Není snad Ibsenova díla, které by Jan Nebeský neměl v malíčku. Eyolfek je již jeho čtvrtým režírovaným dramatem založeným na předloze tohoto norského dramatika a je vskutku vidět, že Nebeský Ibsenovi rozumí a v podstatě s ním spolupracuje. Šikovně si pohrává s textem a náměty tak, že divák v hledišti vnitřně zažívá něco, co je mu dobře známé, ale v životě si to málokdy uvědomuje nebo spíše nepřipouští. Jak vypadá život s neustálým pocitem viny?

Divadlo v Dlouhé se letos na Divadelní Flóře „blýsklo“ svědomí trhající inscenací Eyolfek. Pod vedením režiséra Jana Nebeského se v roli Alfréda Allmerse – majitele domu, rádoby pisálka a výpomocného učitele – představil Jan Vondráček, který spolu s Lucií Trmíkovou – Alfrédovou manželkou – tvoří sehranou dvojici. Nebeský s nimi nespolupracuje poprvé.

Již dříve uvedlo Divadlo v Dlouhé jinou Ibsenovu hru (Divoká Kachna) kde si Trmíková s Vondráčkem taktéž „střihli“ jedny z hlavních rolí. Kromě nich si v Eyolfkovi zahráli i Klára Sedláčková-Oltová v roli Asty – Alfrédovy nejmladší, a jak později zjistíme, nevlastní sestry – Jan Meduna jako inženýr Borgheim, Ivana Lokajová, coby Krysařka a v neposlední řadě Alfrédův a Ritin devítiletý syn Eyolf, kterého si zahrál Vlastimil Kaňka.

Na jevišti stojí obrovské plastové akvárium. Neplavou v něm ryby, nýbrž malý zmrzačený Eyolfek a jeho rodina. Interiér tvoří rohová masážní sprcha, kuchyňská linka, pračka a kumbál na vysavač. Na druhé straně pódia leží skoro ledabyle pohozená plasma, kde se pořád dokola opakují záběry z černobílého filmu, které vypráví příběh Eyolfkova osudového pádu.

Mohl snad za Eyolfkův pád ze stolu Alfréd, který ho měl hlídat nebo Rita, jež Alfréda svedla svým bezmezným chtíčem? Ať už vinu nese kdokoliv, stalo se a malý Eyolf od té doby kulhá na jednu nohu.

Syrová žárlivost jako vpich pod nehty

Alfréd se nemůže vyrovnat s tím, že si dříve na Eyolfka nevyhradil více času a nenaučil jej například plavat. Místo toho se věčně soustředil jen na svou „knihu“, kterou ale stejně nikdy neměl šanci dokončit. Nakonec všeho nechal a utekl pryč. Po návratu se rozhodl, že veškeré své snažení věnuje výchově Eyolfa a milování Rity.

Jenže dělení Alfrédovy pozornosti mezi syna a manželku je pro Ritu nepředstavitelné a nesnesitelné. Jak sama říká, chce Alfréda celého. Tělo i duši, a ne jen malé kousíčky. Přeje si, aby se Eyolfek nikdy nenarodil a Alfréda si mohla užívat jen ona sama.

Napětí mezi Alfrédem a Ritou ještě stupňuje Alfrédova sestra Asta, která doplňuje něco jako milostný trojúhelník. Alespoň z pohledu Rity. Občas se zdá, že plexiskla už jen stěží vydrží tlak žárlivosti, nenávisti a krájení svědomí. Dvě ženy, které chtějí jednoho muže, se navzájem předhánějí ve vyzývavosti. Nutkání obrátit pozornost Alfréda na sebe je pomalu hmatatelná. Kdo ukořistí více dotyků jeho těla, vyhrává.

