Prázdniny jsou konečně tady a nás studenty čekají zasloužené dny plné odpočinku. Ne všichni ale chceme celé léto proflákat, a tak máme již teď smluvené brigády, tábory a nebo například zahraniční summer schools. V minulých letech jsem podobný prázdninový program zvolila i já a strávila tak překrásné dva týdny v Anglii na Headington Oxford Summer School. A protože i vás možná tento rok čeká něco podobného, ráda bych se s vámi o své zkušenosti a zážitky podělila.

Letní školy (summer schools) jsou celosvětově známé hlavně vysokoškolákům, málokdo ale ví, že je každoročně navštěvují i tisíce mladších studentů, kteří touží zdokonalit se v jazyce, matematice a mnoha dalších oborech. Mým cílem byla tentokrát angličtina. Proto jsem před prázdninami sedla k internetu a začala hledat školu, která by mi vyhovovala.

Základem bylo vybrat si zemi, protože summer schools se pořádají v podstatě ve všech evropských státech a po celé Americe. Má volba ale nakonec padla na Velkou Británii, na známé univerzitní městečko Oxford. A tak jsem 15. července nasedla na letadlo a vydala se směr Londýn.

Začátky jsou vždy složité

Musím uznat, že přesun do školy byl zorganizován perfektně. Hned na letišti čekali na každého studenta mladí organizátoři v modrých stejnokrojích a dovedli ho až k autobusu, který nás pak všechny zavezl do Oxfordu. Po příjezdu jsme se začali ubytovávat v právě zrekonstruovaných budovách internátu.

Zjistila jsem, že přes rok zde sídlí prestižní dívčí škola, kterou navštěvovala i známá britská herečka Emma Watson alias Hermione Granger. Mně však byla na pokoj přidělena francouzská spolubydlící, jejíž angličtina byla dosti zoufalá, a tak jen stěží dokázala pozdravit. Nakonec nás ale zachránila má francouzština, takže naše soužití proběhlo bez větších problémů.

Ne u všech to ale vypadalo stejně. Hned v pokoji naproti nám společně bydlely Řekyně a Číňanka, které si zřejmě už na začátku nepadly do oka a celou dobu žádali o separaci a jednolůžkové pokoje. Řeků tam k mému překvapení byla většina a stali se tak menší subkulturou, do které jsme se bez znalosti plynulé řečtiny neměli šanci dostat. My Češi jsme tam naopak byly jen čtyři, což dle mého názoru bohatě přispělo k rozvoji naší cizojazyčné komunikace. Jinými slovy, když jste si chtěli s někým popovídat, museli jste mluvit anglicky.

Každá budova měla také svého houseparenta. Tedy člověka, který měl za úkol se o nás starat, vodit nás po areálu školy, ošetřovat zranění, která jsme utrpěli při sportu a být i naší psychickou podporou – zkrátka byl něco jako profesorka McGonagall ve filmech o Harry Potterovi. Před spaním navíc vždy chodil od jednoho pokoje ke druhému a rozdával vynikající anglické sušenky a pomerančový džus. Jíst a pít poté, co jsem již měla vyčištěné zuby se mi ale nikdy nechtělo, a tak jsem svou porci vždy ochotně přenechávala své spolubydlící.

Stále se tu něco děje

Co se programu týče musím říct, že jsem se nikdy nenudila. Každé dopoledne až na neděli jsme sice měli hodiny angličtiny, ty ale neprobíhaly jako na českých školách. Převážně šlo o konverzaci, volnou diskuzi nad aktuálními tématy či lingvistické hry, takže na nudu opravdu nezbylo místo.

Po obědě jsme pak měli možnost vybrat si ze široké nabídky sportů a výtvarných aktivit (softball, drama, lukostřelba, tenis, plavání, tvoření filmu, extra angličtina atd.). Každý tak mohl dělat, co ho baví. Ani večery jsme nikdy netrávili sami na pokoji. Dvakrát týdně se šlo do kina a na bowling, pak tu samozřejmě nechyběla diskotéka, filmová noc, fotbalový turnaj, soutěž talentů nebo Karaoke night.

Tady mi osobně vadil fakt, že jsme na všem museli zůstávat až do konce. Kvůli špatným zkušenostem z minulých let jsme totiž stále museli být pod dohledem personálu. Váš houseparent nás vnždy ve skupině doprovodil na večerní program, tam s námi zůstal a po jeho skončení nás dovedl zpět na internát. Neexistovalo, že by šel jeden člen skupiny domů dřív. Když se nám tedy například film nelíbil, nebo jsme ho už viděli a požádali jsme, jestli bychom nemohli jít na pokoj a třeba si číst, měli jsme prostě smůlu. Nikdo nás nikam nepustil.

