Článek najdete zde, status autora, kde se hovoří o "řeckých městských státech" na jeho facebookové stránce.

Nejprve je nutno podotknout, že demokracie vznikla pouze v Athénách a jinde se prosadila pouze pod athénským vlivem či tlakem. Co se týče časového vymezení, konec athénské demokracie můžeme celkem jednoznačně určit rokem 322 př. n. l., kdy byla v Athénách po makedonském záboru zavedena oligarchie. Její počátek však nelze jednoznačně umístit do jednoho konkrétního historického okamžiku, protože vznik demokracie byl dlouhodobým procesem, sestávajícím se z mnoha dílčích institucionálních reforem.

Většina moderních autorů nicméně klade vznik demokracie čistě arbitrárně do roku 462, podle jiných propočtů 461 př. n. l., kdy Efialtés odebral aristokratické radě (areopag) pravomoc dohledu nad archonty, nejvyšpšími úředníky, a předal ji lidovému shromáždění plnoprávných občanů (ekklésia). Mezi lety 462/461 a 322 př. n. l. došlo ke dvěma oligarchických převratům, a to v letech 411 a 404/403 př. n. l. V obou případech však byla po několika měsících opět obnovena demokracie ve víceméně původní podobně.

Ačkoli se Athéňané snažili ospravedlnit demokracii a dodat ji na vážnosti a starobylosti tím, že ji prezentovali jako výsledek cílevědomého zavádění významnými zákonodárci (Théseus, Drakón, Solón, Kleisthénes), vznik demokracie nebyl důsledkem vědomého prosazování určité politické myšlenky, ale nezamýšleným vedlejším produktem několika dílčích institucionálních reforem, jejichž provedení nebylo motivováno cílevědomou snahou o zavedení demokratického státního zřízení. Vzniku demokracie nepředcházela žádná teoretická diskuse o politickém uspořádání, šlo o výsledek specifického historického vývoje.

To odráží i etymologie slova démokratia (démos – lid, kratos – síla moci). Jeho sporadické užívání je doloženo až ve 2. polovině 5. století, tedy v době, kdy demokracie již existovala. Vzniklo až v době, kdy si Athéňané uvědomili výlučnost svého politického uspořádání a pocítili potřebu ho pojmenovat. Ve stejné době se objevily i pojmy isonomia (politická rovnost), iségoria (právo na veřejný projev), isokratia (rovnost přístupu k moci) a isopséfos (hlasovací právo).

Rovnost se zrodila na bitevním poli. Počátkem 7. století započala v oblastech okolo Egejského moře krize z přelidnění, která měla velmi závažné sociální, ekonomické i politické dopady. Změna struktury společnosti se odrazila i ve změně organizace armády. Aristokratická jízda, dříve hlavní součást vojska, byla postupně nahrazena oddílem těžkooděných hoplitů, pojmenovaných podle okrouhlého bronzového štítu (hoplon). Hoplité se rekrutovali z řad osobně svobodných obyvatel trvale usazených na území obce, kteří měli jako jediní dostatek prostředků, aby si mohli opatřit velmi nákladnou pěchotní výzbroj a výstroj.

Hoplité byli organizováni do falangy (phalanx, na obrázku mnohem pozdějí Makedonská falanga), kompaktního vojenského útvaru tvořeného několika (v Athénách zpravidla osmi) řadami kopiníků chráněných hradbou kopí a štítů. Falanga byla považována za neporazitelnou, pokud hoplité dokázali v bitvě udržet řady semknuté. Podařilo-li se nepříteli na nerovném nebo v nepřehledném terénu falangu rozdělit, nebyl problém neohrabané hoplity pobít.

Můžeme bez nadsázky říci, že hoplité nebojovali jako jednotlivci, zbraní byla celá falanga. Postavení všech vojáků ve falanze bylo stejné – všichni plnili stejný úkol, všichni pochodovali stejným krokem, neexistoval prostor pro projevení jakýchkoli osobních kvalit, nikdo nebyl důležitější než ostatní. Ve falanze si byli všichni vojáci rovni.

