Michal Grunt, student stavebního inženýrství na VUT v Brně, strávil loni v létě téměř tři měsíce v Malém Tibetu (Ledakh), což je oblast v severní Indii, ve které stále přetrvávají tibetské tradice. TST vyložil, v čem spočívala jeho dobrovolnická práce a zavzpomínal na místní obyvatelstvo či dalajlámu, kterého navštívil na jeho Jamien school v Lehu. Vylíčil i týdenní „trek“ přes Kašmírská jezera, během kterého se seznámil s beduíny či vojáky.

Do Malého Tibetu jste odcestoval s neziskovou organizací Brontosauři. Jak jste se k ní dostal a co vás na ní zaujalo?
Abych pravdu řekl, bylo to dost ráz naráz. Brigádničím v jednom jazzovém klubu v Brně a seznámil jsem se tam s jedním člověkem, co se právě vrátil z dobrovolnické akce na Ukrajině. Řekl jsem mu, že taky delší dobu přemýšlím nad podobnou cestou, a že bych rád pomohl i svými znalostmi ve stavebnictví.

A tak mi vyprávěl o Brontosaurech v Himalájích a o jejich činnosti. Po dohledání dalších informací na internetu jsem se rozhodl, že s nimi chci vycestovat za každou cenu. Nejvíce mě na organizaci zaujala právě oblast Malého Tibetu, ve které Brontosauři působí - kultura a životní styl tamních obyvatel mě začaly v posledních letech hodně ovlivňovat.

S Brontosaury jste odjel jako odborný dobrovolník na stavbu ekologické školy do horské vesnice Mulbekh. V čem konkrétně vaše práce spočívala?
Mou hlavní náplní byla koordinace dělníků. Předával jsem jim rady na lepší a efektivnější využití pracovní síly. Práce mě posunula dál v oblasti stavebnictví, znalostech architektury, práce se dřevem i jinými, místními materiály.

Co to bylo za školu, na které jste pracoval?
Jedná se o soukromou základní školu s mateřskou školkou. Studenti, kteří mají možnost školu vystudovat celou a nemusí ji z finančních důvodů přerušit, patří pak na středních školách v Indii mezi elitu. Je jich však málo, protože, ač pro nás by cena byla směšná (v přepočtu asi 5000 Kč za rok), pro tamní obyvatele je to dost peněz. Rád bych odkázal na adopční program , díky kterému můžete dětem pomoci ke vzdělání i vy. Sám na jednoho klučinu též přispívám.

Škola je určena zejména pro buddhistické děti, ačkoliv tam chodí i ostatní. Toto dělení není z důvodu nějaké náboženské nesnášenlivosti, ale proto, že rodiče většinou chtějí, aby jejich děti chodily do školy zaměřené na jejich vyznání. Dveře jsou ale otevřeny každému, bez ohledu na náboženství. Škola nyní plánuje zvýšit kapacitu ze 150 studentů na 400, a to dostavením kampusu a budovy s dalšími třídami. Dostavba začala v roce 2011 a odhaduji, že dokončena bude v roce 2016, ale záleží také na finanční situaci.

V jakých podmínkách jste v Ledakhu bydlel?
Bydleli jsme v poměrně dobrých podmínkách. Nejsem typ člověka, který potřebuje mít denně teplou sprchu, evropský záchod, a nevím, co všechno dalšího. Věděl jsem, do čeho jdu, a nakonec jsem byl i mile překvapen prostory, ve kterých jsme nocovali. V první den, kdy nás tam bylo i s krátkodobými dobrovolníky (ti tam byli na 14 dnů) asi 30, jsme spali ve škole všude, kde jen se dalo – například já v počítačové učebně. Krátkodobí dobrovolníci měli také možnost vyzkoušet si spaní u místních rodin – každý týden u jiné. Děti si vybíraly a hádaly se, kdo z dobrovolníků půjde k nim domů. Ti před nimi stáli jako na dražbě, bylo to vtipné.

