Organizace nesoucí na štítu hořící svíci omotanou ostnatým drátem, Amnesty International, se již 50 let intenzivně věnuje boji za lidská práva. Během svého působení usilovala mimo jiné i o propuštění nespravedlivě uvězněných, odstranění diskriminace či dodržování práv uprchlíků. V roce 1977 obdržela za své činnosti Nobelovu cenu a momentálně organizaci podporuje přes 3 miliony členů a sympatizantů. Mezi 150 zeměmi a regiony má svou sekci i Česká republika. V čele české pobočky Amnesty stojí od listopadu 2011 ředitel Mark Martin. O jeho osobě, činnostech Amnesty International v České republice i nynější situaci v Turecku se dočtete v následujícím rozhovoru.

Všichni víme, čím se organizace Amnesty International zabývá a jaké je její poslání. Méně známé už ale je, kdo a na jaký popud stál u jejích základů. Jak to bylo s počátkem největší neziskové organizace na ochranu lidských práv?

Všechno začalo v Londýně v roce 1961, když se náš zakladatel Peter Benenson dozvěděl, že zatkli dva portugalské studenty pouze kvůli tomu, že pronesli přípitek „na svobodu“. Rozčílilo ho to na tolik, že se rozhodl něco udělat. Kontaktoval pár svých známých a začali o té nespravedlnosti psát. Od těchto poměrně skromných počátků se vše postupně rozšířilo do dnešní podoby, kdy máme něco okolo 3 milionů podporovatelů po celém světě.

A jak to bylo u Vás? Také jste se jednoho dne rozhodl, že takhle už dál NE a že budete bránit lidská práva?

U mě to bylo trochu jinak. Když jsem se začal angažovat v Amnesty, organizace byla již velmi známá a tehdy, asi v 80. letech, jsem na univerzitě začal psát pod jednou skupinou dopisy vězňům. Této činnosti jsem se věnoval i později, když jsem se dostal do tehdejšího Československa. A potom přišla dlouhá pauza, kdy jsem se tím nezabýval. Po několika letech jsem se ale rozhodl, že je na čase opustit komerční sektor a vrátit se k neziskovému. Zrovna se uvolnil post ředitele Amnesty v Čechách a já si řekl, že to prostě musím zkusit. A dopadlo to pro mě kladně, tak jsem tady.

Tak to vyšlo a jste ředitelem české pobočky Amnesty International. Co během doby Vašeho působení považujete za největší úspěch?

Naše pobočka funguje jako tým, což není asi úplně překvapivé, vzhledem k tomu, jak málo nás je. Působí u nás asi 13 lidí a během posledních měsíců se kolektiv hodně stmelil. Žene nás to poměrně slušným způsobem vpřed a možná i proto považuji nynější kampaň s názvem „3 minuty“ za největší úspěch, který jsem zde v české Amnesty zažil. Míra prezentace této petice na webu dosáhla z mého hlediska profesionální úrovně a skutečně se těším na další vývoj.

Omluvte mou neznalost – čeho přesně se kampaň „3 minuty“ týká?

Jedná se o projekt, který u nás běží delší dobu a nazval bych to klasickou „amnesťáckou kampaní“. Z londýnské databáze Amnesty jsme vybrali 3 „vězně svědomí“ – lidi, kteří jsou podle našich kritérií nespravedlivě uvězněni různě po světě - a spustili kampaň. Vytvořili jsme světovou mapu v grafické podobě, skrz kterou má člověk na našem webu možnost podepsat petici na jejich podporu. Když tak učiní, ukáže se mu v kilometrovém měřítku, kde se právě nachází na cestě mezi Českou republikou a místem, kde je momentálně jistý vězeň. Celé to skutečně trvá 3 minuty, stopovali jsme to.

Abych se ještě vrátil k předešlé otázce, jako další úspěch a to nejen český, ale i světový, považuji fakt, že se nedávno podepsala Smlouva o obchodu se zbraněmi v rámci OSN. Je to první významný krok k přísnějšímu monitorování, kam chodí jaké věci a komu. Principem je dokázat ohlídat, aby se nebezpečné zbraně nedostaly k nežádoucím lidem. Mezi podepisujícími zeměmi byla i Česká republika. Musím Česko pochválit za proaktivní přístup při vyjednávání. Jako sekce Amnesty se momentálně těšíme, až se principy zakotvené v této smlouvě aplikují na české poměry.

I přesto, že v České republice snad nedochází k hrubému utlačování lidských práv, Amnesty rozjela několik kampaní na zlepšení situace i u nás. Jakých oblastí se týkají?

