Olomoucká kapela No Distance Paradise letos na jaře vydala svou první desku Challenge Gravity, která si právem vysloužila pozornost. Již přes rok navíc jezdí jako předkapela na turné Sunshine a rozhodně na něm není pouze do počtu. Nejen o nové desce se dočtete v rozhovoru, který pro The Student Times poskytl baskytarista kapely Honza Mišák.

Než přejdeme k muzice, studujete ještě? Pokud ano, tak jaký obor?

 Ano, tři původní členové stále studují. Marcel (zpěvák) dělá medicínu v Olomouci, Martin (kytara) hudební vědu v Olomouci a já (basa) zase Mezinárodní vztahy v Brně. Akorát Joe už pracuje.

Říkáte o sobě, že jste začali hrát již v roce 2008. Jak jste se dali dohromady?

Docela náhodou. Napadlo mě, že bychom mohli založit takovou tu středoškolskou kapelu, která se hraním bude pár let bavit, žádná vlastní tvorba, jen zábava. Proto se taky lidi, kteří se nakonec dali dohromady, ani moc neznali. Bylo ale velké štěstí, že to dopadlo tak, jak to dopadlo, protože s Martinem a Marcelem si výborně rozumíme.

Čtyři chlapi, pět let. Jak často a kvůli čemu se nejvíc hádáte?

My se prakticky vůbec nehádáme. Když už je nějaká krátká roztržka, tak většinou kvůli pozdnímu příchodu, nebo něčemu podobnému.

Nová deska vznikala více než rok a půl. Co se za tu dobu, minimálně od vydání EP Reflection v prosinci 2011, v kapele a ve vašem životě změnilo?

V kapele se toho změnilo docela dost. Reflection nám otevřelo hodně dveří – například jsme začali jezdit po ČR se Sunhine. Tahle spolupráce nám dala tolik zkušeností, že to ani nejde popsat. Daleko víc jsme se vyhráli, na pódiu jsme víc v klidu a dokážeme si už každý koncert pořádně užít. No a v osobním životě? Zase tak moc se toho nezměnilo. Jen toho času na osobní život díky kapele trošku ubylo.

Producentem Challenge Gravity je Dušan Neuwerth, držitel několika Zlatých andělů. Jakým způsobem se jeho přístup projevil na finální podobě desky?

Má na svědomí aranže zpěvů a výsledný mix. Je to člověk, který muzice rozumí jako jen pár lidí v téhle republice, takže při spolupráci s ním kolikrát nevíte, jestli to s jeho záměry myslí opravdu vážně. Pak vám ale pustí výsledek a to teprve člověk pozná, od čeho se odlišuje od ostatních. Jsou to na první pohled takové ty úplné drobnosti, které ale dělají desku deskou.

Můžeme očekávat brzy i videoklip?

Ano. Už spolupracujeme s několika renomovanými autory a v nejbližší době by se skutečně mělo začít natáčet. Zatím k tomu ale nic bližšího říct nemůžu.

V rozhovorech často padají dotazy na oblíbené interprety a každá druhá kapela chce mít zvuk jako Coldplay, zeptám se proto obráceně. Jako kdo byste nikdy nechtěli hrát? A mám na mysli pouze lidi, které respektujete – nic z kategorie hudebních masakrů.

To je teda dost těžká otázka. Stejně jako nemáme kapelu, jejíž zvuk bychom chtěli napodobovat, tak nemáme ani kapelu, jejíž zvuk bychom nikdy nechtěli. Ten, kdo nás zná, tak ví, že je naše hudba natolik různorodá, že se to prostě nedá říct jinak.

Stejně se vás ale zeptám takto: které album vás nejvíce štve, protože už ho nahrál někdo před vámi a je zatraceně dobré?

Na albech nás spíš štve, že ho nahrál někdo v době, kdy nebylo pochopeno (a hlavně doceněno). Ať už jde o devadesátá léta a Khoibu a Roe Deer u nás, nebo třeba The Maccabees s jejich Given to the Wild z loňského roku. Ale pokud jde o to, na co se ptáte, tak rozhodně The Suburbs od Arcade Fire, Is This It od Strokes nebo i česká Ležatá osmička od Tatáčů.