Občané-hoplité byli zpočátku rozděleni do několika majetkových tříd, nicméně fakticky se rozdíly mezi třídami postupně stíraly, jak se zdokonalovaly demokratické instituce. Chudí občané stojící mimo třídy (thetes), kteří si nemohli dovolit výzbroj těžkooděnců, zpočátku právo politické participace neměli. Vydobyli si ho až po slavných námořních vítězstvích u Salamíny a Platají, kde složili na lodích jako veslaři, když prokázali, že jsou schopni bránit svoji obec stejně dobře jako hoplité.

I veslaři na válečné lodi si byli fakticky rovni, nikdo nebyl důležitější než ostatní. Protože jedinou taktikou námořního boje bylo proražení trupu nepřátelské lodi pomocí zahroceného klounu na přídi (embolon), což vyžadovalo dokonalou veslařskou koordinaci, nebojovali veslaři jako jednotlivci, zbraní byla celá loď. Postavení veslařů na lodi bylo tedy v podstatě totožné jako postavení hoplitů ve falanze.

Rovnost byla považována za nejvýznamnější součást demokratické myšlenky. Někdy byla dokonce ztotožňována se samotnou demokracií. Především zastiňovala myšlenku svobody, která je ústředním pojmem novodobé demokracie. „Svoboda“ (eleutheria, autonomia) byla v athénském pojetí především označením pro nezávislost obce navenek.

Rovnost byla v athénské demokracie vysoce exkluzivní. Vztahovala se pouze na plnoprávné občany starší 18 let, kteří v 5. století tvořili ze zhruba 400 000 obyvatel obce asi 10 %. Občané byli značně uzavřenou skupinou. Zpočátku se jimi mohli stát i muži vzešlí ze smíšeného manželství, od roku 451/450 př. n. l. však bylo občanství vyhrazeno pouze pro muže, jejichž oba rodiče byli Athéňané.

Proniknout mezi athénské občany bylo pro cizince prakticky nemožné. Jako odměna a privilegium bylo někdy lidovým shromážděním udělováno zvláštní daňové a vojenské zrovnoprávnění (isoteleia), a to zřejmě poměrně často, protože se postupně vytvořila skupina isotelních cizinců. Zrovnoprávnění však bylo pouze doživotní, nepřenášelo se na potomky a nezahrnovalo nejvýznamnější atribut občanství, kterým byla politická práva. Zrovnoprávněný zůstával v očích Athéňana stále cizincem (xenos, popřípadě xenos metoikos).

Rovnost nabývá v athénské demokracii několika různých významů, vždy se však jedná o různé aspekty téže politické myšlenky. Základní podobou rovnosti je politická rovnoprávnost občanů (isokratia), tedy možnost všech občanů získat politickou moc a podílet se na veřejném životě. Rovnost se vztahovala na všechny občany, podíl na ní mají bohatí i chudí bez rozdílu původu, společenského postavení nebo vzdělání a jejich hlas má vždy stejnou váhu. Odtud je odvozen i pojem isopséfos – rovné hlasovací právo. Tato skutečnost je natolik fundamentální, že ji zdůrazňují jak stoupenci demokracie, jako je Periklés u Thúkydida nebo Euripidés, tak její odpůrci, jako je „pseudo-Xenofón“, autor spisu Athénská ústava. 

Myšlenka rovnosti zahrnovala také rovnost před zákonem, tedy skutečnost, že právo platí pro všechny občany stejně. Oligarchie a tyranida jako formy vlády jsou starověkými autory kritizovány především proto, že v nich soudci vynáší „křivé soudy“, tedy nadržují urozeným nebo bohatým a nikoli protože v nich moc drží v rukou omezená skupina lidí, jak bychom očekávali. Hérodotos a obzvláště Euripidés vyjadřují názor, že zákony (nomoi) jsou společným vlastnictvím všech, zatímco tyran drží spravedlnost (diké) ve vlastních rukou, jako by mu patřila.

Myšlenku rovnosti vždy doprovázela svoboda projevu, parrhésia (pan – všechno, rhésis – mluvení), tedy skutečnost, že každý občan může mluvit, kdykoli chce, a iségoria, skutečnost, že jeho názor má stejnou váhu jako názor všech ostatních. Euripidés také výslovně uvádí, že kdo nechce mluvit, má stejné právo mlčet, nikdo tedy nesmí být do politické činnosti nucen.