Po dvou týdnech, kdy krátkodobí dobrovolníci odjeli, jsme byli přestěhováni spolu s kolegou do jedné menší místnosti v budově, která sloužila pro chod solární elektrárny. Po celou dobu se spalo ve spacácích na zemi, bylo to však pohodlné - člověk je tvor, který je schopen zvyknout si absolutně na všechno…

Jak vás zapůsobili lidé, které jste v Malém Tibetu potkal?
Zajímaví mi přišli snad všichni, hlavně obyvatelé v horách. Každý byl jedinečný, svým způsobem jinak smířený se svým osudem. Každý mi předal něco jiného – někdo působil velice klidně, pozitivně a vznešeně, někdo mě zase dokázal rozesmát, od jiných jsem dostal třeba čaj, oplatku, místní čapaty (placky z mouky a vody), vesměs všichni byli velice dobrosrdeční… Tradiční buddhisté jsou opravdu velice mírumilovní.

Oproti tomu lidé v turistických městech přeci jen nepřemýšlí tolik „srdcem“, ale jde jim spíše o peníze… To ale určitě nemohu tvrdit o všech. Kolonizace západním světem v nich možná vyvolává rivalitu vůči sobě samým. Na druhou stranu jsem se však nesetkal s myšlením, které se objevuje u nás – ve smyslu „on má více zákazníků, tak mu půjdu nějak zavařit.“

Nemůžu říct, že by mi v Malém Tibetu něco vadilo, i když ke konci mi dělalo trochu problém odhánět obchodníky, rikši na kolech či taxi - byli doslova všude. Všichni vám něco nabízí, nutí, a to už člověk po té době strávené v jiných, těžších podmínkách nemá opravdu chuť řešit, a tak se je snaží spíše nevnímat. Dokázal jsem však pochopit, že je to jejich každodenní chleba a že musí „ulovit“ co nejvíce turistů a zajistit tak příjem pro svou rodinu. Je to doslova boj o přežití.

V Tibetu tradiční tibetská kultura již vymírá. Řada uprchlíků utekla z Tibetu právě do Ladakhu - říká se, že tibetská kultura a tradice přežívají právě tam. Je to pravda? A jak se to projevuje?
Jednoznačně. Ve městech je to znát díky tradičním buddhistickým oděvům, kteří staří, ale i někteří mladí buddhisti nosí. A i když je ve městech i tradiční tibetská architektura, pod obrovským stavebním rozmachem tyto stavby pomalu zanikají, už je jich pomálu. Někteří stavitelé se snaží zachovat ráz tradiční architektury domu alespoň pomocí ručně vyřezávaných nadokenních překladů, dveřních zárubní a celkově dřevěnými prvky.

Ve vesnicích v horách člověk ale opravdu může poznat, jak to asi v Tibetu vypadalo za dob, kdy ještě nebyl pod nadvládou Číny. Jsou tam tradiční domky - malé, maximálně o dvou místnostech, kde všichni pohromadě spí v jedné místnosti. Střechy ploché, zakryté hlínou a slámou, malá okýnka, malé dveře, všude kolem políčka s obilím, nádhera. Hory, na jejichž vrcholcích se majestátně tyčí kláštery, některé jsou zabudované ve skalách... Prostě harmonie pro tělo i duši.

Během svého pobytu v Malém Tibetu jste se setkal i s dalajlámou. Jak toto setkání proběhlo? Jak na vás zapůsobil?
Audience u jeho svátosti XIV. Dalajlámy se konala pro naší organizaci Brontosauři v Himálajích. Pro mě to byl skutečně silný zážitek, ale do dneška si nejsem schopný uvědomit, s jak významnou duchovní a politickou osobou jsem se setkal a potřásl si s ní rukou. Bral jsem to naprosto přirozeně, neměl jsem žádnou trému či stres. Po audienci se mě Martina Navrátilová, naše fotografka, zeptala, jak jsem setkání prožíval. Odpověděl jsem, že mi připadalo, jako bychom se znali celý život - tak příjemně a bezprostředně se k nám choval a přistupoval, že tomu snad ani nemohlo být jinak.

