Před rokem se Češi a lidé po celém světě loučili s Václavem Havlem a vyjádřili svou úctu člověku, který je hluboce inspiroval a jehož morální přítomnost svět zoufale potřeboval a potřebuje i dnes. Ve třech dnech státního smutku, stejně jako dnes večer na Hradčanském náměstí, jsme se snažili porozumět nesmírnosti naší ztráty a tomu, co se jeho odchodem stalo. Možná jsme právě v těchto dnech začali uznávat velký dar, který nám Václav Havel zanechal: nejen odvahu k naději a k představě odlišné budoucnosti, světlejší než současnost, ale i slib, že politika sama může být čestná, pokorná a dobrá, že politika může být humánní. Dar lidské politiky může vydržet v našich srdcích, dnes už jen naším úsilím. Je to projekt zahájený, ale nikdy nedokončený. Havel jen pokynul směrem této humánnosti. Lidskost je, stejně jako všechny ideály, nedosažitelná našimi nedokonalými a konečnými bytostmi, jejichž křehkost a zranitelnost Havel tak dobře znal. Ale toto dědictví od velkého a laskavého člověka, si zaslouží naší reflexi, a nakonec, jako náš úkol, naší podporu.
---
Havel měl vrozenou intuici pro chápání světa a jeho skryté rozměry, uměl zachytit podstatné a složité myšlenky sdělitelnou, téměř lyrickou prózou. Ve všem, co dělal, se snažil zachovat autentický rozměr lidské zkušenosti: platný nejen ve smyslu pravdivosti nebo „životu v pravdě“, ale i ve smyslu touhy po tvoření nenarušené solidarity v komunální zkušenosti, ve smyslu přání vytvářet prostor pro kolektivní akty otevřeného společného bytí. Divadlo pro Havla znamenalo něco podobného: naléhání na sdílený okamžik—v účelné absurditě a ironii jeho her—kdy může vyniknout autentická lidská subjektivita i uprostřed bezohlednosti a anomie moderního zbyrokratizovaného života.
Snad ze všech jeho spisů je vrcholem klíčový esej „Moc bezmocných“, příkladná artikulace vnitřního fungování moderní ideologie. Když nic jiného, ​​ vhled tohoto textu je Havlovo největší intelektuální dědictví, snad ještě víc v našem současném, údajně „post-ideologickém“ světě. Pro Havla spočívá zrádnost ideologie v jejím hraní si s osobní touhou po zakořeněnosti, po odpovědi, po návratu z existenciálního exilu. Ideologie člověka osvobozuje od myšlení a sebereflexe a tudíž od odpovědnosti. Ideologicky ochromená osoba je osoba demoralizovaná, která se účastní prázdných a falešných systémů, „žije ve lži“. V politickém klimatu, který popíral svobodu slov, se Havel snažil zachovat svobodu myšlení, sloupnout vrstvy přijatých ideologických hodnot a uprostřed šedé totality udržovat nějakou formou morální odpovědnost.
Havel často mluvil o Bytí nebo o jeho velké paměti. Ať už jde o dozvuk vlivu Heideggera nebo zástupný znak Boha, Bytí vyvolává vizi onoho světa, vizi vztahu s a odpovědnost za to, co ještě nepřišlo, co se ještě nestalo nebo co se stalo už dávno před námi, úctu k času a k tomu „zcela Jinému“, které nás může překvapit. Je to samozřejmě termín velmi mnohoznačný či nejasný, možná i prázdný; i když Havel tvrdil, že pro něj vše spojuje. Bez jisté úcty k záhrobí by se lidská ctnost téměř vždy zvrhla do sobeckého egoismu a krátkozrakého oportunismu, propadla by ješitnosti, bezvýznamnosti a nicotnosti.
Havel byl skeptický k vypočítavosti, čistému pragmatismu a utilitární logice. Ačkoliv tyto mají své místo v dnešním komplexním, technicko-vědeckém světě, nesmí ovládnout náš morální a politický život, nesmí ho definovat. Protože kdybychom to dopustili, určitě bychom tak zradili sami sebe, vzdali bychom se naší citlivosti pro odpovědnost. Stejně jako technologie hrozí odcizením lidské bytosti od přírody, tak politický oportunismus hrozí tím, že nás odcizí od druhých, od našeho lidství v jeho univerzální, avšak individualizované formě.
