu ještě mnohem složitější část jednání.

Postup jednání však zároveň ukazuje na složitost současného způsobu rozhodování uvnitř EU a z toho vyplývající dlouhé doby na reakci unie v krizových situacích. Celý mechanismus podle všeho začne fungovat až v roce 2014. To ovšem výrazně komplikuje možnost použití společného systému záruk pro řešení krize bankovního systému, zejména ve Španělsku, případně i v dalších zemích EU (kromě těch dlouho známých se potýká s vážnými problémy například Kypr a Slovinsko). Jeden z původních záměrů projednávaných návrhů, tj. řešit problémy bank přímo, a nikoli přes rozpočty států, ve kterých sídlí, se tedy zřejmě v dohledné době nepodaří naplnit. Přesto je pravděpodobné, že zpráva o dohodě bude mít zklidňující dopad na bankovní systém v Evropě.

Dohoda o společném bankovním dohledu přitom byla snazší než ty, které bude ještě nutné dosáhnout. Rozdílný přístup Německa a Francie k doporučovaným kompetencím centrálního dohledu v závislosti na velikosti bank mohl být řešen kompromisem, protože Francie – jako stoupenec širšího záběru společného dohledu – má bankovní systém složený zejména z velkých bank, zatímco v Německu, které chtělo společný dohled směřovat zejména na největší banky a systémově klíčové instituce - je větší počet bank středních a menších. Kompromis definující objem aktiv, od jejichž výše bude banka spadat pod evropský dohled, proto tento rozpor vyřešil. Stejně tak připomínky Británie a Švédska bylo možné snáze zohlednit díky tomu, že tyto země nejsou členem eurozóny a s ohledem na vlastní přístupové výjimky se k tomu – na rozdíl od ČR – ani nezavázaly. Posun je tedy významný, těžší část jednání však Evropu ještě čeká.

V této souvislosti bude zajímavé, zda Česká republika naváže na svůj furiantský přístup z dosavadních jednání. O vzdání se významných pravomocí věcně a bez emocí jednaly státy jako Nizozemsko, kde je podíl zahraničních bank na bankovním systému pouze několik procent, Rakousko, kde představují asi 20 %, Německo, kde to je 12 %, ale zásadní problém měla ČR, kde to je – téměř 90 %! Jinými slovy: země, kde regulátoři dohlížejí na skutečně domácí banky, racionálně hledaly dohodu a nejzarytější odpor vyvíjela země, kde domácí banky obhospodařují sotva pár procent aktiv. Přitom přes kvalitní práci bankovního dohledu je jasné, že bankovní systém v ČR není stabilní díky jeho skvělé strategii, ale právě díky faktu, že téměř celý trh ovládají velké banky z členských zemí EU a také tomu, že mohly české banky před deseti lety koupit očištěné od všech problémů.

A tak jsme mohli sledovat deklarované odpůrce regulace, kteří horlili proti možnosti, že by si stát nemohl pořádně regulovat soukromé subjekty. Liberály, kteří se rozhořčovali při pomyšlení, že soukromí vlastníci bank budou sami rozhodovat o tom, jak se bude uvnitř nich přelévat kapitál. Profesory ekonomie, kteří nikdy nečetli ani jeden teoretický článek o bankovní unii. A to hovořím jen o názorech prezentovaných těmi, o jejichž kvalifikovanosti a porozumění problému nijak nepochybuji. Ale to už je asi nutný kolorit všech zásadnějších rozhodování, která se v rámci EU odehrávají. Nakolik to ale bude hlavní směr, kterým se ČR bude v Evropě profilovat, by mělo být jedním ze zásadních témat domácí politiky. Má na ni mnohem větší dopad než slučování ministerstev nebo platy poslanců.

 

Do níže uvedeného okna můžete vložit váš názor. Některé z nejzajímavějších textů budeme níže zveřejňovat.

Váš názor: 
Vaše jméno a obec: 
Váš e-mail: 

Richard, Český Těšín

EU začíná čím dál více připomínat potěmkinovu vesnici zvanou SSSR. Problémy nejsou ve skutečnosti vůbec řešeny, ale pouze přesouvány z jedné úrovně na druhou. Zjednodušeně lze říct, že každý problém by mělo vyřešit další prohloubení integrace. Obyčejný selský rozum by si mohl myslet, že když mám dluh, tak ho buď splatím, nebo zbankrotuju, nicméně evropská politická garnitura se domnívá, že v jednotě dluhů je síla. No uvidíme, jak to dopadne. Třeba vznikne nějaké nové ekonomické paradigma.


O. Vlasic, Brno

Pane Pilip, omlouvám se, ale jste opět mimo. Právě tato zahraniční kontrola našich bank je velkým nebezpečím. Nehledejte u zahraničních vlastníků jiné motivace, než je maximalizace zisku a cash flow ve vlastněných společnostech.

Když odprodej aktiv (s podivným původem) umožnil distribuovat riziko špatných rozhodnutí z USA do celého světa, proč by se ke stejnému kroku neuchylily managementy bank v eurozóně vůči vlastněným bankám mimo tuto zónu?

Byl bych vděčen za reálnou odpověď na tuto otázku, nikoli krasořečnění o společných problémech a nutnosti je společně řešit.

Související