Nepředpokládám, že bychom vás mohli někdy slyšet hrát česky. Nebo snad ano?

Zatím o tom nepřemýšlíme – angličtina nám zcela vyhovuje.

Tohle bude otázka především na Mácu: jak probíhá psaní textů? Píšeš je rovnou anglicky?

Marcel: Psaní textů je pro mě při tvorbě nových písní asi nejsložitější a nejdéle trvající proces. Začínám s jednotlivými anglickými slovy a frázemi, které nejlépe vystihují atmosféru písně. K těm potom přidávám další text tak, aby vyjádřil přesně to, co chci říct, zároveň abych ho byl schopný zazpívat a správně nafrázovat. Takto připravený text zanesu mému kamarádovi z Chicaga, Danielovi Lee. S tím potom dáváme textu finální podobu. Ve svých textech nehledám zbytečně složité výrazy, snažím se je psát tak, aby byly pro posluchače srozumitelné a aby pochopili, co se v nich snažím říct. Vždy musí mít text ale hlubší význam. Jedině potom mu můžu věřit a náležitě ho interpretovat.

Mimochodem, jaké ohlasy měl křest desky v olomouckém klubu S-Cube?

Vzhledem k tomu, že tam bylo asi 550 lidí, kteří odcházeli naprosto spokojení, tak stoprocentně pozitivní! Psalo nám mnoho fanoušků a kamarádů, že to bylo opravdu dobré a jsou rádi, že přišli. Mnohem důležitější jsou ale ohlasy na samotnou desku, než na její křest. A na to si ještě musíme chvíli počkat.

Vladimir 518 tvrdí, že (už) se úspěch desky nedá měřit podle počtu prodaných kusů. Co je podle vás základním měřítkem pro úspěch?

Samozřejmě, že nedá. Zaprvé už jsou jiné možnosti, jak desku k lidem dostat. A taky by se dalo říct, že desky už dneska plní daleko více rozličných funkcí než dříve. A v neposlední řadě je to vždycky o tom, jaký tým za vámi stojí a jak efektivně máte zmáknuté promo. Ale to všechno nemění nic na věci, že je to v první řadě o muzice.

Jaké domácí kapely si ceníte? Vidíte tu někoho, kdo silně vybočuje a skutečně stojí za to?

Rozhodně si ceníme Sunshine, a vůbec ne kvůli tomu, jakou nám nabídli příležitost. Je to kapela, která si od začátku svého vzniku stojí za svým, nikdy se nikomu nedoprošovala a přitom u nás už víc jak deset let pravidelně plní sály a kluby. Neznáme v českém prostředí jinou anglicky zpívající kapelu, které by se něco podobného povedlo.

Na co jste zatím ve své pětileté hudební kariéře nejvíce hrdí?

Určitě na to, že jsme to úplně z ničeho dotáhli až k takhle propracované desce. Když jsme začínali, tak bylo naším prvotním cílem zahrát si párkrát v Olomouci, pobavit se tím a pak se uvidí. No a vydrželi jsme s Marcelem a Martinem až doteď bez žádných problémů a rýsují se před námi další věci do budoucna.

Deska je sice naprosto čerstvá, ale přesto: co plánujete v nejbližší budoucnosti?

Zaprvé začíná festivalová sezona, a přes to, že jsme desku vydali až v dubnu, se nám podařilo sehnat pár open-air akcí. Hrajeme na pár menších festivalech, pak v Olomouci na tradičním Beerfestu a pár dní na to (5. 7. 2013) to všechno zakončíme na Rock For People v Hradci Králové. Zvlášť za poslední jmenovaný jsme moc rádi a těšíme se na to. Jinak taky máme v nejbližší době v plánu točit klip, ale jak jsem říkal, to ještě moc nemůžu prozrazovat.

 


 

Bottom line: No Distance Paradise míří vysoko. Budeme o nich mluvit i za rok, nebo se jedná jen o další z mnoha indie rockových kapel? Posuďte sami a poslechněte si jejich novou desku zdarma!

Související