Havel se sám často obával, že takovouto proměnu by částečně mohly umožnit právě ty osobní a soukromé svobody, za které dlouhá léta bojoval a které dnes užíváme v post-komunistické střední Evropě. Že by nakonec tato priorita nového individualismu samotného byla ve skutečnosti ku prospěchu hlavně těch, kteří jsou ochotni politiku sobecky a krutě nejvíce využít pro osobní zisk. Havel nám často připomínal, že demokraticko-právní řád musí být vždy spojen s robustním mravním řádem; musí být spojen se stále se rozvíjejícím řádem občanských ctností, které spojují jednotlivce a jeho společenství. Ačkoli umění politiky musí vždy vycházet z důstojnosti jednotlivce, jednotlivec není odcizené, atomizované já. Takový není ten jednotlivec, kterého si Havel představoval ve svých spisech. Takový není ten jednotlivec, kterým Václav Havel sám byl. Havlův jedinec je lidská bytost vždy zachycená mezi, bytost existující jako konečné a smrtelné já s jedinečným postavením a historií, a přesto také bytost vědomá si svého spojení s nekonečným lidstvem, které v ní jemně setrvává a které volá po určitém uznaní. A tak politika, která je citlivá k jednotlivci, je také politika, která vytváří ve společnosti pocit kolektivní zodpovědnosti za osud spoluobčanů: bud’ je to důchodkyně, která dnes už nemůže zaplatit nájem nebo romské děti, které posíláme do zvláštních škol nebo mladí studenti, pro které nejsou žádná pracovní místa. V zásadě to musí být také politika solidarity.
Jako taková, Havlova politika byla politikou humánní: byla osobní, přála si zachovat prvky intimních vztahů péče kdekoliv a kdykoliv to bylo možné. Byla v tomto smyslu možná nevhodná pro větší demokratické procesy nebo pro moderní republiky. Ale vždy byla spíše základním nedosažitelným ideálem, který měl být začleněn do posouzení stávajících systémů. Určitě a nevyhnutelně zklameme v našem úsilí být demokratičtí a humánní, ale můžeme zklamat inteligentně. Můžeme se naučit, jak napsal Beckett, „selhat lépe“. Podle Havla není politika jen rutinní činnost nevkusných kompromisů, tvoření koalic a projednávaní rozpočtů. Politika někdy může být něco víc. Politika vlastně taky může přetvořit svět a může být začátkem něčeho nového. Jako Hannah Arendtová před ním, Havel vždy věřil, že v této lidské kapacitě začít znovu je jádro lidské svobody.
Artikulace tohoto regulativního ideálu se stala Havlova silnou stránkou a v jeho zkušených rukou se stala půvabnou literární formou. Psal se slušností a přesností, s humorem a s vřelostí. V jeho spisech není moudrost předávána, je objevována. Každý text je rozhovor mezi autorem a čtenářem, kde Havel odhaluje své vlastní pochybnosti a obavy. Na konci mu věříme, protože mu důvěřujeme, důvěřujeme, že by nás neklamal. Moc bezmocných, politika svědomí, život v pravdě, umění nemožného: tyto výrazy nejenom zobrazují etické orientace a inspirují, ale odhalují celé nové světy myšlení a jednání. Otevírají nás našim snům o lepší budoucnosti, která přijde, snům, které jsme kdysi pro sebe měli, ale možná dávno zapomněli.
„Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí“. Je to zvídavý, ale vypovídající aspekt dobře známého rčení Havla, inspirovaného Janem Husem („Pravda vítězí“), kde je jen zřídka jasné, zda správná slovesná modalita je zde oznamovací nebo imperativní: „vítězí“, nebo „musí zvítězit“. Zatímco morální smysl se zdá být zřejmý, je formálně sporné, dvojznačné, zda si Havel dělá nárok normativní nebo popisný. Toto je, co by mělo být; nebo je to jednoduše jaký svět je. Ale tato dvojznačnost také dává sílu tomuto výroku, nikdy to není jen morální příkaz z ničeho. Je to spíše vstup do světa, do lepšího světa, který, i když nemusí existovat nyní, existuje na nějakém jiném místě—v budoucnosti, nad námi, v nás, jinde. Je to svět, který je před nás předkládán jako ideální a současně je tu s námi, oddálený a zároveň přítomný, příslib, který jsme učinili sobě.
A tak tedy doufejme, že budeme ještě dlouho cítit jeho nepřítomnost, obracet se k němu a ke všemu, co nám zanechal, k té části, která zůstává, k jeho přítomné nepřítomnosti. V našem žalu a v naší vzpomínce ho musíme citovat, číst a číst znovu, mluvit o jeho myšlenkách, stavět na nich, přijmout je jako náš společný úkol. To také bude našim pokračujícím aktem smutku: pokusit se žít podle jeho příkladu, potvrdit, že politika může být místem pro dobrotu a idealismus, lásku a pokoru, že může být mostem - byť krátkým - mezi eros a caritas. V této výzvě, našem jediném útočišti, v našem boji s časem přivolat jeho slova a jeho úsměv, je znovu s námi.
Koneckonců, Havlův příkaz „žít v pravdě“ byl vždy jen počátkem. Nyní je na nás, abychom takto žili a věřili, že jiný svět je možný.