Toto právo se týkalo především možnosti vystoupit kdykoli v lidovém shromáždění a zůstalo zachováno i v době, kdy na zasedáních lidového shromáždění z  důvodů úspory času vystupovali téměř výhradně profesionální řečníci (démagogoi). Dokonce i Platón, který demokracii rozhodně nebyl nijak nakloněn, nechává ve svém dialogu Gorgias Sokrata pronést, že v Athénách je z celého Řecka největší volnost slova. Svoboda projevu se nevztahovala pouze na úzký okruh tabuizovaných témat především ze sakrální oblasti. Přestoupení tohoto pravidla mohlo být záminkou k žalobě z bezbožnosti (asebeia).

Mezi rovné nebyli zahrnuti ženy, cizinci a otroci. V Attice usazení cizinci (metoikoi) měli sice jistá práva, mohli se hájit před soudem a účastnit se kultu, nesměli ovšem vlastnit pozemkový majetek a podílet se na politickém životě. Totéž samozřejmě platí i pro otroky (dúloi). Otroctví je v Řecku doloženo již v mykénském období a má zřejmě svůj původ v nároku vítězného vojáka nakládat s veškerou kořistí podle své libosti, a to včetně zajatých nepřátel.

Politická rovnost občanů obce byla důsledkem jejich faktické rovnosti v rámci falangy, respektive mezi veslaři válečné lodě a byla podmíněna schopností zapojit se do války. Na skupiny obyvatel, které se do války nezapojovaly, se rovnost vztahovala. Nutno podotknout, že v pozdějším období už pravidlo, že kdo brání obec se zbraní v ruce, je zahrnut mezi rovné, neplatilo beze zbytku.

Do války byly kromě občanů postupně stále více zapojovány i ostatní složky obyvatelstva. Metoikové měli povinnost vojenské služby, obvykle však nesloužili jako hoplité, ale jako lehkoodění peltasté, pojmenovaní podle lehkého dřevěného štítu (pelta). Otroci byli do zbraně povoláváni pouze ve výjimečných případech, byla-li situace zoufalá. 

Zatímco athénská demokracie odvozovala rovnost občanů-hoplitů od schopnosti bránit obec, novodobá demokracie odvozuje rovnost všech lidí od ideje přirozených práv, kterých nabýváme jednoduše tím, že příslušíme k lidskému rodu. Zatímco athénská rovnost byla vysoce exkluzivní, protože se vztahovala pouze na poměrně úzkou a uzavřenou skupinu občanů-hoplitů, novodobá rovnost je zcela inkluzívní, protože se vztahuje na všechny lidi bez jakýchkoli podmínek. Athéňané ideu přirozených práv neznali, takže nikdy nezformulovali požadavek zrovnoprávnění všech lidí. Athénská rovnost nikdy nemohla být univerzalistická – nevztahovala se na veškeré lidstvo, její nepřekročitelnou limitou byly hranice občanského stavu a athénské obce.

V odlišném původu rovnosti je skryta i odpověď na otázku, proč Athéňané nikdy neformulovali požadavek majetkové rovnosti všech lidí. V novověku byla idea rovnosti postavena na koncepci přirozených práv. Podle této koncepce jsou si všichni lidé přirozeně rovni, ale uskutečnění rovnosti v praxi brání konkrétní historické okolnosti, zejména majetkové poměry, v nichž lidé žijí.

Téměř veškerá diskuze o rovnosti se proto časem omezila na rozbor dobových společenským poměrů. Protože ty pochopitelně neodpovídaly teoretickým postulátům, objevily se požadavky jejich nápravy v duchu teorie. Myšlenka rovnosti odvozená z koncepce přirozeného práva tedy vedla až k požadavku, aby všichni lidé měli stejný majetek, respektive k požadavku kolektivního vlastnictví. K ničemu takovému v Athénách nemohlo nikdy dojít, protože athénské pojetí rovnosti nebylo odvozeno z přirozeného práva, ale vzniklo jako důsledek faktické vojenské rovnosti hoplitů ve falanze. 

Z téhož důvodu nebyla pro Athéňany rovnost vzdáleným ideálem, jehož naplnění brání dobové poměry, ale doslova každodenní skutečností. I Athéňané si samozřejmě uvědomovali, že úplnému naplnění rovnosti v praxi brání jisté objektivní skutečnosti. Nedokonalost aplikace rovnosti však pro ně nepředstavovala akademickou, ale ryze praktickou otázku.

Související