Není lehké vybrat jen pár úlomků z festivalu Jeden Svět. Všechny filmy v sobě mají něco neobyčejného a dohromady tvoří spleť nevyzpytatelných lidských osudů. V první části dvoudílné série recenzí jsme pro vás však „vypíchli“ alespoň několik poutavých snímků, které vzbudily velký ohlas jak v zahraničí, tak v České republice.

Na sever od slunce – surfing pod polární září

Věřím tomu, že každý si alespoň jednou v životě řekl nebo řekne, jaké by to asi bylo, kdyby najednou všeho nechal, sbalil kufry a „na vlastní pěst“ se vydal někam hodně daleko. Třeba za polární kruh. Na devět měsíců. Surfovat a sbírat odpadky na pláži.

Nemáte odvahu? Nezoufejte, dva norští borci Inge Wegge a Jørn Ranum už to udělali za vás. A dokonce si do batohu přibalili kameru. Vše začalo jako bláznivý nápad dvou surfařských kamarádů. Pláž za polárním kruhem si jednoho dne vyhlédli a rozhodli se na ní strávit tolik času, kolik bude potřeba na sesbírání alespoň tuny odpadků, které sem denně naplaví moře.

Jako zásoby si Inge a Jørn kupují prošlé potraviny, které jsou většinou v naprostém pořádku a stále se dají jíst. Norské obchody jsou navíc povinny jim tyto potraviny dát zadarmo. Z naplaveného dřeva si s pomocí sekyrky, kladívka a rezavé pily staví malou „hobití chatku“, vytápěnou kamny vyrobených z rezavého barelu. Jako izolace na střeše jim slouží sesbírané PET lahve.

Přichází polární noc a surfaři po několik týdnů nespatří slunce. Ani teplota snad jen kousek nad absolutní nulou je ale neodradí o surfingu a celí zmrzlí se pouští do chaotických vln. Ruce a nohy mají jako špalky dřeva. Velmi se mi líbí okamžik, kdy oba strnule stojí na pláži a vychutnávají si svit slunečních paprsků, který je jim najednou tak vzácný. Opravdu málo stačí k tomu, aby byl člověk šťastný.

Odpad na pláži velmi kontrastuje s úchvatnou magickou přírodou a klidem, kterým je film prostoupen. Čas přestal existovat, už vás nepronásleduje a vy si děláte, co chcete. Na horách, pár desítek metrů od vás, se pasou ovce a běhají králíci. Vlny se explozivně tříští o skálu a v noci se nad vámi vlní polární zář. Nakonec si pro sesbíraný odpad přilétá vrtulník, který cestu s nákladem musí absolvovat hned třikrát, jelikož Inge a Jørn nasbírali ne jednu, ale tři tuny odpadu.

Film je vhodný pro všechny, kdo mají rádi divokou přírodu, adrenalin a projevují zájem v oblasti globálních problémů či ekologie. Snímek mě dokonale pobavil průpovídkami surfařů, ale také přinutil k tomu se zamyslet nad plýtváním jídlem a nad sebou samým. Je také uvolňující vidět na festivalu Jeden svět něco, při čem vám netuhne krev v žilách.

Po zemi, po moři – jak složitý je útěk z KLDR?

Songgook – severokorejský uprchlík a hlavní hrdina dokumentu – začíná po svém útěku a následném sedmiletém schováváním se po Číně žít v Jižní Koreji se svou manželkou Sueryun. Její matka byla při pokusu o útěk do Číny chycena a prodána do „sexuálního otroctví“, přičemž zbytek Sueryunniny rodiny je stále v obležení severokorejských hranic.

Sueryun je těhotná a svou mámu v tomto období zoufale potřebuje. První Songgookův cíl je tedy najít Sueryunninu matku, která je v otroctví již po dlouhá čtyři léta. Obchod s uprchlíky je v Číně prosperující byznys. Za ženu ve věku v rozmezí od 28 do 29 let překupníci dostanou v přepočtu 880 – 1000 amerických dolarů. Matku se nakonec podaří najít, ale stále ještě zbývá vymyslet únikový plán pro další členy rodiny žijící v KLDR. Songgook je chce za pomoci převaděče dostat přes řeku Amnok, jež leží mezi Čínou a Severní Koreou.

Po úspěšném přechodu řeky je na lodi musí přepravit z Číny do mezinárodních vod na čínské a jihokorejské hranici, kde uprostřed moře přesedají na další kocábku vyslanou z Jižní Koreje. Pro všechny začíná nový život. Uprchlíci však v Jižní Koreji musí nejprve dorazit k důkladnému výslechu a později podstoupit půlroční „aklimatizaci“ v uzavřeném areálu.

