Whistleblowing, jedno z ožehavých témat současné společnosti. V časech, kdy se korupce „prožírá“ do čím dál vyšších sfér české politiky a veřejného života, je nutné o ochraně oznamovatelů diskutovat a zároveň usilovat o zakotvení této problematiky v zákoně. Činí vláda patřičné kroky a je možné je považovat za vhodné?

Ten, co píská na píšťalku

Whistleblower, anglický výraz pro člověka, který upozorňuje na nezákonné či korupční jednání ve svém okolí. Pochází z anglického to blow a whistle, v překladu pískat na píšťalku. Česky takového člověka můžeme jednoduše označit jako oznamovatele korupce. Někteří se však i v dnešní době nevyhnou výrazu přežívajícímu zde od dob totalitních – slovu práskač.

Jsou mezi námi totiž stále občané, kteří se domnívají, že oznamování korupce je něco podobného, jako když na sebe lidé za totality donášeli citlivé informace. Tento pocit je třeba z české společnosti vymýtit a mnohé nevládní protikorupční organizace typu Transparency International nebo NFPK (Nadační fond proti korupci) se o takovou činnost snaží. Je ale zřejmé, že by bylo nejlepší, kdyby daný popud, ochrana a chvályhodná slova pro whistleblowery, přišla z jiných míst. Nejlépe těch vládních. 

V současné době existuje v České republice pro whistleblowery jediná možnost ochrany: mohou se obrátit na některou z u nás působících protikorupčních organizací. Ty jsou v současné době jako jediné schopny a připraveny poskytnout řádnou právní ochranu a pomoc. Tuto roli ochránce by měl ovšem ideálně zastávat stát, nikoli různé nevládní či soukromé organizace. Obzvláště v případech, které jsou úzce spjaty s veřejnou správou a jejím fungováním.

Whistleblowing a zákon v ČR

Současná česká vláda, jinak zvaná protikorupční, slíbila již brzy přinést návrh novely zákona, který by měl oznamovatele korupce patřičně ochránit a zabezpečit. Vicepremiérka pro boj s korupcí Karolína Peake má návrh této novely zákona vypracovat do konce dubna. Už teď se ovšem její dílo stalo terčem ostré kritiky. 

Jedním z největších odpůrců navržené podoby tohoto zákona je Ondřej Závodský, jeden z mála českých whistleblowerů. Závodský upozorňuje na skutečnost, že zákon je pojat až příliš úzce a například oznamovateli nezaručuje vůbec žádnou fyzickou ochranu, která je při četných výhružkách a snahách o fyzické ataky velmi důležitá.

Zákon se zabývá hlavně ochranou pracovní pozice daného oznamovatele. Zaručuje mu udržení pozice v místě jeho pracoviště, stejný plat či odměny. Novele zákona by se také dala vytknout absence jakékoli motivace pro oznamovatele korupce, ať už finanční či hmotné.

Například v Latinské Americe, kterou ovládá nelegální obchod s drogami, získávají někteří whistlebloweři podíl ze sankce, které byla korupčníkovi udělena. S trochou nadsázky je tedy možné říct, že se místní drogová mafie bude muset činit, aby snad někdy byla v českém zákoně zakotvena jakákoli forma motivace pro whistleblowery.

Někteří alibisté by samozřejmě mohli přijít s argumentem, proč je vůbec nutné motivovat oznamovatele jakoukoli formou, když je to jejich samozřejmá morální povinnost. Odpověď je však přímo v otázce. Protože to pro mnohé bohužel morální povinnost není a tudíž je jasné, že dokud před sebou takoví spoluobčané nebudou mít vidinu finanční odměny, korupční jednání jednoduše nenahlásí.

False Claims Act 

V roce 2009 přiletěl do Česka diskutovat o problematice korupce zástupce americké organizace National Whistleblower Center Stephen Konn. Mimo jiné také představil nejsilnější protikorupční zákon v USA vůbec, tzv. False Claims Act. Zdůraznil, že s jeho pomocí americké vlády ušetřily na veřejných zakázkách více než 20 miliard dolarů.

False Claims Act, jinak také nazývaný Lincoln law, je speciální tím, že pokud vláda odmítne v určitých případech podstoupit patřičná represivní opatření, whistleblower má možnost korupčníky žalovat jménem vlády. Pokud se případ povede vyřešit a jsou uděleny tresty, whistleblower má podobně jako v Latinské Americe možnost získat podíl z udělené sankce. Výše podílu se pohybuje mezi patnácti a dvaceti pěti procenty z dané částky.

Konn zároveň dodává, že tento zákon považuje za vůbec nejlepší protikorupční kontrolní orgán. Proto by možná bylo vhodné nesoustředit se tolik na stále nové a nové vytváření různých protikorupčních úřadů, kontrolních komisí či institucí. Možná by jednoduše stačilo učinit takový malý regulační orgán z občanů samotných.

Kauza SFŽP – učebnicový příklad korupčního jednání

Pravděpodobně nejznámějším příkladem korupce a neschopnosti vlády napomoct whistleblowerům v ČR je kauza Státního fondu životního prostředí. V roce 2010 byl do pozice ředitele SFŽP jmenován tehdejším ministrem pro životní prostředí Pavlem Drobilem bývalý zaměstnanec ČNB Libor Michálek.

Během několika úvodních týdnů si Michálek všiml, že se k němu chovají ne příliš standardním způsobem. Byl zván na různé soukromé schůzky a Martin Knetig, který jej na pozici doporučil, po Michálkovi požadoval různé pozměňování pravidel eurodotací či personální změny.

Vše ale skutečně začalo až ve chvíli, kdy pražský magistrát zadal miliardový tendr na výstavbu čističky odpadních vod. Michálek odmítl tyto zakázky pustit dále, protože podle něj nebyly po úřednické stránce v pořádku. Z doslechu také věděl, že tendr má být předražený o tři miliardy a půl miliardy z těchto peněz má jít na černé konto ODS a kariéru Pavla Drobila. Michálek se rozhodl, že bude o kauze informovat nejvyšší členy vlády, ti však neprojevili o problém žádný zájem.

A tak nezbylo Michálkovi nic jiného, než se svou nahrávkou, kde měl korupční záměry Knetiga a Drobila zvukově podložené, jít do médií. Vzápětí poté, co byly Drobilovi přehrány patřičné Michálkovy nahrávky, odvolal jej z pozice ředitele SFŽP a nastala vlna žalob a osočování mezi členy vládní koalice. Rezignoval policejní prezident i sám ministr Drobil.

Boj však zdaleka neskončil. Bylo podáno mnoho žalob a nařízení k přezkoumání případu, jak Knetig tak Drobil však zůstali bez trestu pro nedostatek důkazů. Menší kuriozitou se stalo rozhodnutí soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 1, která zastavila trestní stíhání Knetiga po pouhém týdnu, aniž by vyslechla hlavní aktéry kauzy.

A teď zpátky do roku 2013. Stojí před námi velká šance, jak napomoci tomu, aby se už nikdy neděly případy typu kauzy SFŽP, respektive aby byly efektivněji řešeny. Nebýt Nadačního fondu proti korupci Karla Janečka, kde by dnes asi Libor Michálek byl? České zákony by mu totiž pomoc zdaleka neposkytly.


Bottom line: Až tedy bude Karolína Peake v dubnu předávat svůj návrh novely zákona, nezůstaňte mlčet, pokud se vám návrh nebude líbit. I to nejmenší slovo totiž má svou váhu.

Související