Vše bylo podle mně až příliš zorganizované a personál byl až příliš opatrný. Všem nám pak trochu chyběla volnost a možnost dělat alespoň chvíli co chceme, alespoň na chvíli vypadnout z rozvrhu, ve kterém byl každý náš krok předem naplánován.

Chápala bych taková opatření, kdyby šlo o tábor pro předškolní děti, od středoškoláků by ale mohla být očekávána větší samostatnost a mohla by jim být svěřena i větší důvěra. Nevím o nikom, kdo by tam plánoval, že v nestřeženou chvíli zmizí a vrátí se namol s cigaretou v ruce. Nicméně to nebylo až tak hrozné. Opravdu jsme stále něco dělali a na to, že při tom na nás dává stále někdo pozor, jsme nemysleli.

Bez výletů by to prostě nešlo

Velice se mi líbily i celodenní výlety. Jezdilo se na ně každou středu a jednou za dva týdny byla naplánována nedělní exkurze Londýna. Ta byla dle mého názoru nejhezčí. Prošli jsme za den celé turistické centrum s profesionálním průvodcem a odpoledne jsme dokonce dostali na chvíli rozchod na nakupování.

Zde se musím podělit o svůj osobní zážitek, kdy jsem se rozhodla jet přes půl Londýna, abych se dostala na otevírání nové pobočky obchodu Abercrombie & Fitch, kde jsem si nakonec kvůli absolutně nekonečné frontě a nedostatku času nic nekoupila a rovnou se vydala na cestu zpět, abych stihla plánovaný sraz o půl šesté.

Se všemi jsme se pak vypravili na hody do pizzerie. Náš výlet jsme zakončili projížďkou na London Eye (obří ruské kolo na břehu Temže), ze kterého se nám naskytl pohled na noční Londýn. Zcela vyčerpaní jsme se pak ve dvě ráno dostali do postele (ten den si sušenky nedával vůbec nikdo).

To ale nebyl jediný výlet, kterého jsem se zúčastnila. Jelo se například i na Warwick Castle nebo do Chessington World of Adventures (zábavní park). Zde měli někteří z nás jisté žaludeční potíže (obzvláště po jízdě na horských dráhách). Kdo je ale překonal, mohl se těšit na cukrový svět, který byl také jednou z atrakcí, nebo na největší Burger King, jaký jsem kdy viděla.

Dodnes ale lituji, že jsem na této summer school nezůstala o týden déle. To byla totiž naplánována prohlídka továrny na čokoládu Cadbury, na které jsme se během pobytu stali prakticky závislí.

Odříznuti od zbytku světa

Problém, který nás ale všechny trápil byl internet. Jen málokdo si totiž uvědomuje, jak často ho používá a jak moc je na něm závislý. Facebook, e–mail, zpravodajské servery, to vše jsou věci, bez kterých si většina z nás den nedovede představit. Angličtí studenti to ale mají jinak. Na internátních školách je facebook přes školní rok pro žáky zakázán, a tak je i na počítači jeho otevření zablokované. V podstatě šlo otevřít jen pár anglických internetových stránek a k ničemu dalšímu (například Seznam či Yahoo) se dostat nešlo. Argumentovali jsme tím, že nejsme studenti této školy, a že není normální školní rok. Jsme cizinci a jsme tu na prázdninách a přístup na náš e-mail, případně i facebook, by nám měl být povolen.

Navíc si některé děti ani nezařídily tarif u anglického operátora, a tak pro ně komunikace s rodiči přes telefon byla finančně dost náročná. Po nějaké době nakonec vedení vyhovělo naší žádosti a ve většině internátních budov byly všechny stránky odblokovány. V naší se to ale naneštěstí nepodařilo, a tak se naše skupina na internet po celý pobyt nedostala.

Celkově ale svého rozhodnutí jet na tuto summer school rozhodně nelituji. Naučila jsem se rvát se o sprchy, pít čaj s mlékem, žít bez připojení k internetu a mnoho dalších zajímavých dovedností, které v životě stoprocentně využiji. Ale teď vážně. Byla to zkušenost, která spojila příjemné s užitečným a zábavu s učením. A to se povede jen málokdy. 

__________________________________________________________________________
Bottom line: A vy, co stále nevíte co s načatým létem, běžte honem na internet. Třeba se na nějaké summer school ještě najde volné místo, které vám z léta 2013 vykouzlí nezapomenutelné prázdniny.

Související