Scéna, kdy Sueryunnina rodina doma sleduje jihokorejské filmy je k zamyšlení. Její bratr říká, že za zhlédnutí takového filmu by jej v Severní Koreji čekal krutý trest, a je jedno, jestli z něj viděl pět minut nebo hodinu.
Snímek mi připadal mírně zmatený, jako by autoři neměli dost času a snažili se toho co nejvíce „vecpat“ do padesáti minut. Je velká škoda, že se film více nezaměřuje na nový život uprchlíků.

Tím však nechci nijak shazovat poutavost příběhu, který mě na chvíli vytrhnul z pohodlného evropského života a vrhnul do situace, jakou si neumím ani představit. Strach, smutek, naděje, láska a mnohem více pocitů mi bylo naservírováno v ryzí podobě.

Snímek tří režísérů (Hark-Joon Lee, Dongkyun Ko a Hein S. Seok) zobrazuje až absurdní složitost útěku a neskutečnou krutost lidí k lidem, ale na druhou stranu i bezmeznou obětavost pro druhé. Pokud budete mít možnost, velmi doporučuji film zhlédnout.

Zakázané hlasy – blogerská revolta

Troufám si říci, že už první slova pronesená ve filmu ve mně vzbuzují vlnu emocí. „Odvaha je nakažlivá.“ Dokazují to tři ženy pocházející z naprosto odlišných koutů světa, které přesto mají něco společného – všechny se za pomoci blogů, Facebooku či Twitteru staví diktatuře a nepráví.

Yoani Sánchez – první bloggerka pocházející z Kuby – tvrdě kritizuje kubánský politický režim a snaží se lidem ve světě sdělovat, jaká je situace v její zemi. Činí tak vkládáním aktuálních příspěvku na svůj blog. Ovšem k něčemu takovému potřebuje internet, který na Kubě najdete jen v hotelu a navíc za nemalé peníze. Sílu v tom, co dělá, jí dodává její syn. Má strach, že až se jí jednoho dne zeptá, co udělala pro změnu, nebude mu umět odpovědět.

Ve snímku je zachycen mírový pochod „dam v bílém“, které protestují proti věznění svých manželů, otců a bratrů jako politických vězňů. Vše probíhá v klidu, dokud se na scéně neobjeví na objednávku vytvořený dav, který má za úkol nadávat a bít všechny ty, kdo mají něco proti komunistickému režimu. Dav fanatiků řvoucí nadávky vzbuzuje strach a zoufalost. „Nikdy nevíte, co se tady stane zítra,“ říká Yoani.

Druhou bloggerkou v pořadí je Íránka Farnaz Seifi, která se prostřednictvím internetu snaží bojovat proti diskriminaci žen v Íránu. Její blog byl třikrát zablokován. Íránská vláda například znemožnila i zobrazení výsledků při zadání slova „ženy“ ve vyhledávači Google. „Ženy jsou tu považovány za poloviční lidi,“ říká Farnaz. Mužské genitálie zde mají dvakrát vyšší cenu než osoba ženského pohlaví.

Otřásal jsem se hrůzou, když jsem viděl mírovou demonstraci žen v Íránu, která nakonec skončila pod salvou obušků tamní policie. Taková brutalita by mě děsila, i kdyby byli biti muži, natož ženy. Během mírové kampaně bylo zatknuto šedesát lidí.

Kvůli Farnazinému blogu byla její rodina pod obrovským tlakem. Proto se Farnaz rozhodla opustit zemi a psát o dění v Íránu za pomoci svých kontaktů, které jí přeposílají aktuální informace a na malou chvíli vkládají videa na server Youtube.

Třetí bloggerkou je Zeng Jinyan – lidskoprávní aktivistka žijící v Číně. Její život se v jedné věci zásadně liší od ostatních. Žije v domácím vězení. Před domem má ve dne v noci hlídku tajné policie. Ta se od ní nehne ani na krok a drží se u ní, i když je v práci. Jaký podnik by stál o takového pracovníka, který je stále pod dozorem a dělá firmě špatné jméno?

Její manžel je následně odsouzen za zradu Čínské lidové republiky a na čtyři roky uvězněn. Zeng zůstává doma sama s malou dcerkou. Skrze svůj blog se snaží podávat informace a videa o životě v domácím vězení a o aktuálním dění v Číně. Obviňuje se, že její dcera nemá normální dětství. Nemůže venku běhat s ostatními a hrát si. Místo toho Zeng v noci slýchává policisty, jak si povídají za dveřmi jejího bytu.

Děj střídavě přeskakuje mezi třemi ženami a napětí se stupňuje s každou další částí. Dokument švýcarské režisérky Barbary Millerové působí velmi silně díky výpovědím bloggerek a záznamům z demonstrací. V křesle jsem seděl jako zaražený a bylo mi trapné se jenom pohnout při pomyšlení na životy ostatních v těchto zemích. Smutné, hrozné, brutální, nespravedlivé, ale pravdivé.

Pro zájemce přikládám oficiální blogy, či facebookové stránky filmových hrdinek:
Yoani Sánchez
Farnaz Seifi
Zeng Jinyan

Související