Tady přímo v České republice se práce, která je pro nás takzvaně „lokálně relevantní“ týká hlavně dvou témat. První právě kontroly obchodu se zbraněmi, o které jsem mluvil. Český zbrojařský průmysl patří mezi světovou elitu a proto chceme zajistit, aby zbraně neskončily v nesprávných rukou. Zrovna nedávno jsme kvůli tomu šli za politickým ředitelem ministerstva zahraničních věcí.

Druhá oblast, ve které jsme velmi aktivní, je obhajoba práv menšin ve smyslu rovného přístupu k vzdělávání. V České republice se to týká hlavně menšiny Romů a stanovisko nejen naše, ale i Evropského soudu pro lidská práva, je takové: Vnímáme, že mnoho romských žáků musí čelit diskriminaci, co se týče umístění na základních školách. Dochází k tomu, že jsou nesprávně zařazeni do tzv. praktických škol a žádáme, aby měli naprosto stejný přístup jako ostatní studenti. Naší prací je, aby byl rozsudek Evropského soudu pro lidská práva implementován tady v Čechách se vším, co soud ukládá. A konkrétně toto rozhodnutí je z roku 2007, čili více než 5 let staré a v mnoha případech se tak stále neděje. Česká republika čelí dalším obviněním z různých orgánů a institucí na takové úrovni, že změna je skutečně nutná.

Když už přišla řeč na Českou republiku, Vy pocházíte ze Spojených států. Mohu se zeptat, co Vás právě sem do Česka přivedlo?

Určitě. V roce 1989 jsem pracoval již pátým rokem jako učitel na gymnáziu v New Yorku a protože jsem během studia na univerzitě strávil 2 roky v cizině a byla to zkušenost, která se mi velmi líbila, řekl jsem si, že po pěti letech práce to chci zkusit znovu. V Americe funguje jedna vládní frakce „Peace Corps“ – Mírové sbory, jejímž úkolem je pomáhat zemím, které o to požádají. Do těchto zemí po celém světě pak Spojené státy vysílají dobrovolníky. Já jsem se přihlásil a poslali mě do Československa. Mým původním záměrem bylo zůstat zde 2 roky. Trochu se to prodloužilo.

To bylo v roce – a opravte mne pokud se mýlím – 1990. Co Vás přimělo zde zůstat?

Jednak to bylo, jak jistě víte, velmi zajímavé období a jednak jsem se trochu klasicky zamiloval do české dívky. Úplně jednoduché.

Bojovat za lidská práva se někdy musí podobat tanci na tenkém ledě. Jakými způsoby lze vůbec v tomto směru docílit zlepšení či změny?

Není to lehké a často nelze předvídat, kdy a zda vůbec se nějaký výsledek dostaví. Snažíme se dál a dál, aniž bychom věděli, jestli to situaci nějak ovlivní, nebo ne. Víme akorát, že věci, které na světě vidíme jsou špatné a naším úkolem je dokázat to nahlas říct. Musím ale zdůraznit, že v některých případech se vynaložené úsilí setkává se skutečným úspěchem, i když nelze tvrdit, že pouze zásluhou Amnesty. Často se angažují i další organizace a jednotlivci. Budu-li se ale držet práce Amnesty, tak i její působení samo o sobě může být efektivní. Jasným příkladem je případ Václava Havla. Organizace byla na jeho uvěznění zaměřená hned od začátku. A víme i konkrétně podle toho, co nám říkal pan Havel, že ano – nátlak ze strany Amnesty reakci vyvolal. Autority věděly, že je někdo hlídá, takže si nemohly dovolit udělat to, co chtěly.

Být v každodenním styku s násilnostmi a porušováním základních lidských práv musí být kvůli té nejisté úspěšnosti místy demotivující. Podepsalo se to na Vás nějakým způsobem za ta léta?

Já osobně tak dlouhou kariéru v boji za lidská práva nemám, takže jsem ještě svým způsobem „čerstvý“. Ale samozřejmě, na někoho, kdo se tomu věnuje dlouhodobě, může opakovaný neúspěch působit negativně. Konkrétně před rokem byl ve Spojených státech známý případ Troye Davise, vězně, kterého popravili i po opravdu významné kampani Amnesty a dalších organizací, které usilovaly o jeho záchranu. Máte pravdu, to je trochu depresivní. Na druhou stranu i samotný Troy Davis Amnesty velmi oceňoval. Říkal: „Odvádíte skvělou práci. Všechno, co teď děláte, pomůže někomu dalšímu i po mně. Můžete si být opravdu jistí, že vaše úsilí za něco stálo.“ A takhle se na to musíme dívat. Pokud se člověk setká s nějakým neúspěchem, nemůže sklopit hlavu a odejít.

