Zmenšení počtu poslanců jde do značné míry proti ostatním požadavkům hnutí za přímou demokracii, zejména proti volbě poslanců v malých obvodech. Jestliže zastánci přímé demokracie argumentují, že volba v malých obvodech přivede poslance „blíže k voliči“, pak zmenšení jejich počtu poslance od voliče „odvádí“, protože na jednoho poslance připadne více voličů.

Prakticky jediným argumentem pro zmenšení počtu poslanců je finanční úspora. Měli bychom se tedy podívat, kolik poslanci vlastně daňového poplatníka stojí a kolik se ušetří zmenšením jejich počtu. Graf dole ukazuje, kolik občan s průměrným platem měsíčně „utratí“ ze svých daní na různé druhy výdajů.

Hodnoty jsou odvozeny z dat na webu Budování státu, který vizualizuje státní rozpočet. Zde je také popsána metodika výpočtu. Částka, kterou daňový poplatník „utratí“ za korupci v systému, je vypočtena z objemu korupce ve výši 100 miliard korun ročně. Odhady se různí, podstatné ale je, že je to výrazně více, než kolik činí objem výdajů na provoz parlamentu.

Na provoz celého parlamentu (obou komor) občan s průměrnou mzdou přispívá částkou asi 12 korun měsíčně. Parlamenty po celém světě jsou oproti jiným institucím zpravidla velmi levné. Je tedy patrné, že zmenšením počtu poslanců žádné podstatné finanční úspory dosaženo nebude.

Vyniká vůbec Česká republika vysokým počtem zákonodárců ve srovnání s okolními zeměmi? Ne. Graf dole ukazuje, kolik obyvatel připadá v jednotlivých zemích na jednoho člena parlamentu. Pro větší názornost doporučuji přepnout na logaritmické měřítko os.

Vodorovná osa značí počet obyvatel a svislá osa počet zákonodárců, přičemž v zemích se dvoukomorovými parlamenty jsem počet členů obou komor sečetl. Velikost bublin odpovídá počtu obyvatel na jednoho zákonodárce.

Vždy se jedná o národní parlamenty, v případě federací jde o federální legislativní tělesa. Z grafu jsem musel vyloučit Čínu a Indii, protože se jedná o extrémní případy z hlediska počtu obyvatel. Česká republika je v grafu zvýrazněna modrou barvou. Můžete ji najít snadno pomocí menu vpravo.

Česká republika je se zhruba 37 tisíci obyvateli na jednoho zákonodárce 104. ze skoro 200 zemí světa. Pokud budeme počítat obě parlamentní komory odděleně, Poslanecká sněmovna je 156. ze 270 parlamentů, přičemž na jednoho poslance připadá asi 50 tisíc obyvatel. Senát je 88. z 270 parlamentů, přičemž jeden senátor zastupuje nějakých 130 tisíc obyvatel.  Česká republika je tedy z hlediska počtu zákonodárců zcela průměrná.

Snížení počtu poslanců by nepřineslo prakticky žádné pozitivní dopady. Nemělo by ale nějaké nezamýšlené negativní účinky? Podle mého názoru ano.

Jestliže počet poslanců vůbec působí nějaké obtíže, pak to není kvůli jejich nadbytku, ale naopak kvůli jejich nedostatku. Jak jsem poukázal v jednom ze svých předchozích článků, objem parlamentní agendy je tak velký, že není v lidských silách ji celou pojmout. V parlamentu proto vždy více či méně dochází k dělbě práce mezi poslanci.

Přirozenou jednotkou je přitom zpravidla poslanecký klub. Jednotliví poslanci jsou schopni specializovat se na pouze poměrně úzký okruh agendy. Straničtí „experti“ na určitou problematiku tedy do určité míry formují postoj klubu a ostatní poslanci pak často hlasují podle nich. Tento jev je dobře zdokumentovaný například v nizozemském parlamentu.

Je-li ovšem poslanecký klub příliš malý, jednoduše se nedostává „lidské síly“ na tuto dělbu práce a poslanci se pak jen obtížně orientují v tom, co se zrovna v parlamentu odehrává. Zeptejte se bývalých poslanců klubu Strany zelených, jistě vám k tomu řeknou své.

Zmenšení počtu poslanců přirozeně zvyšuje riziko vzniku takových situací. Problémům lze do určité míry čelit tím, že se zvýší počet asistentů, kteří budou poslanci vyhledávat informace nutné k odpovědnému rozhodování. To by ovšem vyžadovalo zvýšení finančních nákladů, takže z ekonomického hlediska takový krok zcela postrádá smysl.

Návrh na snížení počtu poslanců je podle mého názoru typickým příkladem populismu: Jedná se o opatření, které by nemělo deklarované pozitivní dopady (a s velkou pravděpodobností by mělo vedlejší negativní účinky), ale které je zároveň velmi populární u veřejnosti, a to z toho důvodu, že veřejnost přeceňuje rozsah pozitivních účinků (v tomto případě rozsah finanční úspory).

Chceme-li v uspořádání legislativního procesu něco měnit, zaměřme se na skutečné problémy, jimiž jsou třeba přílepky, "porcování medvěda" nebo anonymní pozměňováky. Ale o tom se více dozvíte v mém předchozím článku.

Grafy a data k tomuto článku si můžete stáhnout zde.

 

Související