Filmy španělského režiséra Luise Buñuela patří k těm nejlepším kouskům světové kinematografie. Jedním z jeho děl je i Nenápadný půvab buržoazie (Le Charme discret de la bourgeoisie), na kterém spolupracoval s francouzským scénáristou a režisérem Jeanem-Claudem Carrièrem. Za tento snímek v roce 1973 společně získali cenu BAFTA (Britská akademie filmového a televizního umění) za nejlepší scénář. Film si taktéž odnesl oscarové ocenění za nejlepší cizojazyčný film a současně byl nominován na Oscara za nejlepší scénář. Jak se s tímto kouskem na Divadelní Flóře vypořádalo Divadlo Reduta pod vedením Jana Mikuláška a Dory Víceníkové, se dozvíte v dnešní recenzi.

Na scénu brněnské Reduty se divadelní adaptace filmu poprvé dostala prostřednictvím mladého režiséra Jana Mikuláška v roce 2012. Nutno podotknout, že adaptace je to velmi volná. Mikulášek osobitým způsobem nahlíží do střev zkažené „vysoké“ společnosti.

Ryzí hnus, sexuální perverze, groteskní a absurdní situace a všudypřítomný surrealistický odér jsou hlavními pilíři hry. Ačkoliv se téma a jeho podání zdají být téměř nepřijatelné a nevkusné, Mikulášek a devět jeho svěřenců na jednotlivých částech inscenace zobrazují fungování společnosti, ve které se dennodenně pohybujeme.

Močení do sklenic a konzumace exkrementů

Skupina přátel z vyšší vrstvy se po celou dobu představení snaží zasednout ke společnému stolování. To, co se zdá být tak jednoduchým úkolem, ale často kazí nelogické a absurdní příhody, které za sebou skáčou jako na výrobní lince. Výsměch městskému obyvatelstvu je snad možno uchopit do rukou. Nese se hamižností, rozlitým vínem na podlaze a perverzními narážkami na „dámy“, jež jen na oko dělají ostych, a přepudrovaný vzduch rezonuje jejich nepřirozeně vysokým smíchem.

Na „úplný“ pohřeb se vším všudy „není čas!“. Jen rychle zahrát smutnou hudbu, ve vteřině zase truchlit a nakonec se jít pořádně „nadlábnou na hostinu! Teda vlastně kůr.“ Místo šampaňského pojďme načůrat do sklenic a nad talířem si sundat kalhoty. Exkrementy, hlen z nosu a plivance jsou pro tuto společenskou vrstvu hotovou lahůdkou.

Scéna začíná být někdy nechutná až příliš, ale surrealistická komedie je nezastavitelný kolos. Zdá se, že Mikulášek na každém přehlíží plášť iluzí a hledá za ním jen zvrácené opulentní myšlenky. Jeviště se pro každého stává zrcadlem, které se nebojí všem ostatním ukázat vaše necudné zlozvyky a obsese.

Prásk, prásk, prásk. Všichni herci padají jako loutky, ale ihned zase vstávají, aby si mohli navzájem střídavě nasazovat policejní pouta. Scéna se několikrát opakuje, ale pokaždé střílí někdo jiný. Herci afektovaně létají do stran, trhají končetinami a válí se po zemi. Když není akce, tak si ji vyrobíme sami.

Obsluha precizně chystá první chod. Jídlo je tak lákavé, až se po něm číšníkům sbíhají sliny, ale nesmí se pokrmu ani dotknout, protože šéf je nekompromisní. Stačí však jeden slabý článek, který povolí uzdu své touze, a všichni jej po chvíli bezhlavě následují. Když může on, proč ne my?! Dokonce i samotný šéf se nakonec láduje až k prasknutí a jídlo létá všude možně po jevišti.

Církev šňupající kokain?!

Číšníci přehlížející lidi u stolu jsou komediální samozřejmostí, nicméně chování namyšlené skupinky zákazníků je naprosto dokonalé a téměř předpisové. Ani jednu objednávku není možné zachytit normálním sluchem, jelikož každý ze snobů si myslí, že obsluha poslouchá jen a jen jeho.