Na scéně se objevuje Krysařka spolu s drobným psíkem. Její vstup znamená zvrat všeho, jelikož právě ona dokáže z příbytku vylákat ven všechno, co „hryže a kouše“. Krysy? Svědomí? Samotného Eyolfka jako příčinu vzájemného osočování se a všeho zla mezi hrdiny? Na přední plexisklo lepí výrazný zelený papírek, který zde zůstává po zbytek hry. Působí jako upozornění, na které se nesmí nikdy zapomenout.

Bezvýchodnost smrti škodí zdraví

Eyolf si jde hrát ven a mezi rodiči to opět začíná vřít. Sexuální pózy se střídají s návaly vzteku, ale i tichého šeptání. Do děje vstupuje inženýr Borgheim, který svou přítomností alespoň z části umírňuje syrovou žárlivost milostného trojúhelníku tím, že jeví zájem o Astu. Děti z vesnice oznamují zprávu, že dole u vody se někdo utopil. Není jim však rozumět. Eyolf na zahradě není! Kde je Eyolf?! Neumí plavat! Kde je?! Zesilující se přeřvávání Alfréda, Rity a Asty začíná být čím dál hysteričtější a zoufalejší.

Stejně jako krysy vylákala Krysařka k vodě malého Eyolfka. Připoutala jej k sobě a mořské proudy jej pohltily. Vlastně ne hned. Ještě chvíli byly vidět jeho „velké dětské vykulené oči“, když ležel na dně moře. Vše se vrací k vzájemnému obviňování se, ale tentokrát jde o to, kdo mohl za Eyolfkovu smrt.

Alfréd jakoby tomu všemu nemohl uvěřit, vzpomíná spolu s Astou na dobu, kdy měl v duši největší klid. Dobu, kdy s Astou byli sami dva a Alfréd ji oslovoval „Eyolfe! Ty můj Eyolfku!“. Současně s tím chce být v přítomnosti zesnulého syna. Výbuchy smutku a bláznovství se střídají s téměř přesnou pravidelností s nostalgickými rozhovory a vzpomínkami.

Samotná Rita, která dříve chtěla Eyolfa raději mrtvého, nemůže snést ten pocit viny, který ji nahlodává zevnitř i zvenku. Život s Alfrédem se zdá být nemožný. Na syna teď myslí ještě více než předtím. Bezvýchodnost a nenávratnost smrti je psychicky vysává a po „akváriu“ létají kusy naporcované zeleniny jako symbol vzteku. Asta odchází s Borgheimem. Rita s Alfrédem si otevírají láhev šampaňského a na úplný závěr Rita šlehá ohnutého a růžovými plyšovými pouty upoutaného Alfréda kouskem plastového bičíku.

Summertime… nebo spíše Wintertime?

Neodmyslitelnou součástí představení byla hudba, která sice zazněla jen párkrát, ale naprosto vystihla okamžik a občas pořádně zamrazila. Celou hru ředí píseň „Summertime“, kterou na saxofon nejdříve hrála Krysařka vábící krysy a později Borgheim na trumpetu. Celkově práce se zvukem v „akváriu“ byla dokonalá a stejně tomu bylo se světly.

Někdy se stalo, že změnu osvětlení pódia jste zaregistrovali až po chvíli přemýšlení, co že se vlastně změnilo. Někteří by mohli kritizovat extravagantní kostýmy Jany Prekové, nicméně podle mého názoru byly velmi dobře pojaty a moderním způsobem ironizovaly a zlehčovaly surovou mrazivost celého představení.

Vyzdvihnout bych chtěl ještě zvířecí osazenstvo. Celý sál téměř roztál, když se na jevišti objevil malý pes, který nedělal vůbec žádné problémy a zcela vážně obdivuji jeho prostorovou orientaci. Z cupitání po parketách jsme jistě všichni cítili množství energie, kterou vkládal do svých emocí.

 



Bottom line: Neměli bychom se místo neustálého vyčítání a obviňování se smířit se skutečností a přesunout svou pozornost na něco, co by mohlo být za chvíli v nenávratnu?

 

Související