Byl naprosto otevřený, usměvavý, mluvil tak klidně a vznešeně, s rozmyslem a rozvahou. Už než něco řekl, už bylo vidět, jak se to všichni chystáme zhltnout. Ve srovnání se zážitky z ulice těch nejchudších částí Delhi to však jako nejemotivnější zážitek hodnotit nemohu. Silné to ovšem bylo, ale asi trošku jinak, spíše duševně než emočně.

Během svého pobytu jste také absolvoval týdenní cestu přes Kašmírská jezera, bez průvodce. Neměl jste s sebou dokonce ani stan či vařič. Proč jste se rozhodl pro takový styl cestování?
Ono to tak nějak vyplynulo samo. S mojí dobrou kamarádkou Yvonou Verou Ragasovou, která v Mulbekhu byla též jako dobrovolnice, jsme se rozhodli, že uskutečníme nějaký trek, i když jsme zprvu nevěděli, kam se vydáme. Na internetu jsme našli Kašmírská jezera – trek byl popisován jako hodně zelený a to jsme si po měsíci v prašném prostředí opravdu přáli. Vyrazili jsme ještě s dvěma dalšími dobrovolníky, kteří jeli stejným směrem jako my, a rozhodli jsme se, že s nimi pojedeme až do Šrinagaru, že tam den přespíme, nakoupíme zásoby, stan, vařič a všechno ostatní, co by se nám mohlo hodit. To se nám ale nakonec nepovedlo a my jsme se tak museli obejít jak bez stanu, tak bez vařiče. 

Po první noci jsme se chystali na nejnáročnější etapu celého treku – jenže to jsme v tu chvíli ani nevěděli. Vytiskli jsme si jakousi mapku, kde bylo vidět akorát, jak se trať zhruba stáčí, a pak jsme měli psaného průvodce, který popisoval, kam máme jít, a co bychom v danou chvíli měli mít na obzoru.

Kde jste přespávali a získávali potraviny?
Yvon je naštěstí šamanka, vždy v pravou chvíli požádala božstvo o podporu a nějakým zázrakem se stalo něco, co jsem nečekal. A tak jsme se třeba chytli nějakého místního beduína, který nás zavedl k jeho osadě. Tam nám dali čapaty a slaný čaj, což bylo hrozné pití, ale ze slušnosti jsme ho vypili – divili se, že jsme si nenalili další.

Další den jsme se opět chytli nějakého beduína, zapůjčil nám stan. Zaplatili jsme si u nich vlastně takovou polopenzi. Říkal, že za 1000 rupií, což je v přepočtu asi 330 korun, nám půjčí stan na večer, dají nám k večeři pstruhy s rýží, čaj a k snídani nějaké čapaty s čajem. Souhlasili jsme. Vtipné bylo, že jsme si museli jít ty pstruhy nachytat.

S takovými situacemi jsme se setkávali dnes a denně po celou dobu treku - vždy, když bylo nejhůř, přišlo něco jako dobrá karma, která nás po celou tu dobu ochraňovala a dostala nás z každé šlamastiky. Jednou se nám podařilo přespat v army campu, kde o nás bylo královsky postaráno, jako kdyby přijela doslova indická delegace, bylo to moc příjemné přespání. Vojáci byli moc milí. Povídali jsme si s nimi například o tom, jak vnímají situaci u pákistánských hranic. Sami byli velice zvědaví na naše vyprávěni o České republice, byla to zajímavá výměna informací.

Plánujete se do Malého Tibetu vrátit?
Letos odjíždím opět do Mulbekhu vykonávat tu samou práci, respektive pokračovat v té rozdělané. Odlétám 26. 6. 2013 a vracím se 6. 9. 2013, přičemž posledních 10 dní jsem si nechal na cestu z Mulbekhu přes Leh do Delhi – měla by trvat asi tak čtyři dny, je to zhruba 800 km. Při průjezdu Lehem bych si přál na 5 dní zůstat a vylézt na místní nejvyšší vrchol Stok Kangri (6130 m n.m.), tak doufám,že mi bude počasí a bohové přát a že se tam podívám.

Související