Odpusťte mi mou skeptičnost, ale mohu mít já osobně zde z ČR vůbec nějaký vliv na situace odehrávající se na druhé straně kontinentu či světa?

Asi takhle, vy, kdybyste byla sama a křičela na korejského diktátora, aby se vším přestal, ničeho velkého byste nedosáhla. Trochu se nabízí otázka – jaký význam má můj hlas. Když volím prezidenta, je to celkem jedno. Vezmete-li to jako jeden hlas, je to úplně jedno. Ale když spojíte více hlasů dohromady jako zodpovědný spolek, síla už je úplně jinde. V to my musíme věřit a podle toho konat. Nějaký dopis, který jsem napsal, určitě žádný převratný vliv neměl. Ale možná, že když dotyčný dostal ne můj jeden dopis, ale 50 000 dopisů, uvědomil si, že se na něj svět dívá. Když jsme s několika vězni mluvili, shodli se, že dopisy působí úžasně. Dávají jim signál, že nejsou zapomenutí, že na ně někdo myslí, že se jim snaží pomoct i pouhou formou dopisu. Už jen vědět, že se o ně zajímá nějaký Čech, je dle jejich slov skvělé.

Každé porušení lidských práv je hrozné. Setkal jste se však s něčím, co na Vás extrémně zapůsobilo?

Těch případů jsou stovky. Svět v mnohém není příjemné místo a říct, že je jeden případ horší než druhý, jde jen velmi těžko. Pravděpodobně jste se setkala s žebříčky „ten je horší než ten“… Porušení lidských práv je porušení lidských práv. Na druhou stranu, jeden z našich případů se týká malého chlapce, který je držen v koncentračním táboře Yodok v Severní Koreji. A vězní ho pouze za to, že se tam narodil. Nic neudělal, jen se tam narodil a s největší pravděpodobností tam i zemře. Nemá právo na svůj vlastní život, protože stát rozhodl, že se nějaký jeho příbuzný provinil proti autoritám. A takových příběhů je víc. Yodok má asi 50 000 vězňů a není jediným koncentračním táborem v Severní Koreji. Myslím, že celkem jich je dokonce 8. A to je opravdu zločin na neskutečné úrovni.

Celý svět momentálně s hrůzou sleduje situaci v Turecku. Nemohu se Vás tedy nezeptat - jak na situaci nahlížíte vy?

Díváme se na to poměrně zblízka, v tom máme koneckonců praxi. Turecká sekce Amnesty byla angažovaná hned od začátku. My jsme dostali zprávy od tureckých kolegů během půl hodiny, co to začalo. Přišly k nám informace, že dochází k potlačování poklidných demonstrací. Sledujeme to evidentně s hrůzou, je to absolutně nepřijatelná věc - nepřijatelné chování ze strany turecké vlády. Lidé mají právo říct, co mají na srdci, mají právo poklidně demonstrovat a ty brutální represe jsou proti všem mezinárodním standardům.

Podnikla již organizace některé kroky, kterými se snaží situaci ovlivnit?

Turecká pobočka hned na místě otevřela svou kancelář a začala ji používat jako nemocnici. Lidé, kteří byli útoky zraněni – ať už zasaženi slzným plynem, nebo zbiti policií - se tam mohli objevit. Na místě bylo zhruba 20 lékařů, kteří lidem pomáhali a ošetřovali je. Pro zbytek světa nastala klasická „Amnesty situace“, takže se jim snažíme vyjádřit co největší podporu. Okamžitě jsme poslali ze slovenské a české sekce dopisy na tureckou ambasádu. V Česku i na Slovensku jsme organizovali demonstrace před ambasádou. Na web jsme umístili také petice, které můžete podepsat. Na té české je momentálně asi 5000 podpisů.

Jak se mohu zapojit do dění Amnesty International i já?

Jsou různé způsoby. Pokud máte zájem o menší pomoc, ale pravidelnou, napojte se na jakoukoliv z našich skupin. Jednou za čas se scházejí, píší dopisy a organizují vlastní akce. Můžete se také přidat k našim jednorázovým aktivitám, například k demonstraci. Máte možnost účastnit se maratónu psaní dopisů a nebo můžete jednoduše podepsat petici na našem webu.

A úplně na závěr taková trochu prognostická otázka. Kde vidíte Amnesty v ČR za 10, 20 let?

Za 10, 20 let? To je poměrně dlouhá doba. Střednědobým plánem pro nás je růst tak, abychom měli minimálně dvakrát tolik členů, co máme v současné době. Abychom se zapojili do mezinárodního hnutí ještě aktivněji než nyní. Aby vazby mezi Českem a Slovenskem fungovaly opravdu úzce. A abychom měli v Česku konkrétní dopady na témata, která řešíme. To je vlastně i mé přání.

Související