Když už opravdu není co jíst, nezbývá nic jiného, než okousat trochu dřevěné konstrukce a místo gumového kuřete si na talíře naservírovat kabáty, kalhoty, saka, namotat tkaničky na vidličku a jako moučník si dopřát naleštěné polobotky. Mikulášek nešetří nikoho. Ani církev, která si své sólo střihne v závěru představení. S větou „nos na stůl“ se pánbíčkáři nenasytně dusí v haldách kokainu a každý sjíždí svoji narychlo vytvořenou lajnu.

Tempo hry je jako ve snu. A to téměř doslova. Jednotlivé pasáže a situace se mezi sebou střídají bez jakéhokoliv upozornění na změnu. Surrealismus zde ještě více podtrhují jednotlivá vystoupení herců, při kterých nám vypráví své příhody a trable, které si jim dějí během snění. Pro Buñuela typický prvek.

V imaginárním snáři bychom mohli hledat obraz oběšeného otce, nemožnost vrátit se zpět do vlaku, který při styku podrážky s nástupištěm okamžitě mizí, a ledabylé popravování židů během slavnosti na přepychovém zámku. 

Herci si spolu za celé představení vymění pouze pár dialogů, které ale většinou stojí za to. Vulgarismy, ostré nadávky a vzájemné přeřvávání se vystřelují ze tmy jako nabroušené kulky ze samopalu, které se divákovi velmi lehko zavrtávají hluboko do spánků.

Na tváři však často vykreslí spíše křečovitý úsměv nežli bolestný pláč. Prázdnou plochu konverzace vyplňuje vskutku dokonalá mimická a pohybová zdatnost jak tří hereček, – Petry Bučkové, Dity Kaplanové a Zuzany Ščerbové – tak pánů Jiřího Vyorálka, Jana Hájka, Jiřího Knihy, Jakuba Gottwalda, režisérova otce Oldřicha Mikuláška a hlavně Petra Jeništy, jehož herecké etudy byly až nepřirozeně komické. Tím však nijak neshazuji úžasné výkony všech ostatních. Na jevišti vládla dokonalá souhra všeho, co se namanulo.

„Kdyby nebylo lidí, šlo by všechno jako po másle.“

Marek Cpin, který je autorem designu této buržoazní scény, na pódiu vytvořil něco, co je krásně jednoduché. Slavnostně přichystaný stůl, nad ním svítící lustr, židle. Jen toto a nic víc. Kolem dokola je prostor ohraničen stěnami, které jsou jakoby otočené naruby. Zdá se, že představení se snad odehrává někde v zákulisí. Jedna ze stěn naproti hlediště svírá nápis „FAUX PAS“, jenž je něčím jako heslem celého „příběhu“ absurdnosti a obžerství.

Mikuláškova adaptace nekopíruje Buñuelův film, ale stává se samostatným individuem, které se může pyšnit famózním hereckým a výtvarným zpracováním. Divadlo mělo už od začátku náboj a s každým výstupem získávalo čím dál tím víc na rychlosti, až nakonec skončilo velkolepým a bouřlivým potleskem. Na scéně zůstala tuna roztrhaných novin, rozšlapaných sušenek, rozlité vody a vína.

Rozhodně nešlo o představení, na které byste kdy mohli zapomenout, jelikož od úvodní scény až po tu poslední vám neustále vrtá hlavou, jaký to má vlastně všechno smysl. Divák je nucen udělat si na společnost vlastní názor. Na úplný závěr ještě zazní věta: „Kdyby nebylo lidí, šlo by všechno jako po másle.“

 


Bottom Line: Film i hra nahlíží do útrob zkažené společnosti znuděných snobů. Je vůbec možné, že se sami od sebe chováme tak, jak nám to Mikulášek spolu s Buñuelem předvádí, a ničeho si nevšímáme?

Související