Jako zákonů dbalý mladík jsem si dal své první pivo až v den osmnáctých narozenin. Lehce omámen jsem se později večer rozhodl pokračovat v rebelii a vhodil desetikorunu do forbesu. Deset her po korunce. Tři válce slibující adrenalinový zážitek se roztočily. Žolík, žolík a další žolík. Na první pokus jsem vyhrál stonásobek vkladu. Stovku během pěti vteřin. Nekecám. Vybral jsem peníze a šel je roztočit do víru nočního velkoměsta, tenkrát se za to dalo i něco pořídit. A takto šťastně skončil můj jediný souboj člověka se strojem. Všichni ale, zdá se, takové štěstí nemají. Pohledy přísedících hráčů hovořily více než výmluvně.

Vzpomněl jsem si na tento svůj zážitek, když jsem četl další z řady článků z debaty o regulaci výherních automatů, přičemž názory stojí v tomto sporu většinou jasně na straně volající po přísnější regulaci a vyšším zdanění. Automaty se nám nelíbí, takže zregulovat, ideálně zakázat. Úcta k soukromému vlastnictví: nula. Jenže takové argumenty jakým je nedotknutelnost soukromého vlastnictví dneska moc neletí, tak se na celou záležitost pojďme podívat trochu jinak.

Klíčová otázka na tomto místě podle mě zní: proč majitelé výherních automatů tolik vydělávají? Asi to nebude proto, že bedny nikdo nehraje. Právě naopak, automaty přilákají denně celou řadu hráčů. Od určité skupiny obyvatel zde existuje poptávka po tomto specifickém způsobu „zábavy“ a zároveň existují podnikatelé, kteří se této poptávce snaží vyjít vstříc. Až člověku srdce poskočí radostí, jak ten trh krásně funguje.

Jistě můžete namítnout, že hraní automatů „nedává smysl“. Ale ono to smysl dává, jen ne nám. Dává to smysl těm, kteří se nebojí riskovat s vidinou tučného zisku. Nebo těm, kteří už nevidí jinou možnost, jak se dostat z problémů ven, než náhle zbohatnout. Nebo těm, kteří jen potřebují další dávku. Tak nebo tak, poptávka po hracích automatech evidentně existuje. Lidé je chtějí. A to se pachatelům dobra nelíbí, takže by jim to rádi zatrhli.

Ale kdo jsou oni, aby nutili ostatním lidem vlastní pohled na svět? Většina lidí nemá ráda riziko, proto nehraje automaty. Ale jestliže jsou tu i lidé, kteří mají jiný pohled na svět, na základě čeho bychom jim měli v jejich aktivitách bránit? Tak jako ostatní neví, co je nejlepší pro mě, tak ani já nevím, co je nejlepší pro ostatní. Skutečně si zastánci regulace myslí, že lidi – samozřejmě že ostatní – je nutno neustále vést za ruku a říkat jim, co smí a nesmí dělat?  Skutečně chceme žít ve společnosti, kde je každá aktivita neustále omezována pečovatelským státem, který se o nás bude starat na každém kroku od kolébky až do hrobu? Já tedy určitě ne.

Podívejme se ještě na ekonomickou stránku věci. Z pohledu třetí strany se peníze jednoduše přesunou od jednoho člověka k druhému. Mohli bychom říct, že třetím stranám může být koneckonců jedno, kdo dané peníze má, ale není to tak úplně pravda. Tyto peníze se totiž dostanou od lidí, kteří pro ně nenašli lepší využití, než je hodit do automatu, k majitelům těchto automatů. Podnikatelům, kteří se snaží uspokojovat poptávku ostatních lidí, podnikatelům, kteří dávají práci svým zaměstnancům a dalším lidem napojeným na tato odvětví. Jinými slovy kapitál se dostane k lidem, kteří ho dokáží smysluplně využít a společně s nimi následně bohatne i celá společnost. Ani drobná kriminalita spojená se sháněním dalších peněz do automatu nemůže tento trend zvrátit.

Spíše než zaměstnávat úředníky novými regulacemi a nařízeními, spíše než vyplácet přídavky na děti lidem, kteří je okamžitě prohrají na bednách, a spíše než házet klacky pod nohy podnikatelům, kteří evidentně uspokojují přání svých zákazníků, by mělo smysl omezit regulaci ostatních odvětví a snížit daňovou zátěž pracujících. Kdyby si totiž lidé hrající automaty mohli ze svého platu pořídit lepší zboží a služby, nemuseli by v zaplivaném pajzlu nad zvětralou desítkou upírat své zraky k vrtkavému štěstí rotujících válců. Mohli by se mít dobře, aniž by museli čekat na zázrak. Na rozdíl ode dneška.

Související